Tak se rok sešel s rokem a je čas navštívit Aspen. Pro nás nelyžaře to není zase takový problém. Sbalíme si pár švestek a můžeme jet. Vlastně nemůžeme, protože před odjezdem volá Honza, jestli bych mu nemohl vzít jen pár věcí… Vím, co v jeho pojetí znamená „pár věcí“. Má velkého kombíka a ani Mercedes při konstrukci tohoto vozu nepočítal, že se má luxusní kombík přeměnit na stěhovák. Honzík a Amálka mají pár věcí, Petra také a Honza? Jen to nejpotřebnější. A tak před odjezdem přijede ke mně, sklopí zadní sedačky v blazeru a začne nakládat. Naše dvě tašky se tam pomalu ztrácí. Jen těch „záchranných“ lahví! Jsou to svahové láhve, které mají otupit strach z výšek. Zrající sýry udržují svým aroma bezpečné rozestupy na trati. Letos se v Aspenu nelyžuje, protože nejsou sněhové podmínky. Takže rozestupy, udržování kázně se děje jen na terase před chatou ve slunečních lázních.

Jezdíme sem přes dvacet let. A těšíme se nové zážitky. My už nelyžujeme. Zuzana kvůli kyčli a já mám zablokovanou páteř a tak chodím jako Quasimodo. Začal s námi jezdit můj Honza. Pak s Petrou a teď s vnoučaty Amálkou (12) a Honzíkem (7).
Ze stálých, kmenových hostů začali někteří ubývat. Herec Borůvka má jiné starosti. Jedna rodina přestala jezdit protože paní byla přistižena, když rovnala v kufru snídaňové jogurty. Její manžel se ukázal jako bisexuál. Což nám samozřejmě nevadilo, to byl jeho problém. Nás neobtěžoval. Takže to opravdu bylo jedno.
Dvakrát s námi byla dvojice vydesignovaných manažerů. Ona nosila nízké kalhoty a pod nimi tanga. Na miniaturním trojúhelníčku byl nápis Dolce Gabana. Bláhově jsem se domníval, že to je její jméno. Já jsem měl také na všem, co jsem vozil na pionýrák, vyšitou sedmičku. I dloubl jsem prstem do štítku, ona se vztekle otočila a řekla…
„Co je?“
„Dolce Gabana? Já jsem Honza Čech!“
Od té chvíle jsem byl za blbce. Ale na to jsem zvyklý. Pak její vytuněný muž spadl s autem do potoka před chatou. Samozřejmě jsme ho vytáhli mým Suburbanem. Ano, střízlivý nebyl nikdo. Střízlivý by bos do ledového potoka nelezl. Auto nebylo ani škrábnuté. Pak jsme seděli v bývalé kuřárně a pokračovali jsme v utužování kolektivu. Pravda je, že jeden měl na sobě bundu „Velitel zásahu“, druhý chodil v rybanu a měl na hlavě tankistickou přilbu. Majitel zachráněného auta kolem nás prošel, jako by nás nikdy neviděl. Tak jsem na něj zabučel „Děkuji“. Nic! Pak přišel a místo poděkování na nás začal řvát, že jsme mu ukradli klíčky od auta. A čím víc zuřil, tím víc jsme se smáli. Klíčky se houpaly v zámku! Ten přijel jen dvakrát. Pak konečně přišel na to, že jsme hluboce pod jeho úrovní. Zaplať pánbůh!

Renda začal jezdit s Janou a se svými dcerami. Holky byly skvělé i jako malé. To se nedalo říct o všech dětech účastníků. Johanna i Denisa. Od malička byly úžasné. Teď jezdí se svými dětmi. Všichni bydlí v jednom domě v Bělehradské ulici a tak se jim říká „Bělehradská gang“. Gang čítá v současnosti jedenáct osob včetně dospělých. Děti od šesti měsíců do předškolního věku jsou neuvěřitelné. Kromě nejmenšího nás všechny adoptovaly. Se Zuzanou jsme děda a babi. Je to prostě rodinný podnik.
„Dědo, proč tak divně chodíš?“
„Protože mě bolí noha a nemohu na ni došlápnout.“
Druhý den jsem se belhal do schodů a Agátka řekla své sestře Hedvice:
„Heduš, opatrně, děda má nemocnou nožičku!“
A tak, i když nelyžujeme, je tady velká legrace. Kromě alkoholického mistrovsví světa značek, máme pravidelný taneční večer. Protože junioři tvoří téměř polovinu účastníků, bylo dětské kolo. Já jsem tančil sedě na židli…

Když jsme přijeli, vlek ještě jezdil. Druhý den už ne. Tak děti naložili do aut a jeli dolů do Rokytnice. Já jsem opustil stanoviště, protože mě škrábalo v krku, tak jsem sjel do Rokytnice pro pastilky. Jinak nikdy základnu neopouštím.
Celý týden krásně svítilo sluníčko a bylo teplo. Spálil jsem si čumák a plešku. Jsem trouba. Dnes naposled! Zítra po obědě musíme balit, i když k večeři bude perla kuchyně roastbeef. Ale chytil mě moribundus (kašlíček, rýmička). Takového ražení, že jsem nemohl mluvit, což je pro mne trest. Pro mé okolí je to malé vítězství!