„Tati, už jsem vybral na Trio Honzas úžasné písně!“
„Copak, něco nového z rumunské popmusic?“
„Ne tentokrát jsem zabrousil do českých luhů a hájů, ale není to Božanka, ani Duo Yamaha, ale jsou to neuvěřitelné české texty na cizích hitech. V sedmdesátých a osmdesátých létech se tady nic jiného nehrálo, než remaky cizích skladeb. Vévodil božský Kája s remaky s texty Bukoviče. To jsou neuvěřitelné slátaniny. To musíš znát, to jsi byl mladý.“
„Jo byl jsem mladý, ale ne blbý a tak jsem naši popmusic vynechal, zásadně jsem na sebe božského a národní poklad nepouštěl. Natož Kroky Františka Janečka s disidentem Davidem. Díky špatným stravovacím návykům mám slabší žaludek a nejspíš bych se poblil.“
„Dobře, tak ne božského, ale znáš trio Bezinky?“
„Myslíš ty holky, co s nimi zpívala Bobina Trojúhelník? Ty doprovázely Lišku, a zpívaly óbr sračky!“
„Já ti pustím něco, čemu nebudeš věřit. Pamatuješ na skupinu Bonie M? Ta měli hit Rasputin, takový vlezlý kolotoč.“
„Jo to si pamatuji, strašně vlezlá věc.“
„Tak poslouchej Bezinky, to je nářez!“
Nevěřil jsem svým uším: „Mírou se vkusem, žena točí globusem a není zvyklá na nezájem, buď rád, že tu jsem, obíhej mě poklusem, jinak si můžeš hledat podnájem…“
To je bomba! Takový poklad vznikl v době, kdy bolševik házel klacky pod nohy takovým textařům, jako byl Suchý nebo Skoumal. Mistr pěl podobné poklady. Honza mi je také pouštěl, ale kvalit Rasputina to nedosáhlo. Netuším, kdo zplodil budovatelskou píseň, kde se mimo jiné pělo: „Udělám pár přesčasů, sníh mi padá do vlasů!“
Když jsem nastoupil v roce 1970 na letiště, závodní rozhlas vysílal ranní desetiminutovku. To byly politické žvásty doplněné vhodnou písní. Hned se nám lépe pracovalo. Závodní rozhlas ovládal jeden prostoduchý soudruh, který byl cílem našich hrátek. Zavolali jsme mu, aby cosi vyhlásil a on to neprodleně udělal:
„Prosím pozor, prosím pozor! Před hlavní správou (budova na Starém letišti pozn. aut.) se našla ráno sukně. Která soudružka ji tam ztratila, nechť se přihlásí na vrátnici číslo tři, opakuji…“
Byli jsme překvapeni, že se skutečně našlo několik soudružek, které se o sukni přihlásily. Bylo po mejdanu ke Dni žen, a tam se děly věci!
Tento komunistický DJ měl i vlastní invenci: „Prosím pozor, našla se radiová čepice na vozovce k hangáru E. Kdo má dojem, že mu táhne na hlavu, nechť se přihlásí na vrátnici číslo tři.“ Radiovou čepicí byla samozřejmě rádiovka, neboli baret.
Jednou nám vykládal zcela ožralý soudruh Křikava, velitel milic, jak to mají zmáknuté:
„Když v závodním rozhlase zahrají „Už mně koně vyvádějí“ všichni jako jeden muž budeme okamžitě před velitelstvím milic v hangáru C.“
Nechali jsme tuto informaci několik měsíců uležet. Pak Jarda prohlásil, že je pod nulou, a že by se soudruzi měli provětrat. I zavolali jsme DJ, aby zahrál „Už mně koně vyvádějí“. Oblékli jsme se do vaťáků a zalehli jsme v hájku u céčka. Za chvíli se tam začali soudruzi sbíhat a postavili se do řady. Napřed vzorně, pak kázeň povolila, začali kouřit a o soudruhu Křikavovi se vyjadřovali velmi neuctivě, ba řekl bych i vulgárně. On totiž měl klíč od jejich kutlochu a jediný netušil, že jsme vyhlásili ohrožení socialismu třídním nepřítelem a možná i imperialistou. My jsme leželi na zemi, dusili se smíchem, ale museli jsme to vydržet, aby nás komunistická elita neviděla. Byli jsme otužilí, protože na demontáži byla rozbitá okna a tak tam táhlo a bylo tam skoro jako venku. Abychom nebyli nemocní, svařovali jsme si mléko s Pradědem. Velmi léčivá věc!
Jsem rád, že ta doba je pryč. Ale někdy jsme si užili spoustu srandy!