„John má nabitou pistoli a Edward netuší, že tam je! A vy nejste v takovou chvíli schopni potlačit kony tělesné! To je těžké!“
„To víš dědo, znáš sestru, je blbá. Aspoň naznač, jak to bude dál!“
Ale děda si jen popiskoval a loupal nožíkem s perleťovou střenkou další jablko. A držel slovo, přeci nezklame své posluchače. Milovali jsme ty večery s ním. S tátou jsem si nerozuměl, ale dědu jsem miloval. Byl architekt a stavěl si modely domů, které vyprojektoval. Tak jsem ho požádal, aby mi do školy postavil model křižníku Aurora. Byl měsíc zostřeného přátelství a tak jsem chtěl, aby mi děda postavil model toho křižníku. Děda totiž byl za první světové války vedoucím opravárenské čety na bitevní lodi Viribus Unitis. K vojenským lodím měl blízko a rozuměl jim.
„Mizerné lodě nebudu stavět! To, že si komunisti udělali modlu z tohoto křápu, mě uráží.“
A tak jsem do školy nesl papírový model britské bitevní lodě HMS Dreadnought. Náš skvělý učitel Boček to samozřejmě poznal, ale nic neřekl. A pochválil mě za krásný model Aurory. Až mé mamince na třídní schůzce řekl:
„Paní Čechová, mohl bych si ten model po skončení školního roku nechat?
Děda bohužel odešel na věčnost, když mně bylo dvanáct. A dodnes mi chybí. Jak říkal Werich:
„Mohl tady klidně ještě dvě stě padesát let být! Zatímco v tuto chvíli po celém globusu je, já nevím kolik miliónů lidí, kteří tady už klidně čtyři sta let být nemuseli!“
Za svůj život jsem potkal mnoho nádherných lidí. Kromě mé maminky, po které jsem zdědil smysl pro humor, ještě třeba profesora ing. Krajinu, který mne učil aerodynamiku a leteckou konstrukci. To byl renesanční člověk s neuvěřitelným přehledem. Toleroval mé pubertální výstřelky a učil mě lásce k letadlům. A jak říkala Carevna, profesorka ruštiny, byl to krásný chlap. Díky svému příbuznému, funkcionáři nekomunistického odboje a poválečnému politikovi, později emigrantovi, po něm bolševici dupali. Nesměl přednášet na ČVUT a tak skončil na naší škole. Pro nás to bylo štěstí.
Na letišti to ze začátku vypadalo, že je tam hnízdo bolševických kreténů, jejichž IQ bylo nižší než datum. Až jsem se dostal na start a tam dělal mistra pan Peška. To byl skvělý chlap. Mluvil plynně anglicky a poradil s čímkoli. Netuším, jak mohl v té komunistické džungli přežít. Velmi jsem si ho vážil a nikdy by mě nenapadlo mu tykat. Když jsem srazil sloup s reproduktory na ploše letiště, šel jsem mu to říct s tím, ať mě dá dýchnout.
„Prosím tě, já vím, že nepiješ, tak pojď půjdeme se podívat, co jsi provedl.“
Když viděl, že uprostřed volné plochy stojí vysokozdvižný vozík a u něj leží sloup, kde vyhrávaly ampliony, řekl, že to snad není možné. Chytli jsme sloup, ukroutili ho a přestřihli kabel od reproduktorů. Vzali jsme ho a zanesli za rošty, které stály za letadly. Najednou cítím, jak mě sloupem táhne ven, pod tleskající vyhlídku.
„Nesmíme diváky zklamat!“
Takový to byl skvělý chlap!
U British jsem měl šéfa Billa Morleye. U něj jsem pochopil, co to je anglický humor. Díky tomu, že je z Kentu, jeho angličtina byla nesrozumitelná. Po měsíci jsem mu perfektně rozuměl a rozumíme si dodnes. Díky němu a díky Rogerovi Harbenovi, šéfpilotovi BA, jsem začal milovat Anglii. Nesešel jsem se tam, díky bohu s žádným podrazákem, nebo s někým, kdo by mi naznačil, že jsem opice z východu.
Tak to je můj život v kostce. Díky Mirkovi jsem si zavzpomínal.
