„Ty přední jsou nové, ale ten zadek maximálně tuto sezónu a vyhodit!“
Netušil jsem, že sezóna je tak krátká! Cestou z Radotína jsem píchl zadní gumu a než jsem dojel na Smíchov, úplně jsem ji zničil. Ale měnit kolo v tunelu Mrázovka? Nejsem blázen! Nu což, stejně byly gumy sjeté a aspoň nebude mít Zuzana v zimě problémy. Kola jsem objednal.
Chtěl jsem se projet starým Jaguárem. Dlouho jsem s ním nejel! Sedl jsem si na koženou sedačku, zasunul jsem klíček do zapalování a nic, ani ťuk! Nic se nerozsvítilo, nic nebzučelo, prostě mrtvé auto. Naposledy jsem ho natočil v srpnu. A neodpojil jsem baterku. Za blbost se platí.
Mám moderní nabíječku s diagnostikou a ta ukazovala „rigor mortis“. I zavolal jsem odborníkovi, že celkem nová baterka vyplivla smrt.
„Nemáš nějakou starou nabíječku? Ty moderní, když je baterka na nule, už to neumí.“
Vzpomněl jsem si, že jsem měl kdesi ve sklepě nabíječku Made in CCCP. Tu mi kdysi přivezl kamarád, který v zemi zítřků pracoval. Kupodivu jsem ji nevyhodil. Našel jsem ji a donesl jsem k autu. Měl jsem jisté pochyby, jestli auto z Coventry bude spolupracovat s nabíječkou z Moskvy. Nějak se shodly a nabíječka předpotopní konstrukce, bez tyrisotrů a bůh ví čeho ještě, začala fungovat. Starý ke starému.
Když mi umřel Jaguár, vzal jsem jiné auto, protože jsem Zuzaně slíbil výlet směr Tuchlovice - cukrárna. Tuchlovice je díra po granátu na staré karlovarské silnici. A tam je neuvěřitelná cukrárna Panenka. Nejen dorty, ale i obložené chlebíčky. Vše vyrobené v místě a vše absolutně čerstvé. Na obloženém chlebíčku je křupavá okurka a skvělé rajče. Vše vyrobeno před několika minutami. Nejsem na sladké, ale dorty jsou něco mezi nebem a zemí. Mám kamaráda, kterému je devadesát dva let. Ale nápady má jako dvacetiletý:
„Honzo, volám o pomoc, potřebuji nutně odvézt!“
V jeho věku jsem se zhrozil, stát se může ledacos. Pak mi to docvaklo:
„Myslíš lékárnu Tuchlovice?“
„Mám absťák na Pařížana, huba mi jde vandrem! Prosím, pomoz mi!“
„Asi tě zabiju! Měl jsem strach, že se něco děje.“
A vyrazili jsme na výlet.
Máme ještě jedno místo gastronomických pokladů. Jmenuje se Kondrac, restaurace U Matoušků. Neuvěřitelné retro, à la sedmdesátá léta. Dělají jen asi pět, nebo šest jídel. Kromě gotického kostela v této obci není nic. A v hospodě čekají hosté na volné místo! Neznámá obec a hospoda je vyhlášená široko daleko.
Když jsme tam byli naposledy, majitel a zároveň výčepní, nás usadil.
„Franto, běž si sednout támhle, to jsou hosté z daleka. Já ti to tam přenesu, neboj!“
Dali jsme si skvělou polévku a tradiční řízek přes celý talíř se salátem. Naprosto famózní! Kondrac neleží u dálnice, stejně tak jako Tuchlovice, kde je také stále plno. Jak to? V rádiu a v televizi fňukají hospodští, jaká je krize a jak musí zavřít. Ať se jedou podívat do Kondrace, nebo Tuchlovic, jak se dá udělat plný lokál!
A po skvělém a levném jídle by to chtělo kávu a dortík! Našli jsme podnik Kafárna ve Vlašimi proti nádraží. Příjemná obsluha, skvělé kafe a dorty, které vyrábí paní XY (jméno si nepamatuji) a jsou pokaždé jiné.
Kafárna má jen pár stolků a tak se tam normálně stojí a čeká. My pajdající důchodci jsme okamžitě usazeni s milým úsměvem:
„Už jsem vás dlouho neviděla a už jsem měla strach!“
Slečna s takovým milým chováním a úsměvem od ucha k uchu, je za tisíc bilboardů…
Užíváme si Tereziánského léta a jsme rádi na světě!
