Klik: seděli jsme ve vratech hangáru B a koukali jsme na „švancparádu“ vítání soudruha Brežněva, který přiletěl do porobené země zkontrolovat, jestli soudruzi plní závěry politbyra. Najednou se k nám přiřítili „mechanici“ ve vyžehlených montérkách a místo nářadí měli v rukou pendreky.
„Koukejte vstát, hajzlové, nebo vás zvedneme. Hrají sovětskou hymnu!“
Tehdy bylo jasné, kdo je kdo. Jeden z mých tehdejších kamarádů pronesl památečnou větu:
„Teď je jasné, že kdo se k nim dá, je svině!“
Jaké bylo mé překvapení, že autor této myšlenky se stal nejen komunistou, ale dokonce i předsedou dílenské organizace KSČ. Byl jsem z toho, mírně řečeno, v šoku. A tak spousta lidí o kterých jsem si myslel, že jsou slušní, se stala přisluhovači komoušů. Mělo to své výhody, stávali se parťáky a mistry a čím větší šmejd, tím to dotáhl dál. Mě za „odměnu“ dali do motorárny rozebírat motory. Mělo to ovšem jednu nespornou výhodu, níže se už nedalo spadnout a tak nás nechali na pokoji.
Přišel rok 1989 a soudruzi hromadně zahazovali své rudé průkazky a vlastně nikdy ani ve straně nebyli. Nicméně na letišti si to stále rozdávali jen mezi sebou. Ještě za komunistů se kupovaly dálkové Airbusy a tak do Toulouse odletěli jen prověření soudruzi. Že neumí anglicky, to přeci nevadí. Stranická příslušnost nahradila vzdělání. A tak tam odletěl i můj někdejší kamarád. Já jsem udělal konkurz k British Airways. Byl jsem na to patřičně hrdý. Výběr prováděli Angličané a těm bylo úplně jedno, jestli „okna zdobí“ či jestli je patřičně angažován. Je kupodivu zajímala zejména znalost angličtiny a orientace v letecké technice. Tak ze sta uchazečů vybrali čtyři. Byl jsem na vrcholu blaha! 15. listopadu 1989 jsme odlétali do Londýna do školy. Poprvé na Západě a ještě u takové společnosti! Od samého začátku s námi jednali velmi korektně. Byl jsem šťastný. Šestnáct let jsem pak pracoval pro tuto společnost. Z motorárny do Londýna! A bez partaje a fízlů!
Můj někdejší kamarád se díky svému komunistickému angažmá dostal na stanici do New Yorku, Montrealu a dalších světových metropolí. Jo, kde jsou ty doby, co dělával v agitačním středisku nástěnky, kde vyznával lásku k Sovětskému svazu. Vždyť on nikdy ve straně nebyl! Co bylo, to bylo! Jak řekla kamarádka mé bývalé ženy:
„Teď jsme všichni na stejné startovní čáře! Záleží jen na nás, kdo to kam dotáhne!“
„Víš, ale někdo z nás je k té čáře blíž!“
„Jak to myslíš?“
„Znáš nějakého zástupce ČSA v zahraničí, nebo vedoucího manažera, který nebyl ve straně? Vždyť si to stále rozdáváte jen mezi sebou!“
A tak to bylo se vším. Celá léta nás otravovala božská Heluš, Kája, Olympic, Michal David a další kreatury. A najednou se člověk dozví, že národní poklad byla disidentka, že dalším disidentem byl autor kolotočářských hitů Michal David. Je mi z nich špatně!
Mezi ně bych si dovolil přiřadit někdejší manželku majora Zemana Jaroslavu Obermaierovou. Ve filmu ji naštěstí zabili, ve skutečnosti nikoliv. A tak nás oblažuje tím, že chudáci důchodci v zimě umrznou a ti co neumrznou, ti umřou hlady, protože nemají peníze na topení a na jídlo. A teď tato soudružka nabízí těm, co přežili krutou zimu, pleny proti inkontinenci, kdyby se z toho posr…!
Když tu paní vidím, tak zpravidla zvracím! Podobné žaludeční potíže mám, když spatřím „pionýrskou vlaštovku“ Marcelu Augustovou. Nespornou výhodou televize je, že se dá vypnout!