A jak tak jedu, najednou Olin začne zpívat písničku Amerika. Tu mám nejraději z jeho repertoáru. Dovolil bych si dokonce i říci, že jsem byl u její inspirace.
Na počátku byl Honza Hammerník z Rádia Beat: „Honoušku, nebude ti vadit, když s námi letos do Arizony poletí Olin Nejezchleba?“
Netušil jsem, kdo to je, věděl jsem, že člověk tohoto jména hraje v Ivan Hlas triu. Ale osobně jsem ho neznal. Abych pravdu řekl, radostí jsem zrovna neskákal. Nějaký muzikant s námi pojede do pouště, kde jsou nádherné aeroplány. Ty ho budou bavit tak deset minut a pak už bude chtít na pivo. S pivem jsem se nespletl, s časem stráveným u aeroplánů ano. Na koncertu před Houtyšem se odehrál následující rozhovor:
„Nazdar Honoušku, já jsem Olin a mám s vámi letět za měsíc do Arizony. Nebude ti to vadit?“
„A nebude ti vadit, že je tam vedro a aeroplány?“
Vysoký hubený brýlatý člověk, na první pohled sympatický. A to jsem ještě netušil, čeho je schopen. V Los Angeles tradičně bydlíme v motelu u letiště. Letěl s námi ještě Martin Hroch, ředitel Rádia Beat a ostatních rádií společnosti Radio United services. Také příjemný člověk. Po večeři jsme popíjeli kalifornské víno Bare Foot. Velmi dobré pití. Po cestě jsme umřeli a šli jsme spát.
Dohodli jsme se, respektive Honza měl plán, že na začátku pojedeme do Miramar Naval Station na letecký den. Miramar je základna Top Gun. Letecký den byl skvělý, ale měl jsem dojem, že sluníčko mi vystřelí mozek z hlavy. Nikde žádný stín. Nikde žádné slunečníky, nic. Ještě horší jsou snad jen Pardubice. Poprvé v životě jsem viděl na vlastní oči Blue Angles. Neuvěřitelné! Nebo američtí Patriots na L-39. Jediný stín byl pod křídly B-52. Tam jsem si po skončení ukázek sedl a tam jsem se kupodivu sešel i s Olinem: „Fakt jsou dobří, ale ten úpal je strašný!“
Na letadlové lodi Midway, kde je muzeum, bylo stínu dost. Kotví v San Diegu. Jeden tuze chytrý emigrant mi řekl, že na té lodi skoro nic není. Jak jsem už napsal několikrát, emigranti mají patent na rozum a my jsme blbci. Je to skvělé muzeum! Vřele doporučuji! Tam jsem poznal, že Olin není jen skvělý muzikant, ale i výborný parťák na prolézání starých letadel. A neúnavný!
Přejeli jsme kopce do Arizony. Stáli jsme s Olinem na hraně Grand Caňonu. Koukal stejně překvapeně jako já, když jsem ho viděl prvně. Je to úchvatný pohled. Když mě před léty Honza přesvědčil, že se tam musíme jet podívat, nechtělo se mi. Nemá to motory, ani křídla a na přírodu já nejsem. Ó jak jsem mohl být tak bláhový! Stál jsem na vyhlídce s otevřenou pusou, stejně jako Olin několik let po mně. Je to neuvěřitelné!
Pak jsme po Route 66 jeli do Kingmanu a do Pima Air and Space museum. To je ohromné muzeum v poušti. Nádherné! To jsem už věděl, že Olin je skvělý parťák. Koupili jsme si petky s vodou a vyrazili jsme do pouště. Ráno bylo snesitelné, pak začali topit.
„Honoušku, sedni si tady do stínu, já přinesu vodu!“
Sedět ve stínu pod B-52D, není to úžasné? Olin mi přinesl čerstvou vodu, protože v poušti byla pítka pro zchvácené turisty. Tak jsme došli zpět k hangárům a ke klimatizaci a k pivu…
Druhý den jsme jeli autobusem do Marana Air Park, kde jsou odložená letadla US Air Force, Navy a Marines. Hektary letadel! Některá letadla celá a nakonzervovaná a z některých zbyla jen torza.
V poušti stojí další hektary dopravních letadel. Když jsem viděl řadu Boeingů 767 British Airways, vzpomněl jsem si na probdělé noci, protože letadlo muselo být ráno letuschopné. Byla to nejvytíženější letadla ve flotě. A teď tady tiše stojí a nejspíš už nikdy nikam nepoletí. Je to smutný pohled na zašlou slávu!
Olin po návratu složil písničku o tom, jak hledal sám sebe a ptal se ptáků, do Grand Caňonu řval, osleplých letadel v poušti se ptal, kde je jeho Amerika. Na konci mu odpoví ženský hlas: „Nic už nehledej, já jsem tvá Amerika!“
Když tu písničku slyším, vzpomenu si na náš skvělý výlet a při závěrečném partu písničky, který nazpívala Marta Kubišová, mi běhá mráz po zádech.
