Klukovské vzpomínky 755
Nevím proč, ale v srpnu na mne doléhá vzpomínání. Nejspíš je to kvůli té zradě a bezmoci. Na Podbělohorské u Klamovky stály tanky, jeden vedle druhého. Na nich seděli polointeligenti, kteří ani netušili, kde jsou.
Klik: seděli jsme ve vratech hangáru B a koukali jsme na „švancparádu“ vítání soudruha Brežněva, který přiletěl do porobené země zkontrolovat, jestli soudruzi plní závěry politbyra. Najednou se k nám přiřítili „mechanici“ ve vyžehlených montérkách a místo nářadí měli v rukou pendreky.
„Koukejte vstát, hajzlové, nebo vás zvedneme. Hrají sovětskou hymnu!“
Tehdy bylo jasné, kdo je kdo. Jeden z mých tehdejších kamarádů pronesl památečnou větu:
„Teď je jasné, že kdo se k nim dá, je svině!“
Jaké bylo mé překvapení, že autor této myšlenky se stal nejen komunistou, ale dokonce i předsedou dílenské organizace KSČ. Byl jsem z toho, mírně řečeno, v šoku. A tak spousta lidí o kterých jsem si myslel, že jsou slušní, se stala přisluhovači komoušů. Mělo to své výhody, stávali se parťáky a mistry a čím větší šmejd, tím to dotáhl dál. Mě za „odměnu“ dali do motorárny rozebírat motory. Mělo to ovšem jednu nespornou výhodu, níže se už nedalo spadnout a tak nás nechali na pokoji.

Přišel rok 1989 a soudruzi hromadně zahazovali své rudé průkazky a vlastně nikdy ani ve straně nebyli. Nicméně na letišti si to stále rozdávali jen mezi sebou. Ještě za komunistů se kupovaly dálkové Airbusy a tak do Toulouse odletěli jen prověření soudruzi. Že neumí anglicky, to přeci nevadí. Stranická příslušnost nahradila vzdělání. A tak tam odletěl i můj někdejší kamarád. Já jsem udělal konkurz k British Airways. Byl jsem na to patřičně hrdý. Výběr prováděli Angličané a těm bylo úplně jedno, jestli „okna zdobí“ či jestli je patřičně angažován. Je kupodivu zajímala zejména znalost angličtiny a orientace v letecké technice. Tak ze sta uchazečů vybrali čtyři. Byl jsem na vrcholu blaha! 15. listopadu 1989 jsme odlétali do Londýna do školy. Poprvé na Západě a ještě u takové společnosti! Od samého začátku s námi jednali velmi korektně. Byl jsem šťastný. Šestnáct let jsem pak pracoval pro tuto společnost. Z motorárny do Londýna! A bez partaje a fízlů!
Můj někdejší kamarád se díky svému komunistickému angažmá dostal na stanici do New Yorku, Montrealu a dalších světových metropolí. Jo, kde jsou ty doby, co dělával v agitačním středisku nástěnky, kde vyznával lásku k Sovětskému svazu. Vždyť on nikdy ve straně nebyl! Co bylo, to bylo! Jak řekla kamarádka mé bývalé ženy:
„Teď jsme všichni na stejné startovní čáře! Záleží jen na nás, kdo to kam dotáhne!“
„Víš, ale někdo z nás je k té čáře blíž!“
„Jak to myslíš?“
„Znáš nějakého zástupce ČSA v zahraničí, nebo vedoucího manažera, který nebyl ve straně? Vždyť si to stále rozdáváte jen mezi sebou!“

A tak to bylo se vším. Celá léta nás otravovala božská Heluš, Kája, Olympic, Michal David a další kreatury. A najednou se člověk dozví, že národní poklad byla disidentka, že dalším disidentem byl autor kolotočářských hitů Michal David. Je mi z nich špatně!
Mezi ně bych si dovolil přiřadit někdejší manželku majora Zemana Jaroslavu Obermaierovou. Ve filmu ji naštěstí zabili, ve skutečnosti nikoliv. A tak nás oblažuje tím, že chudáci důchodci v zimě umrznou a ti co neumrznou, ti umřou hlady, protože nemají peníze na topení a na jídlo. A teď tato soudružka nabízí těm, co přežili krutou zimu, pleny proti inkontinenci, kdyby se z toho posr…!
Když tu paní vidím, tak zpravidla zvracím! Podobné žaludeční potíže mám, když spatřím „pionýrskou vlaštovku“ Marcelu Augustovou. Nespornou výhodou televize je, že se dá vypnout!

Praha, 23. 8. 2024