Známí, kteří emigrovali do USA, mě neustále krmí kravinami z Parlamentních listů a internetových serverů o tom, jaké to je ve skutečnosti u nás. Většina z nich emigrovala údajně kvůli bolševikovi a teď mi paradoxně předkládají „moudra“ z proruských zdrojů. Už to ani nečtu, rovnou to mažu. Stejně jako informace o tom, jaký je Trump genius a ostatní, hlavně Harrisová, jsou blbci. Nemohu posoudit ani Trumpa, ani Harrisovou. Jisté je jen to, že se Trump podle mě chová jako hovado. Ale to zjevně Američanům, zejména emigrantům imponuje. Jak jsem napsal, nejsem schopen to posoudit. Jediné, co mne zaráží, je fakt, že ze 400 milionů obyvatel si vyberou takové exoty.

Harrisovou vůbec neznám a až do letoška jsem netušil, kdo to je. S Trumpem je to jiné. Byl jsem několikrát v Trump Towers na Mannhatanu a letěl jsem jeho Boeingem 757. Obojí mě ujistilo, že ten člověk nemá vkus. Pompéznost a nabubřelost. Trump Towers omráčí svou okázalostí hned po vstupu. Mramor, bronz, zlato. Vévodí tomu vodopád přes tři, možná čtyři patra. Úplný opak jsou kanceláře v budově. Sádrokarton kam se podíváš. Prostě bída, navoněná bída. Bylo to na začátku devadesátých let, ale pochybuji, že by se to změnilo. V letních vedrech, kdy na ulicích bylo k padnutí, posezení u vodopádu bylo příjemné. Takové hrůzy si nechal postavit nyní nejmocnější člověk světa.

Ale pryč od amerického prezidenta. Předpokládám, že zase budu hojně zásoben pochvalnými články o tom, jak zachrání Ameriku. K tomu ještě doušku: jak emigranti trousí moudra, tak jsem se dozvěděl, že jediné kvalitní džíny jsou Levi Strauss, protože jsou šité v Americe. I koupili jsme si džíny této značky v Las Vegas Outlet. „Moudrému“ emigrantovi jsme ukázali cedulky na kalhotách. Mé byly ušité v Bangladéši a Honzovy kraťasy na Filipínách… A tak je to se vším. Nevím, jestli se vůbec nějaké spotřební zboží ještě vyrábí v USA.

Se spotřebním zbožím je to vůbec vachrlaté. Před deseti léty (téměř přesně na den) jsem si koupil pračku Indesit. Teď začala při odstřeďování vydávat podivné zvuky. I zavolal jsem do servisu, jestli by ji nepřijeli opravit.
„A co vám to dělá?“
„Bouchá to při odstřeďování.“
„To je drahá oprava, kolem pěti tisíc. A kolik let ji máte?“
„Deset let.“
„To vám vydržela dlouho, kupte si novou. Oprava je drahá a za chvíli vám odejde něco dalšího. Radím vám, kupte si novou.“
To se opakovalo v dalších třech servisech. Deset let je dlouho? My jsme měli doma pračku Janka Radotín asi čtyřicet let a švagr jí vyhodil, až když si koupili automatickou pračku. Nechápu, že takové plýtvání nevadí Zeleným. Pračka spolkne daleko víc materiálu, než je na plastových uchošťourech.
Drahé automatické kávovary se nám rozpadly dva měsíce po uplynutí záruky. Výsledek byl stejný:
„Kupte si nový, oprava je drahá a nevyplatí se!“
Čím se vlastně servisy dnes živí? Když se nic neopravuje a všechno se vyhazuje? Můj skvělý bratranec Todor dokázal opravit cokoliv. Ale před kávovarem kapituloval:
„To je uděláno tak, aby to nešlo rozebrat. To je scvakáno dohromady tak, že když to rozeberu, tak už to nedám dohromady.“
Co neopravil Todor, neopravil nikdo. Dnes firma Krups už dělá kávovary sešroubované, takže se snad opravit dají. Bůh ví.

Skončil týden plný pohrom. Pračku mám novou, hadici ve sprše jsem vyměnil a auto startuje. Co více si přát? A kardiolog mi řekl, že testy jsou v pořádku. Nádherný podzim!