Znám spolužáka padesát let. Vím, že je neuvěřitelně vzteklý. Když ho jako šéfredaktora jednoho motoristického časopisu poslali před jedenácti léty do důchodu, dodnes to nepřekousl. Stal se z něj zatrpklý stařec. Před tím, když se zrovna nevztekal, byla s ním velká legrace. To ale je už historie. Dnes většinu svých článků začíná slovy:
„To bylo ještě před tím, než mě vyhodili z redakce. A mou ženou vyhodili den poté.“
Nějak se nemohl smířit s tím, že čas se naplnil a nastal čas uvolnit místo jiným a jeho žena, co dělala v časopise výtvarnici, byla odejita, protože nic neuměla.
A tak jsme jeli se Zuzanou do Bystřice s člověkem, kterému údajně už nikdo nepůjčí auto k otestování. Odjížděli jsme elektrickým Renaultem a pokračovali jsme úplně novým Passatem. U ani jednoho se neobtěžoval zjistit, jak se automobil ovládá. Neuměl zapnout „cruise speed control“, takže Passat jel brzda-plyn. Neuměl zapnout navigaci. Ovládání stíračů bylo pro něj španělskou vesnicí. Naštěstí auto je blbovzdorné a po několika výstrahách na déšť se stěrače spustily samy. Když jsme začali bloudit po středních Čechách, Zuzana zapnula navigaci v telefonu. A zuřící spolužák nadával na Evropskou unii, na kretény z vlády a Zuzana mu říkala kudy má jet. Z Jeremiášovy ulice na Strakonickou jsme jeli hodinu! Normálně to je dvacet minut! Zato jsme viděli všechny obce v okolí Černošic.
Když jsme dojeli konečně do muzea, Pavel Janouš na nás čekal. Říkal, že musí odjet, ale představil se a řekl, ať si muzea užijeme. Zuřící Tomáš zmizel v expozici. Já jsem pajdal za ním a Zuzana šla od lavičky k lavičce, protože ji bolela záda. Jak jsem už napsal, nová expozice je úžasná. A opravdu jsme si to užili.
Cestou domů, díky tomu, že Tomáš nebyl opět schopný zapnout navigaci a Zuzanu seřval, ať ho neruší, zabloudil v Jindřichově Hradci. Když jsme se konečně vymotali z města a dostali se na výpadovku, dozvěděl jsem se, že všichni řidiči kolem jsou idioti, debilové a kreténi. A opět brzda-plyn. Systém Passatu sice varoval, že jedeme moc rychle, ale následoval jen výkřik:
„Já na to stejně nevidím, ať jdou do prd…! Co tam píšou?“
„Já fakt netuším. Proč nemáš multifokální brýle, jaké mám já?“
„No jo, ty jsi zase chytrej!“
A tak jsme jeli domů a já se těšil, až z auta vystoupím. Dokonce jsem ho donutil, ať jede po obchvatu, Zuzana koukala do navigace a když začal řvát, že to tam je ucpané a rozkopané, oznámila mu, že to není ani ucpané, ani rozkopané.
Původně krásný výlet se změnil se zuřícím bláznem v noční můru. Doma mě už třeštila hlava a tak jsem si musel vzít prášek.
Doufám, že nedopadnu jako on. Někdy mě také něco vytočí, ale snažím se ovládat. A hlavně v našem věku si už musíme užívat každé minuty. Kdo ví kolik času nám ještě zbývá? Nikdo nikdy mi žádné auto nepůjčil. Nikdy jsem nebyl členem nějaké redakce. A tak si hýčkám své staroušky, které při životě udržují moji kamarádi Jakub a Tomáš. Nenadávám řidičům kolem mě, já také nejsem Lauda. V dešti dám nohu z plynu, protože fyzikální zákony jsou jedny z mála, které platí pro každého. Když jsem jel minulý týden v lijáku ze Žatce, potkal jsem nehodu dvou Porsche a jednoho Mustanga. Škoda? Určitě několik miliónů. Pitomci, kteří si myslí, že se jim v lijáku nemůže nic stát, ať se pomlátí, když pomlátí jen sebe, ale těch aut je škoda.
Prší a já sedím v ušáku a píšu toto vyprávění o krácení života zbytečným vztekáním a ještě otravováním svého okolí!
