Sedím v teple a na adventním věnci svítí už dvě svíčky. Když jsme zapalovali první, byl u nás v ulici opět úžasný mejdan. Mladé maminky už po druhé zorganizovaly adventní odpoledne . Je to úžasná věc. Po naší slepé ulici se prohánějí řvoucí děti, mezi nimi psi a kočky. Na chodníku jsou stoly a na nich se svařuje víno, grog a pro děti kakao. Sousedé přinesli něco vánočního pečiva. Na ohništi se opékají buřty. Bára vyzdobila jejich plot barevnými světýlky, ozdobila také stromy na zahradě. Ovšem nejdůležitější strom byl zhasnutý. Ten se rozsvítil až v šest hodin za mohutného skandování dětí. Báře pomáhala Adéla od naproti.
Vše mělo nádhernou vánoční atmosféru. Loni to ještě vylepšil sníh. Ten letos nebyl. Zpívaly se koledy. Přeslechl jsem hanlivé:
„Honoušku ty raději nezpívej, nebo se Ježíšek naší ulici zdaleka vyhne!“
Já, který jsem byl ozdobou pěveckého kroužku ZDŠ Plzeňská? Dokonce jsem měl jednou zaskočit za onemocnělého Ctibora Flégra a zpívat jeho sólo v písni Spadla mi šablička z vraného koníčka. Jenže Ctibor se uzdravil, tak z toho nic nebylo. Co se týká zpěvu, nedosáhl jsem kvalit Jardy Vlčka, který byl ve škole zproštěn hudební výchovy, protože učitelka zpěvu Kaufmannová měla velmi citlivé uši. Ale řvát na zahradě „Kdož sú boží bojovníci“ to mu nikdo zakázat nemohl. Při tom pochodoval s vlastnoručně vyrobeným praporem a vyzýval bratry k útoku. Na jeho řev můj muzikální dědeček říkal, že se vůbec těm křižákům nediví, když to slyšeli, že prchali. Honza Velický mu několikrát prapor s vyšitým kalichem vytrhl z ruky a zapíchl mu ho do hnoje, který měli v koutě zahrady. To ovšem neměl dělat, protože Jarda, po vzoru husitů v bitvě u Sudoměře, se vrhnul do smradlavého hnojiště pro prapor, aby ho zachránil. Protože měl malinko dějiny pomíchané, uprostřed hnojiště řval:
„To by bylo, aby král český z bojiště bez praporu utíkal!“
Vylezl ven, kapala z něj smradlavá močůvka, a řval: „Bratři, lide český, zase kališníci zvítězili!“
Z druhé strany plotu se ozval Honza: „Ale malinko smrdí!“
Jarda se svlékl do trenek a šel se k nám osprchovat a babička mu sebrala smrduté oblečení a vyprala mu ho. Jarda seděl smutný se mnou a s dědou před domem, trávou otíral žerď praporu.
„Že jste to těm pacholkům křižáckým zase nandali, co?“
Děda nás měl rád a věděl, že Jarda potřebuje povzbudit.
„Na křižáka Velického se vykašli, je to papeženec! Zrádce národa českého!“
Mezi tím Jarda uschnul, dostal mé tepláky a babička nám uvařila čaj a udělala chleba se sádlem a s cibulí. Děda podal Jardovi prak se čtyřkami čtverhrankami (druh gumy).
„Tady máš výzbroj pro práčata.“
Děda jako vzdělaný člověk jistě věděl, že husitský prak vypadal jinak. Svým nepředloženým činem ale zavinil, že Kučerovi museli dost často ke sklenáři… Teprve po létech u rumu u nás na zahradě se Tondovi Jarda přiznal, že jejich okna měl na svědomí on.
Když husitská práčata útočila třešněmi, to byl mazec! My jsme byli samý flek, náš dům také. Běsnění práčat bylo ukončeno poté, co máma dala větrat peřiny. Zbraně byly zabaveny, i když děda říkal, že jsme si zrovna tak hezky hráli.
Od nádherného adventního odpoledne až k husitům, to je skok. Ale je to obojí o dětství a krásném životě v naší slepé ulici. Jsem už starý dědek, ale dámy - mnohokrát vám děkuji za krásný zážitek!
