Před půlnocí chodíme k sousedům do garáže oslavit příchod Nového roku. Začínali jsme před léty ve velmi komorním stylu, teď se mejdan (pro mladé - párty) rozrostl o další sousedy. I s mezinárodní účastí. Letos bylo -5 ºC a velké vlhko. Udělal jsem tu blbost, že jsem celou dobu seděl. Když jsem ve dvě chtěl jít domů, nemohl jsem vstát. Měl jsem totálně ztuhlé nohy. Domů jsem šel jak na dřevěných chůdách. Sice jsem se celý život v práci pohyboval venku, ale nikdy jsem u toho neseděl. Stáří je neradostná věc! Byl přítomen bezvadný chlapík, který vychovává asistenční psy. Když viděl, jak nemohu jít, nabídl mi, že by mě mohl k brance doprovodit jeho pes. No, došel jsem, nezemřel jsem jako Hanč nebo Vrbata. Doma jsem pomalu rozmrzal za pomoci horkého čaje.
Zemřela jakási zpěvačka Zeťová. Netuším, že taková existovala. Ale musela být strašně slavná. Každý den jsou o ní nejméně dva články. Zcela nahradila vdávající se a rozvádějící se Hanychovou. Netuším, čím se ta paní živí, krom výhodných sňatků a toho, že někde ukáže prsa, nebo zadek. Teď musí zuřit, protože ji nahradila Zeťová. Pravděpodobně se zlobí i její matinka Veronika Žilková, která, když Hanychová ztrácela pozornost, hodila na hřiště bulváru z rodinné střídačky šilhavou dceru Kordulu. Zeťová asi nikde nikdy nic neukazovala, jen zpívala. Netuším, proč je všude a dvakrát. Bulvár se ještě rád vrátí k rodině Žilkových.
Herec Jiří Maryško měl skvělý rozhovor pro Seznam. Založil s několika stejnými šílenci „Havloids Memorial Motorcyle Club“. Jejich program mne nadchl. Jenže to má malou, ale bohužel ne nepodstatnou chybu. Aby se člověk mohl stát členem tohoto exkluzivního sdružení, musí být motorkářem. Na velikosti objemu motoru nezáleží. Takže třeba spoluzakladatel klubu David Matásek jezdí na mopedu a Maryško má silnou motorku. Já nemám žádnou a asi už ani mít nebudu. Mám několik veteránů, ale to jsou auta. Ta se nepočítají. Považuji se za Havloida, ale hendikep chybějící motorky mne z jejich akcí vylučuje. Škoda! Tak jsem jen Havloid a pravdoláskař, člen pražské kavárny. Na kavárnu jsem obzvlášť hrdý. Bil jsem se v prsa, když se o pražskou kavárnu otíral notorický opilec, svého času prezident ČR. Ano, já jsem členem pražské kavárny a to vy Zemane nikdy nebudete! Jsme hrdí kavárenští povaleči a takové lidi jako jste vy, mezi sebe nikdy nevezmeme, ani vaše famulusy.
Ale proč nechat vztekem cloumat můj majestát?
Právě jsem zaplatil tři pokuty za tu samou věc. Městská policie vyfotografovala třikrát mého nepojízdného veterána. Stál měsíc na jednom místě, protože jsem čekal na náhradní díl. Parkování tam není upraveno žádnou značkou, ani modrá zóna tam není. Stojíme dvěma koly na chodníku, aby popeláři měli dost místa. Nestojím tam jen já, ale i další auta. V odůvodnění je, že ničím městskou zeleň. Bydlím tady jen sedmdesát pět let, ale žádné zeleně, natož městské, jsem si nevšiml. Ale člověk všechno neuhlídá! Fotil jsem naši slepou ulici v šedesátých létech. Nebyla vyasfaltovaná. Uprostřed makadamu byl zelený pruh. Když ulici vyasfaltovali, pruh zmizel. Od té doby tu žádná zeleň není. Ale měšťákům vůbec nevadil nepořádek kolem přeplněných kontejnerů na tříděný odpad. Jednodušší je vyfotit auta a vymáhat pokutu. Stál jsem tam měsíc a jen tři pokuty. Měl jsem štěstí, že mě nevyfotili každý den, to bych se nedoplatil. Jsou to bystří a pracovití chlapci! Víc pracují jen ti pitomci, co jezdí kontrolovat modré zóny. Ti si pak dávají u nás v ulici šlofíka. No bodejť ne, při tak namáhavé práci! Napadlo mě, jestli mají nějakou výjimku na parkování a spánek v modré zóně? To by si museli dát sami sobě pokutu.
To jsou věci! V sobotu přijdou na oběd trpaslíci, už se na ně těším. Ale maso na paprice jim fakt neudělám. Tentokrát ne. Honzík vytáhne z police auta z mé sbírky a Amálka bude malovat. Při tom se budou hádat. Když už to bude moc, vyženu je na zahradu. S Honzou si vykouříme sváteční doutníček, Zuzana bude nadávat, že jsem udělal v kuchyni čurbes. Všechno bude tak, jak má být.
