„Všechno je jinak - Němci obchodují, Židé válčí a Böhmen und Mähren mají Slováci!“
Nejsem si jistý, že by se mnoho od těch let změnilo. Hodlá nám tady vládnout Slovák, Německo je náš největší obchodní partner a Židé válčí s Palestinci. Tedy jen do doby, než Trump anektuje západní břeh Jordánu a vystěhuje někam Palestince. Než ho zavřou na uzavřené oddělení, udělá tam novou Riviéru. Tedy kam hodlá vystěhovat Palestince, to neřekl. Ale něco podobného udělal jiný magor s krymskými Tatary. Ale ten na ně měl dost místa v široširé Rusi.
U nás spolu s komunistou a fízlem Babišem hodlá vládnout Playmate October Konečná. Prohlásila, že zruší státní televizi a také Evropskou unii. Tam si žila za velké peníze dost dlouho a rozvracela a rozvracela. V posledních volbách byla ochotná udělat cokoliv, aby jako správná komunistka mohla opět plnit odkaz soudruha Marxe a rozvracet a rozvracet. A brát třičtvrtě miliónu měsíčně od nenáviděné EU. Komunisti mají rádi maminku a hlavně peníze (citát z Pupenda). Soudružka Maláčová se jí snaží sekundovat. Dvě soudružky na jednom smetišti? Venezuela Maláčová vynikla na jedné slibovací konferenci, kdy jako ministryně plácala nesmysly o tom, jak „tomu dáme, tomu taky a na pražskou kavárnu nic nezbyde a tak ji schováme do komůrky. Až se ozvala z auditoria poznámka k věci: „Maláčová, ukaž nám kozy!“
Konečně se mohlo stát něco zajímavého, ale místo toho byla tiskovka ukončená. To je asi jediná kvalita soudružky Maláčové. To Konečná nemá, ta je jen krásná.
Je sto dvacáté výročí narození Jana Wericha. Lásku k tomuto moudrému klaunovi jsem zdědil po matce. Schovávala programy Osvobozeného divadla, některé i podepsané. Já jsem sbíral jeho desky a jeho předscény. Teď vysílala televize několik her z toho mála, co Werich natočil. Nějak se neobtěžovali sehnat třeba Těžkou Barboru před zásahem cenzorů. Ta vyšla na deskách Supraphon. Televizní verze byla tak sestříhaná, že místy vůbec nedávala smysl. Místo jedné předscény tam tančily Girls. Ne, že bych něco proti nohatým a hezkým holkám měl, ale bilo to do očí. Proč? Tam měl být Werich s Horníčkem a ne holky vyhazující nohy. A konec byl vyloženě dotočený.
LP desky s předscénami vyšly ve dvou verzích. Upravená cenzory a v roce 1968 původní neupravená. I ta krotká mi připadala v sedmdesátých létech velmi odvážná. Z předscén bylo jasné, že Horníček Werichovi jen přicmrndával. A ne naopak, jak se to snažil později Horníček prezentovat. Inu, žák nikdy nepředčil svého učitele!
Jednou jsem se potuloval s foťákem po Matějské pouti. Najednou se ozval známý hlas:
„Hele mladej, pojď nás tady vyfotit! Pak mi ty fotky pošleš, jo?“
Otočil jsem se a tam stál Jan Werich s Vladimírem Škutinou a s kameramanem a točili pořad „Co vy na to pane Werich“. Asi neměli s sebou fotografa anebo chtěli udělat radost klukovi, který si hrál na umělce. Nevím. Fotky jsem udělal a dokonce jsem je neztratil. Pak mě pozvali na natáčení tohoto pořadu k nám na Klamovku. Ty fotky bohužel zmizely. Jako spousta jiných, na které jsem byl hrdý. Nikdo mi neubližoval, nikdo je neukradl, jen jsem bordelář. Akorát negativy z Ruska jsem půjčil Mirkovi Balousovi a nikdy jsem je už neviděl. A Mirek již není mezi námi. Když chceš o něco přijít, půjč to!
Začal jsem rozhořčením a skončil jsem u milovaného Jana Wericha. Tak to má být, krása a klid na konec!
