„Zaplať pánbůh, že je ten blázinec za námi!“ To nejsou má slova, to slyším na ulicích a v dopravních prostředcích. Mě naopak mrzí, že to strašně rychle uteklo. Štědrý den slavím u Honzy. S vnoučaty je to krása. Odpoledne jdeme tradičně zpívat koledy pod Karlův most. Za komoušů tam neustále projížděli policajti. Ale to nic nebránilo tomu, abychom tam pili svařák z termosek, zpívali a měli pohodu. Letos bylo vlhko a chladno. Což o to, zima by nevadila, ale vlhko je lezavé. Protože jezdím na Štědrý den autem, grog a svařák odpadají. Tak si potom dám doma čaj, no bože! Ale sejdeme se s kamarády. Přes třicet let se tak scházíme! Úctyhodná tradice! Pravidelně se tam potkávám s bývalým francouzským velvyslancem, který se tady oženil a naučil se česky. Kdysi jsme spolu mluvili anglicky. Dnes nemá ani přízvuk. Naše setkání po těch létech je už součástí Štědrého dne. A těším se na to!

Přijel jsem promrzlý domů a první doušky horkého čaje vyloženě pálily. Když jsem se trochu ohřál, sedl jsem do auta a jel do Hostouně, kde bydlí můj syn. Tam mne čekal vyhřátý voňavý dům s poletujícími vnoučaty. Amálce bylo dvanáct a na Ježíška nevěří. Ale – co kdyby?
„Amálko, teď je před finále a všechno se může ještě zkazit. Kdo prostíral?“
„Já dědo, proč?“
„Tak se podívej, jak jsi prostřela. Někdo má čtyři vidličky a nemá lžíci, u někoho je to opačně.“
„Teda, já jsem trubka! Hned to opravím.“

Večeře, dárky, všechno bylo skvělé. House koncert. Amálka hrála na piano, Honzík na flétnu a my jsme zpívali koledy. To byl zlatý hřeb. Zvonil zvonek, Ježíšek přišel. Normálně děti na tento signál běží úprkem ke stromečku.
„Dědo, já ti ještě něco zahraju, jo? Ježíšek počká!“
To mě překvapilo. Amálka zahrála ústřední melodii z Jamese Bonda.
„Jsem Bond, James Bond! Teď už pojď, nebo se Honzík zblázní.“
„On je ještě malej, ale jsem ráda, že jsi to poznal!“
Užil jsem si to náramně. Před půlnocí jsem sedl do auta a opustil usínající rodinu. Podrbal jsem spící Amálku a Honzíka. Koukal jsem na ně, jak oddechují. Asi se jim něco pěkného zdálo.
Jel jsem domů. Tentokrát jsem vynechal okružní cestu po noční Praze. Má střeva se hlásila a tak jsem jel domů. Pustil jsem si „Rybovku“ a bylo mi dobře. Moc dobře.

Druhý den jsem šel k ségře na oběd. I když to bývala „Herodeska“, už je to dávno pryč. Těšil jsem se na Štěpána, to mám milovaná vnoučata tady.
„Amálko, co bys chtěla k obědu?“
„Maso na paprice! A k tomu mušle, prosím.“
„Maso na paprice? To je slavnostní jídlo? A mušle jsi měla na Štědrý den.“
„Když ty děláš všechno jinak a svíčkovou budeme mít všude. Mušle miluji!“
Vysvětlení: mušle je zapečené filé v lasturách, v bešamelu, posypané sýrem. Já do toho dávám hodně muškátového oříšku. To je asi to, proč je to jiné než doma.
Jak si Amálka přála, tak to bylo. Ona, která je nežravá, si dvakrát přidala. Máma jí řekla, když si přidala podruhé, že co si nandala, že musí sníst. Snědla, asi to bylo fakt dobré.

Vánoce jsou pryč. Postavil jsem si dárek z lega – anglickou telefonní budku. Při tom mi tady voní františek a hraje muzika. Není to krása?
Rozhodně nenadávám na Vánoce. Pamatuji pouze na dvoje, které byly hrozné. Za to nemohly Vánoce, ale situace, či doba ve které se udály.