Povodně u nás jsem sledoval z velké dálky, takže veškeré informace ohledně této hrůzy mám jen zprostředkované. Vím, že někteří pitomci, kteří se doškrábali až do slyšitelných míst, přes veškerá varování meteorologů, ba i vlády, tvrdili, že k žádným povodním nedojde. Je to jen další trik Fialovy vlády. Zajímavé je, že tito koumáci a šiřitelé pravdy, byli většinou od Babiše. Je neskutečné, čeho se tento gauner neštítí, jen aby se zviditelnil. Musí ho nutně milovat všichni hasiči a vojáci, kteří zachraňovali lidi ze zatopených domů a nasazovali při tom své životy. Lidé byli přesvědčeni, že k žádným zátopám nedojde, že to říkal ten a ten a ti jsou anonisté! A Babiš má vždy pravdu! On jediný na nás myslí. Doufám, že se soudruh miliardář nechá vyfotit s potravinovou pomocí za celé tři tisíce korun!
Co mě dorazilo, byl rozhovor s Igorkem Němců, mým oblíbencem. Ten místo toho, aby držel hubu a byl šťastný, že díky Klausovi nešel sedět za obecné ohrožení, žvanil o tom, jak díky jeho opatřením zachránil Prahu před tragédií. A jak mu Gross a další, také gauneři házeli klacky pod nohy. Nějak zapomněl na svůj památný výrok, že jedinou bezpečnou dopravou v Praze je metro, které se za pár minut na to zatopilo.
Koukal jsem na záběry potápějících se domů, na to, jak se nevinný potok změnil v dravou řeku. Hrůza hrůz. Byl jsem v Řecku, daleko od toho všeho. Dovedl jsem si představit vztek hasičů a vojáků, kteří zachraňovali lidi, kteří odmítli uvěřit, že se jedná o opravdovou tragédii.

V Řecku bylo nádherně. Až moc nádherně. Když jsme přijeli, řádila na moři bouře a velké lodě byly ukotvené a plavby zrušené. Zuzana se dopídila lodě, která jediná by nás odvezla na náš ostrov. Byl to vysokorychlostní katamarán s kabinou jako v letadle. Vypluli jsme a začaly se dít věci. Na rejdě to ještě šlo, ale na moři tato poměrně velká loď skákala a kymácela se. Chvílemi jela jen po jednom plováku a přes okna šla voda. Motory vyly. Loď tentokrát nejela přímo z Pirea do Aeginy, ale kopírovala pobřeží Salaminy a potom jela nejkratší cestou k Aegině. Naštěstí netrpím mořskou nemocí, ale lidé hojně používali blicí pytlíky. Náramné dobrodružství hned na začátek!

Jezdíme dvacet let na to samé místo, do toho samého hotelu a dokonce i do toho samého pokoje! Je to jako jet domů. Vloni nám Chronis, majitel, napsal, že hotel neotevřou, protože se jeho synové nedohodli, který hotel povede. Tak jsme jeli do hotelu přes ulici. Chronis nás varoval, že je kvalita služeb „poněkud“ horší. Poněkud je slabé slovo! Dva lemplové, otec a syn, zdědili hotel po matce. Původně byl jistě pěkný. Dnes je zchátralý a pro majitele byl všechno problém. Koukali jsme smutně na „náš“ zavřený hotel a vzpomínali jsme na rodinnou atmosféru, která se nedá ničím nahradit. Dokonce jsme byli i na svatbě Chronisova syna.
Letos nás kontaktoval nový majitel, že je pro nás pokoj 36 opět připraven a že se na nás těší. Měli jsme ohromnou radost, protože jet opět do toho hrůzince se nám opravdu nechtělo. A když jsme dorazili, vítal nás Chronis! Sice kulhá, ale je stejně milý a je s ním legrace. Dal nám na uvítanou lahev Metaxy, aby se nám lépe usínalo. To vám v žádném turistickém masokombinátu nedají. Mají sice švédské stoly a animátory a večery řecké hudby, ale tady nic takového není. Na co bazén, když několik metrů od hotelu je moře, na co švédské stoly, když před ulici má kamarád restauraci a udělá vám, na co máte chuť? Všudypřítomné kočky se vám pletou pod nohy. A stále tomu šéfuje obří černý kocour Garlic. Všechno je opět tak, jak má být.
V Praze teploty spadly na deset stupňů a začalo lejt. Připadalo mi až nepatřičné poslouchat dr. Taťánu Mikovou, jak smutně říká, že bude hůř. Bylo! A my seděli na terase vylidněného městečka, popíjeli víno a poslouchali moře. Koukat do vln, když se stmívá, to je ta nejkrásnější televize na světě!

Vrátili jsme se do reality. V lednici se nám oběsil pavouk, tak jsme museli na nákup. Respektive Zuzana nakupovala, byla na ní řada a já na ni čekal v kavárně.
Jsme doma, spím ve své milované posteli a chodím na svůj záchod. Dvě věci, které mi ve světě vždy chyběly.