Mít stejnou Octavii, nebo Fabii jakou má soused. Nevystupovat z řady! K volbám nechodit a když, tak volit Babiše, protože on jediný na nás myslí. Manželka má na hlavě účes „květák“ a propínací zástěra je jak od Diora.
Ale pak jsou lidé, kteří žijí „po svém“. Sbírají stará auta, renovují motorky, hrají v kapelách, prostě se nevěnují slevám v super hyper, ale dělají si radost. Dost často svou činností dělají radost i jiným. Život je krátký na to, nechat si ho protéct mezi prsty. Moje moudrá maminka ještě dodávala, že je život moc krátký na to, aby se člověk bavil s blbcem.
Znám několik takových lidí a považuji si za čest, že je mohu nazývat kamarády. Ať to jsou muzikanti, sběratelé všeho možného, cestovatelé nebo fotografové.
Před několika léty jsem se seznámil v Nové Bystřici s člověkem, který sbírá auta. Takových je u nás hodně. Mám stará americká auta a toto muzeum je plné amerik. Slovo dalo slovo a já jsem zjistil, že ten člověk vysílá na stejné vlnové délce jako já.
Pavel Janouš je vzděláním architekt. Ale živí se něčím jiným. Vydělává spoustu peněz a všechny je nacpe do starých aut.
„Mám dvě bundy, nějaká trička, pár džínsů a košile. Ale mám sto osmdesát pět aut a to je krása!“
Začátek muzea nastal zakoupením tovární haly bývalé společnosti vyrábějící deky, která začátkem devadesátých let zanikla. Chátrající budovy vlastnilo město. Byl jsem tam poprvé, když muzeum začínalo. Viděl jsem hodně automobilových muzeí po celém světě. Za nejlepší považuji National Car Museum v Beaulieu v Anglii. Lord Montagu sbíral auta a měl je vystavená ve svém zámku. Aut a turistů bylo tolik, že věnoval park kolem zámku Národnímu automobilovému muzeu. Vzniklo tam několik pavilónů, které jsou propojeny nadzemní dráhou, takže si člověk může vybrat, co chce vidět a tam vystoupit. Lord tam věnoval celou svou sbírku. Téměř u každého vystaveného auta je legenda, nejen co je to za typ, ale jak a od koho vůz získal. Je tam stará londýnská ulice a obchod Marks a Spencer, novinové stánky a na ulici stojí auta ze třicátých a padesátých let.
Pavel několikrát měnil expozice i auta v nich. Zrušil sál s auty, které měla jeho rodina: Octavia, Moskvič, Wartburg, Felicia a další. Ne, že by měl něco proti těmto autům, ale prostě nebylo místo. A tak se expozice neustále měnila. A zvyšovala se frekvence mých návštěv.
Muzeum v prosinci? Má přeci zavřeno! A tak sedíme sami ve vymrzlé kavárně, Zuzana má pod nohami elektrický radiátor, aby nebrblala (ale stejně brblala) a my se procházíme muzeem bez „chlapečků v modrých bundičkách“.
„Hele, toto je nové, to jsem teď koupil. Podívej se na ten motor. Dvanáctiválec, krása! On se tedy moc nepovedl, ale je to jako sochařské dílo. Dostal jsem šílený nápad, mám to už nakreslené. Tady, co máme depozitář, chci udělat ulici Chicaga. Na stěnách budou průčelí domů, bude tady benzinová pumpa, krámy, kadeřnictví, prostě všechno, co na takové ulici v minulém století bylo. Napsal jsem do kongresové knihovny, jestli by mi neposlali fotky hlavních ulic, abych to mohl udělat věrohodně.“
Byl jsem tam před měsícem a práce byly v plném proudu.
„Chceme udělat Grand opening 22. června. Musíme to stihnout! Budou tady dvě ulice. Jedna bude Chicago a druhá bude Jan Kodad Boulevard na památku mého kamaráda, který se už toho nedožil a věnoval mi sbírku svých aut.“
Právě jsme se vrátili z muzea. Neuvěřitelná věc se podařila, ulice stojí! Včetně amerického telefonního automatu, požárního hydrantu, barelů s ohněm, kde se homelesáci hřejí. Koukal jsem na to s otevřenou pusou.
Znám celou Pavlovu rodinu, která mu je v jeho koníčku ohromnou oporou. Jsou to všechno krásní blázni a mám je proto rád.
Ještě douška: nejčastější dotaz v pokladně je: komu to patří a kde na to vzal. Tak vězte, že ta levnější auta stojí kolem miliónu, většinou o hodně víc.
Muzeum je v našich, ale i v evropských poměrech naprostý unikát.
