Včera jsme dělali nepečené vánoční cukroví. Akci pořádáme snad třicet let. Napřed jsme to dělali střídavě u Zuzany v Dejvicích a na Smíchově u bratrance Todora. K vánočním vosím hnízdům, rumovým koulím přibyl ještě Karlík a továrna na čokoládu. Neoddělitelnou součástí je výroba vaječného koňaku. Když jsme se přestěhovali zpět do našeho domu na Smíchov, měli to Todor s Dášou blízko, jen seběhli o patro níž. Největší problém byl tehdy sladit Zuzanino létání a mé směny. Todor připravil „chilli con carne“, jeho specialitu. Můj Honza se začal též zúčastňovat. „Koňakáři“ se nacpali do mini kuchyně a dámy vyráběly cukroví v obýváku. Několikrát jsme měnili recept na vaječňák, až jsme dosáhli dokonalosti a jednoduchosti. Co se týká vaječňáku, Zuzana před dnem D vyjme z archivu recept na přípravu tohoto doplňku černé kávy. Ten jsem napsal tuším v roce 2013 a nebyl jsem úplně střízlivý. Je velmi kuriózní. Zejména pravopis. „Přidáme žloudek…“ u toho poznámka žloudek je s d, protože je žludý. Podobných krás je v receptu víc. Na konci, protože se mi tehdy všichni smáli, jsem připojil poznámku: psáno jednou rukou! To vše vysvětluje. I když dávno to neděláme podle tohoto receptu, je vždy vystaven. Jen jednou v roce, jako korunovační klenoty.

Honzovi se narodila Amálka. Od miminka se účastnila. Když už byla větší, nastoupila do skupiny „vaječňák“. Protože nás přibývalo, musela chodit po lince, protože kuchyňka je opravdu mini. Dalším členem se stal Petr, kamarád z hor. Pak malý Honzík.
Před léty se ve školce se ptala paní učitelka dětí, co dělaly přes víkend. Amálka hrdě prohlásila, že pila s dědou rum. Naštěstí paní učitelka byla rozumná a nevolala sociálku. Ostatně, chodil jsem dětem do školky číst pohádky, tak mne znala.

Letos byla výroba nepečeného pečiva velmi komorní. Todor i Dáša se na nás koukají z nebe, Petr je po operaci srdce a tak jsme byli jen my: Češi. Amálka (12) má skoro metr šedesát, Honzík (7) je malý, ale výkonný. Ten byl s ženskými v obýváku, Amálka tradičně u rumu… Nahradila nemocného Petra ve funkci blendera, neboli míchače.
„Dědo, vzala jsem na ochutnání tuto malou lžičku, je to v pořádku?“
Měla malou lžičku na vajíčka.
„Ještě bych tam rum přidala, Petr by určitě řekl, že to je pro školku a ne pro dospěláky!“
I přidal jsem rum, aby to bylo i pro dospělé. Amálka vzpomínala, jak nám pomáhala šlehat žloutky a chodila při tom po lince. Dnes by se už mohla praštit hlavou o strop.
Vzpomínáme při tom na ty, co odešli na věčnost. Todor nám všem moc chybí. Nosil na přípravu vaječňáku malou bedýnku, ve které měl oddělení pro kondenzované mléko, vajíčka a lahev rumu. Vše vyloženo filcem. Mám ji schovanou. Jeho rodina by to jistě vyhodila, protože to nemá žádnou cenu. Pro nás to má ovšem cenu nesmírnou.
Chilli con carne jsme nahradili racletty. Je to společenská záležitost. Na tálu se pečou kousky masa, pod tím na lopatičkách se rozpéká nakládaná zelenina a sýry. Pak se maso dá na rozpečený sýr se zeleninou a je to náramná dobrota. Děti rostou a mění se jim chutě a tak musím příště nakrájet víc masa. A před Honzíkem schovat nakládané cibulky!

I když to byl letos velmi komorní večer, moc jsme si to užili. Petra měla strach, že už děti mají být v posteli, když je po osmé.
„Prosím tě, už nejsou mrňata a odpracovaly si to, tak je nech!“
A tak šli na kutě až v deset. Jistě to přežijí! A kde jinde mohou v noci chodit po zahradě a v temných zákoutích vidět duchy. Někdy i skutečné, když se třeba bláznivý soused Kučera vydá na cesty.
Všichni odešli a tak jsem nacpal myčku a sedl jsem si k počítadlu, abych se s vámi podělil o zážitky ze skvělého předadventního večera.