Na Štědrý den pravidelně v rádiu a v televizi vzpomínali na policajty, pardon tehdy příslušníky Veřejné bezpečnosti, vojáky a požárníky (hasiče). Strašně rád jsem tyto dojemné řeči poslouchal na letišti. Bral jsem si Štědrý den a Silvestra. Při noční jsme si dali kapra se salátem, někdo přinesl řízky. Koukali jsme dojatě na televizi: jací hrdinové jsou ti příslušníci, hasiči a vojáci. Copak hasiči, ti si opravdu hrábli. Nebyly elektrické svíčky a stromeček je sakra hořlavá věc. Ale hlídači socialismu?
Padal sníh na plochu letiště, Mrazík už skončil, nastoupila šišlavá Bohdalová s Dvořákem.
„Kluci, sedá Boeing 707 společnosti British United se závadou. Zajedete tam?“
Byla půlnoc. Sněžilo a foukal vítr. Natáhl jsem si „lamače mrazu“. Pavel se také „vyzbrojil“.
„Honoušku, jdu s tebou, bude sranda!“
Vyrazili jsme na plochu. Vítr se rozhodl, že mi sebere kulicha. Sluchátka Clark ale pevně držela pokrývku hlavy. Sedli jsme do traktoru se zapojeným gépéúčkem (GPU ground power unit, pozemní zdroj elektrické energie - diesel agregát vyrábějící elektřinu pro letadlo). A vyrazili za Boeingem.
„Ty to odkecáš a já se podívám, co s tím mají, jo?“
Mašina sedla na dráhu 31, otočila se na pojížděčku bravo.
„Ty vole, voni jedou na tu uzavřenou alfu!“
Boeing mířil na pojížděčku, která se měla začít opravovat a byla uzavřená. Zastavil před zábranami a červenými blikajícími světly.
„Jedeme tam, jsou v hajzlu!“
Na Ruzyni nebyla oj na Boeing 707, takže nebylo možné odtamtud sedm set sedmu vytáhnout. Přijeli jsme k mašině, motory jí běžely. Vylezl jsem z traktoru a otevřel jsem na trupu dvířka vnějšího zdroje, kde byla také zástrčka pro sluchátka interkomu.
„Veselé Vánoce, vítám vás v Praze. Vjeli jste na uzavřenou pojížděčku. Tady nemáme oj na 707, takže se budete muset otočit.“
„To jste se zbláznil! Veselé Vánoce. My netušíme v tom sněhu, kde je kraj pojížděčky, nerad bych s tou krávou zapadl v trávě!“
„Když se budete otáčet pomalu, já půjdu vedle vás a budu na spojení.“
„Pane, vy jste blázen, ale asi je to jediné řešení. Tak dobře. Když tak nás zastavte!“
Řekl jsem Pavlovi, co chci udělat. Řval, že jsem magor. Vylezl z traktoru a šel s baterkou ke křídlům mezi hlavní podvozky.
„Tak můžete, ale pomalu, prosím! Točte doprava.“
Ohromný Boeing nade mnou přidal plyn na motorech 3 a 4 a začal se pomalu otáčet. Celé letiště slavilo a my tady měli ohromného čtyřmotorového Ježíška a byli jsme v tom sami. Posádka skutečně otáčela letadlo velmi pomalu. Pavel běhal mezi podvozkovými nohami a baterkou kontroloval, jestli se moc neblíží k hraně pojížděčky.
„Dobrý? Jsme pořád na betonu? Nejedeme moc rychle?“
Konečně se letadlo otočilo čumákem zpět na bravo.
„Tady se odpojím a budu vás čekat na stání.“
Obalený jak sněhulák jsem nasedl do traktoru a poděkoval Pavlovi za asistenci. Běhat mezi podvozky otáčejícího se letadla na kluzkém betonu, to udělá jen blázen! Letadlo odrolovalo na stání, kde jsme ho dohonili s agregátem, zapojili ho a já jsem řekl posádce, že mají pod koly klíny, že mohou odbrzdit a vypnout motory.
Zlatý hřeb měl teprve přijít. K letadlu přistavili schody a k nim se přiřítil žigulík, ze kterého se vypotácel ředitel stanice Praha soudruh Nohýnek v uniformě, která měla zlaté prýmky až k lokti. Upadl, neb o střízlivosti se nedalo mluvit. S ním podobně postižený soudruh Kostrej. Vypotáceli se nahoru do letadla a ruka-noha se snažili domluvit s posádkou, co vlastně chtějí. Kapitán na ně koukal, jak na holé skřivánky. Dva, co vypadali jako velitelé ponorkové hudby se potáceli a nebyli s to se s nimi domluvit. Mezitím dispečer poslal k letadlu autobusy pro cestující. Kapitán na mě zamával, abych šel nahoru. S těmi pitomci se nedomluvil. Pitomci zjistili, že žádné dárky (flašky) nedostanou, tak se odpotáceli do auta. Kapitán si nemohl srovnat, jak je to možné, že promočený člověk v bagristickém se ním domluví a opilí kašpaři v uniformách nikoliv. Letušky nám daly za odměnu plné „bličáky“ miniatur alkoholu. Kapitán jim ještě řekl, aby nám uvařily horké kafe nebo čaj, že jsme celí zmrzlí. Dostali jsme obojí.
„Spadl nám tlak paliva na jedničce a dvojka také stojí za prd. Bůh ví, jaké sračky jsme ve Freetownu natankovali. Volali jsme do Londýna, zítra se na to přiletí mechanici podívat.“
To byl jeden Štědrý den na Ruzyni. Pavel se na mě kouká s nebe, já jsem v důchodu, ale jedna věc je stejná: v Reflexu opět píší, stejně jako za komunistů o tom, jak na Vánoce musí sloužit vojáci, hasiči a policajti.
Těch profesí, které musí pracovat svátek nesvátek je o hodně víc, přátelé.
Klidné prožití nejkrásnějších svátků přeje
Honza
