Velikonoce jsou pro mne svátky jara. Letos to díky teplému počasí platí dvojnásob. Ani meteoroložka Honsová se svými „prognózami“ s metrovými závějemi a arktickým mrazem, nedokázala počasí přemluvit. Vzpomněl jsem si, jak jednou vyprávěl Dr. Karas, jak byl na dovolené a bylo psí počasí. Jedna rozzuřená paní poznala meteorkáře z televize a napadla ho: “Pane Karas, udělejte sakra něco s tím počasím, to nám chcete zkazit celou dovolenou?“ A myslela to vážně! Chudák decentní doktor Karas se snažil paní vysvětlit nevysvětlitelné, hovořil o tlacích vzduchu, proudění, podle čeho všeho se řídí meteorologie. Když baba na něj stále útočila, řekl jedinou věc, která ho napadla: „Zavolám tam a něco s tím uděláme!“ A paní byla spokojená, jak to tomu hňupovi z televize vytmavila.

Kdysi v roce 1997 jsem seděl ve Veselí u našich milých sousedů na kafi. Pan Postl věděl, že když umyju auto, že bude určitě do dvaceti čtyř hodin pršet. Bylo hrozné sucho. Nežárka se změnila v potůček, který zurčel mezi balvany. A bylo vedro. „Honzo, prosím tě umyj auto, já ti budu nosit vodu, to sucho je hrozné!“
A stalo se. Pan Postl mi nosil vodu z potůčku, který byl kdysi řekou a já jsem šmrdlal špínu z auta. Pak jsme si sedli na verandu a s pocitem dobře vykonané práce jsme si otevřeli víno a popíjeli a koukali na někdejší řeku.
„Jestli ani toto nezabere, tak už nezabere nic!“
Přišel další soused, Láďa, jestli si smí přisednout.
„Vidím, že jste políčili na déšť, tak to si s vámi připiju!“
A skutečně se modrá obloha začala zatahovat. Ráno jsem slyšel, jak déšť bubnuje na střechu chaty. Zafungovalo to! Asi jsme auto umyli dobře. Psal se červenec a na Moravě za pár dní nastala katastrofa. U nás se potůček změnil v řeku, ta se vylila z břehů a my jsme se koupali tam, kde dříve byla louka na opalování.
„Vodu pustit umíš, ale umíš ji také zastavit? V radiu jsou samé jobovky, jak voda zničila na Moravě vesnice, jaká je to katastrofa.“
Když jsem o mnoho let později v rámci natáčení televizního seriálu o létání létal s Pepou Mladým s vírníkem nad Troubkami a dalšími vesnicemi, které smetla voda, bylo už vše opravené, ale musel to být děs-běs. Omlouval jsem se v duchu těm dole, které postihla katastrofa, a slíbil jsem, že už to nikdy neudělám.

Za mlada jsem měl rád Velikonoce. Nechápal jsem křesťanský obsah těchto svátků. Pro mne to bylo koledování. Běhali jsme u nás na Smíchově s pomlázkou a koledovali jsme. Jirka, Láďa, Milan, Šubáno a další řvali a řítili se našimi ulicemi. Holky nám dávaly vajíčka ať už čokoládová, nebo skutečná. Majka Kahudová, dcera tehdejšího ministra školství bydlela na konci naší trasy. Tam byl trochu problém, ochranka chránící soudruha ministra nás odháněla laskavými slovy, abychom šli do prdele. Maminka Majky ale měla pro nás připravený košíček plný dobrot a čekala na nás u postranní branky, aby to soudruh ministr neviděl. Končili jsme na stráni nad naším domem. Tam jsme hodnotili koledu a pořádali vejce na tvrdo. Kupodivu je mám stále rád!

Velikonoce jsou svátky pohyblivé. Nejsou jako Vánoce pevně dané datem. Jsou první víkend po úplňku po jarní rovnodennosti. Druhého dubna jsem večer koukal z okna a měsíc nádherně zářil, v pokoji bylo světlo jako ve dne. Vzal jsem si foťák a v pyžamu a bos jsem šel na zahradu a tu krásu vyfotil. Byla mi zima, ale výsledek stál za to! A tak posílám kamarádům místo stupidních fotek zajíčků, kuřátek a kytiček fotku úplňku s tím, že právě pro tento jev se slaví Velikonoce!
Tak vám všem přeji krásné jaro.

Toto vyprávění je věnováno památce panu Postlovi, Láďovi Beránkovi a Pepovi Mladému, se kterými jsem zažil krásné chvíle a kteří se na nás dívají z nebe. Krásným lidem.