Dnes je tomu třicet pět let co jsem nastupoval do letadla do Velké Británie. Do země, kterou jsem miloval díky Čapkovi, Ransomovi a vyprávění našich pilotů, kteří přežili válku. Přežili válku a komunistické koncentráky. Scházeli se u nás v hale u krbu a vyprávěli. I když byla válka a denně jim šlo o život, Anglie, to byl ráj na zemi. Netušili, že je tady komunisti po válce zavřou. Ano, soudružko Konečná, vaši soudruzi poslali do lágrů skutečné hrdiny, kteří bojovali za naší svobodu.
Těšil jsem se, podařilo se nám s Láďou vybojovat školení v Londýně. I když se soudruzi snažili, seč jim síly stačily, aby tam jeli jejich prověření druzi. Zvítězili jsme a to jsme netušili, že se vrátíme do jiné země.
Vystoupili jsme na Heathrow a koukali jsme jako puci. Nevím sice jak kouká puk, ale my byli šokováni, jak obrovské letiště to je. Nevěděl jsem, že řízením osudu tady budu trávit mnoho krásných dnů. V příletové hale na nás čekal obrýlený drobný muž a představil se nám.
„Já jsem Geoff Godfrey a budu se o vás starat. První věc, na kterou bych vás rád upozornil je, že se tady jezdí vlevo, takže když budete přecházet ulici, musíte se napřed podívat doprava, Jinak vám autobus utře nos!“
Zasmáli jsme se a šli jsme na stanici hotelových autobusů. Přijel nablýskaný minibus s logem hotelu Post House. Nastoupili jsme. Nádherný hotel na Bath Road, který se dnes jmenuje jinak. Podle britských předpisů jsme měli každý svůj pokoj. Já jsem, nevím proč, dostal apartmán. Všechno krásně vonělo.
Druhý den po snídani na nás čekal Geoff před hotelem s mikrobusem s logem British Airways. Odvezl nás na security, kde nám vystavili průkazky. Bylo mi divné, proč mají kolegové červené a Láďa a já máme modré. Asi jim došla barva… Na Ruzyni jsme měli ID papírové v plastovém obalu a odznak. Tady karta měla magnetický pásek, který nám otevíral dveře. To byl první šok, a měly následovat další. Výcvikové středisko bylo ve Viscount House. Dnes neexistuje, místo něj stojí terminál 5. Stejně tak zbourali nádhernou zaměstnaneckou kavárnu Runway Caffe. Ta byla u konce drah 27 a měla prosklenou střechu a byla tam vidět přistávající nebo startující letadla. Tam kafe chutnalo úplně jinak! Na modré ID jsme platili polovinu ceny jídla a kávy. Netušili jsme, že už tehdy jsme byli vedeni jako zaměstnanci BA, na rozdíl od kolegů.
Učebny byly rozdělené podle typů a každý typ měl i svou klubovnu s kávovarem, nádobím, mikrovlnkou a myčkou. Nevídaný luxus. Káva, čaj a zalévací polévky byly zdarma. Takže kolega, kterému jsme říkali Pocemvole pro jeho oblíbené oslovení, odcházel ze školení s plnými kapsami, přestože na hotelu byly rychlovarné konvice a hrnky. A k tomu byl i čaj a káva. Ale jemu to bylo málo.
Cestu na výcvikové středisko jsme si krátili přes motorárnu. Tam na expedici byly nakonzervované Olympusy pro Concorde, Rolls Royce RB 211 pro Jumba a Tri Stary a malé motory pro Boeingy 737 a BAC 111. Nádhera, o které se nám mohlo jen zdát! Všude naprostá čistota. Světle šedé podlahy bez jediné šmouhy.
Večer jsem si pustil televizi a tam jsem koukal, co se děje v Praze. Zavolal jsem kluky a sešli jsme se na mém pokoji. Bitka s policajty na Národní třídě. Komentář BBC brutální policajty nešetřil. Dva fízlové, kteří byli s námi, poněkud znejistěli.
Havel mluvil v televizi! Šok! Znal jsem ho z Rybárny, kde jsme se scházeli. Malý, koktavý, ale neustále obklopený krásnými ženami! Já jsem byl tehdy urostlý a černovlasý a prd! Žádná o mě nezavadila ani pohledem. A teď po peripetiích s fízly a s kriminálem, hovoří na BBC! Neuvěřitelné! Po Václaváku a Letné, se režim bolševika hroutil. Už nebudou zářné zítřky a jiná hloupá hesla, která jsme už ani nevnímali.
Dozor z StB nám jednou večer vyprávěl, jak se mu zdálo, že ho chceme oběsit. Že Láďa mu dával na krk oprátku a já, že jsem podtrhnul stoličku. Asi čekal, že mu to budeme rozmlouvat, že ne, že ho ušetříme. Místo toho se Láďa na mě vrhnul a řval:
„Zase jsi měl lepší práci!“
Ostatní se tomu smáli. Ale nikdy jsem nezapomněl, jak nám Javor promlouval do duše po příletu, abychom tam nezůstali, že nám stát dal důvěru, abychom to nezkazili.
„Láďo, ty ses rozvedl a ty Honzo máš doma problémy. Ať vás ani nenapadne tady zůstat! To bych musel napsat do hlášení.“
Za pár dnů bylo všechno jinak, chtěli jsme mu hlášení i nadiktovat. Po několika veselých kalíšcích by to bylo jistě úderné.
Po návratu 22. prosince jsme koukali na to, co děje, jak na „holé skřivánky“. Největší komunisté a estébaci zalezli, protože nevěděli, kam se to vrtne. Někteří zmizeli, ale bohužel dost jich časem zase vylezlo. Zahodili průkazky a nikdy v partaji nebyli.
No jo, je to třicet pět let, a i když není všechno, jak jsme si to představovali, jsem rád, že jsem se toho dožil!