Dlouho jsem nepsal. Potkaly mne tři tragédie: myčka mi ukradla SPZ z mého auta, u dalšího auta se vysypala spínací skříňka a ve vedrech se odporoučel počítač. Prostě téměř konec světa.
Nevěděl jsem, kde jsem ztratil SPZ, domníval jsem se, že na cestě mezi nákupním centrem a sjezdem k motolské nemocnici. Prošel jsem to v tom vedru pěšky a nic jsem nenašel. Druhý den jsme jeli na výlet do Panenského Týnce a na zámek Stekník. Cestou domů mi Zuzana řekla, jestli mi číslo neukradla třeba myčka, svině jedna zlodějská.
„Zastav se tam, za to nic nedáš.“
Zajel jsem tam, a když jsem chtěl vypnout motor, svítilo dobíjení. Ať jsem klíčkem kroutil, jak kroutil, výsledek žádný. Ale SPZ tam byla! Aspoň nějaký úspěch. Auto si měl další týden půjčit Honza na dovolenou. Bez spínací skříňky je to na houby. Jedině stále odepínat baterku. Tomáš skříňku objednal, ale přišla až dnes, a tak si musel Honza půjčit velké auto od kamaráda. Ale vydělal na tom: Ford 150 je nápadné monstrum a proti tomu je můj Chevrolet Blazer skromné prdítko.
Spínací skříňku už mám, SPZ se našla a Pavel mi opravil počítač. Vše se začalo k dobrému obracet. Až dnes mne potkaly zažívací, spíše vylučovací potíže. Ve vedru je to hned. Když jsem pracoval v Anglii, navštívil mne můj Honza. Přivezl mi klobásy od řezníka z Chraštic. Jsou vynikající a Honza ví, co mám rád. Odletěl do Prahy a my jsme dostali od BMI lístky na aerosalon ve Farnborough. Bylo vedro a já jsem vzal ty skvělé klobásy s sebou. Jenže horko a mikroténový sáček je třeskutá kombinace.
No, domů jsme ještě dojeli. Pak jsme se přetahovali o dveře záchodu. Kolegu to do rána přešlo. Já jsem si vzal „sick day“. Nejdál, kam jsem došel, byla lékárna na hlavní třídě v Derby. Koupil jsem si lék na průjem. Lékárnice, starší paní, takový mateřský typ, mi ještě chtěla říct, jakou musím držet dietu, abych zažehnal střevní katastrofu. Ale já musel rychle domů. Na záchod. Cestou k výtahu už mě poléval studený pot. Uvařil jsem si konev silného hořkého čaje a ležel v posteli. Vzpomněl jsem si, jak jsme se Šubánem v srpnu 1968 jeli na kolech na Balt k moři. V Magdeburku nás chytl průjem a ve spořádané, fízly ovládané zemi, nám sdělili, že živočišné uhlí je jen na recept. Tak jsme sedli na kola a vyrazili jsme na sever směr Stralsund. Dokud jsme byli skloněni a šlapali jsme, tak to bylo ještě dobré, ale jak jsme se narovnali, museli jsme odhodit kola a s výkřikem „české hovno do německého lesa“ jsme pádili do nejbližšího remízku. Zcela vysíleni jsme dojeli do nějakého kempu. Tam jsme se zhroutili, ani stan jsme nestavěli. Najednou jsem zaslechl češtinu. Paní a pán byli pro nás jako zjevení. Dopajdali jsme se k nim a slušně jsme pozdravili.
„Teda kluci, vy vypadáte, není vám blbě?“
Vylíčili jsme náš zdravotní problém a také to, že v této odporné zemi vás sice furt kontrolují, ale živočišné uhlí je jen na lékařský předpis. Ta předobrá žena vytáhla objemnou tašku, sáhla do ní a vytáhla tubu s černými tabletami a přidala ještě platíčko Endiaronu. Ta dáma byla anděl, který sestoupil na zem a zjevil se nám.
„Kluci, musíte hodně pít, ale jen vodu, žádné limonády!“
Poslechli jsme a poděkovali. Netušili jsme tehdy, že za pár dnů přijdou daleko větší sračky v podobě „pomoci bratrských armád“.

Od té doby mám srpen 1968 navždy spojen s průjmem. Jak případné! Dojeli jsme až do Stralsundu a tam ráno v kempu strašnou češtinou oznamovali, že loupežné bandy obsadily naší zem. Na naší žádost, samozřejmě. Na žádost komunistů, ne naši. Jestlipak si to soudružka Konečná Playmate October, uvědomuje! Co je spojeno s komunisty stálo, stojí a bude stát za houby.

No a dnes mne postihl opačný problém. Je srpen, Rusáci válčí na Ukrajině a já jsem dostal pro změnu zácpu… To jsou ale paradoxy, pane Vaněk!

A tak jsem napsal pojednání o exkrementech a srpnu. Obojí spolu souvisí!