Dajli mi medaili, či nedajli mi medaili? Pan prezident, na rozdíl od svých předchůdců, nevyznamenával své kámoše, často velmi kontroverzní osobnosti. Měl jsem radost, že nejvyšší vyznamenání dostala paní doktorka Drábová. I když byla světově uznávaným vědcem, nebyla suchoprdem, byla to veselá dáma, která dokázala radost ze života šířit i kolem sebe. Měl jsem ji moc rád a v době, kdy si náš národ zvolil dobrovolně vládu pakáže, nám bude člověk jejích kvalit velmi chybět. Stejně jako chybí doktor Motejl, Pavel Tigrid, nebo pan kníže. Lidé s vysokým morálním kreditem, o kterém se trestně stíhané lůze může jen zdát. Lid obecný ale nyní řeší na internetu sexuální orientaci paní doktorky. Ne to, že to byla velká osobnost, ale že v soukromí, které si přísně střežila, žila s partnerkou! Proboha, proč? Sexuální orientace neurčuje kvalitu člověka. Pak se nedivme, že ten samý lid zvolil vládu „národní ostudy“.

Byli jsme před Babišem, budeme i po něm, takže něco veselého. Budou Vánoce. Začíná honba za dárky. Znám lidi, kteří si celý rok na vnoučata nevzpomenou, ale na Vánoce jim dají takový dárek, aby všichni ostatní padli na zadek. Ten pak skončí někde v koutě a za pár týdnů si na něj nikdo nevzpomene. Kdysi se konala akce, nevím jak se jmenovala, ale spočívala v tom, že se měli koupit plyšáci stařenkám a stařečkům, kteří nikoho neměli. Leželi někde v eldéence a čekali na konec. Nikdo za nimi nechodil. Buď už nikoho neměli, nebo byli pro „mladé“ jen přítěží. I Amálka s Honzíkem byli v nějakém super-hyper, kde ta akce probíhala, a za své peníze z kasičky koupili dva plyšáky. A Amálka si koupila ještě jednoho pro sebe. Úplně obyčejný medvídek. Ale je na něm něco zvláštního, magického. I když už je to velká slečna, tajně ho všude s sebou vozí. Když jsme sami, tak mi Míšana ukáže („je tady se mnou!“). Jednou jsem jí řekl, že na tom není nic špatného, ani směšného. Že i její táta má medvěda (s kulichem), kterého schovává u postele a já mám svého odřeného medvěda také. Jsou to němí svědci našich radostí a strastí.

Když jsem ještě směl provádět po letišti, než mě jeden opilý managor vyhodil, protože jsem ho nepozdravil (byl asi tak o třicet let mladší než já), měl jsem také jeden zážitek s plyšákem. Nejraději jsem prováděl děti z dětských domovů. To byli velmi vděční posluchači a bůhví, co měli ve svém životě za sebou. Jednou jsme jeli po ploše letiště a já koukal na jednu malou holčičku, jak usedavě pláče.
„Proč pláčeš? Copak se stalo?“
Vytáhla z baťůžku medvídka.
„Já zapomněla na Míšana, on nic neviděl!“
„Víš co? Já se domluvím s panem řidičem a pro Míšana to objedeme ještě jednou, jo?“
A tak jsme pro Míšana a pro šťastnou holčičku jeli trasu ještě jednou. Když jsem se s dětmi na konci prohlídky loučil, holčička ke mně přišla a něco mi strčila do kapsy s tím, že mi Míšan moc děkuje, že se mu to moc líbilo. Když děti odešly, sáhl jsem do kapsy a byl to cucavý bonbon, pro holčičku poklad. Mám ho dodnes schovaný.

Když jsem byl malý, krámy s hračkami zely prázdnotou. Před Vánocemi sice přišlo nějaké vzácné zboží a na to se stály fronty. Táta byl velmi šikovný, což jsem po něm bohužel nezdědil. A vyráběl ještě s jedním kamarádem dřevěná auta. Nádherná, dotažená do detailu. Prodávali je. Ale já jsem žádné neměl, jen jsem mohl tiše závidět dětem, které je od Ježíška dostanou. Nakonec se podařilo mé mamince tátu přemluvit, aby mi také jedno auto udělal. Postavil mi model Tatry 805. Krásný! Byla to sklápěčka. Nikdy jsem si ji na zahradu nebral, tak krásná byla! Soused, který dostal tátovu Tatru 111, ji bral na písek, až ji měl celou odřenou. Nechápal jsem to! Všechna má auta, krom angličáků, skončila v dětském domově, aby aspoň ještě jednou posloužila.

Tak to bylo mé malé zamyšlení nad dětmi a hračkami.