Když jsem bydlel o dvě patra výš, koukali jsme se na to, jak rostou bouřkové mraky. Tady se dostávám k jádru pudla. Máma se odborně podívala na košířské údolí a na obzor, zhodnotila situaci odborným okem a vyřkla ortel: „To jde od Prokopa, to sem nepřijde!“ Pro neznalé: kostel svatého Prokopa je nad Prokopským údolím a jeho věž byla vidět od nás z okna. Pak byl ještě jeden meteorologický bod, odkud to vždycky přišlo. Zaboha si ani já, ani Zuzana nemůžeme vzpomenout, kde to je. Zuzana tvrdila, že to je od Čečeličky, což je bývalá usedlost, později hospoda stejného jména na Plzeňské ulici, kousek od Malostranského hřbitova. Vysvětlil jsem Zuzaně, že to není orientační dešťový bod. Protože to je od nás v dolíku. Co ale může člověk chtít od náplavy z Hanspaulky? Bohužel, maminky se na to už nezeptám. V motolském urnovém háji se toho člověk moc nedozví.
Moje maminka mne naučila vařit. Nejen řemeslo, ale co se dá s čím kombinovat. A hlavně se nebát kořenit. Proto mne mrzí, když jsem u známých a ti připraví hostinu, o které jsou přesvědčeni, že je znamenitá. Věřím, že to dělají se srdcem. Ale výsledek je tristní. Vysušené a bez chuti. V duchu si říkám: takový nádherný materiál, proč neřeknou, já bych jim to udělal. Když jsou u nás a třeba grilujeme, pochvalují si, že to maso je šťavnaté: „Co to máš za maso?“ „Proč?“ „Že je tak křehké a šťavnaté. To muselo být drahé! Jak dlouho si ho měl naložené?“ „Ale vůbec ne. Prorostlá krkovice je vždycky šťavnatá a drcený pepř s dijonskou hořčicí jsou to nejlepší koření. A nesmí se to dělat dlouho.“
Na chatě ve Veselí jsem měl souseda. Výborný kamarád. Ale nesměl grilovat! Klasický případ člověka, který normálně nevařil. „To víš, já na to mám speciální majdu, ale nechtěj, abych ti řekl, co do ní dávám!“ Opravdu jsem to nikdy nechtěl, protože výsledek byl tristní. No, když žil vedle anorektičky, není se co divit. Ale termín „speciální majda“ se u nás vžil. Jediné maso, které opravdu nakládám do „speciální majdy“ jsou kuřecí křídla na chilli a medu. Ty nechám před pečením den naložené. Pak je musí Zuzana před žrouty zachraňovat, aby vzorek zbyl i na mě.
Moje máma dělala skvělou zeleninovou polévku. Dodnes nevím jak. Kdy už na tom byla máma špatně a nabyla vědomí v nemocnici, zeptal jsem se na tajemství její neuvěřitelné polévky. Maminka se smála a řekla, že až se vrátí ze špitálu, že mě to naučí. Druhý den ráno mi volali, že maminka zemřela. Tajemství polévky si vzala s sebou. Když mám dobrou náladu, pokusím se udělat její polévku. Zuzana ochutná a řekne: „je výborná, skoro jako od tvé maminky!“ To slovíčko „skoro“!
Tajemství přípravy polévky a odkud přijde, či nepřijde déšť, zůstanou tajemstvím navždy. A tak to má být!
Leje a Zuzana musela jít přeparkovat auto. Kvůli pitomci, který tady namaloval modré zóny, nekompatibilní s modrými zónami v jiných částech města. MUDr. Svoboda, když toužil po primátorském řetězu, sliboval, že sjednotí používání modrých zón . A dopadlo to jako vždy. Dostal řetěz a ztratil paměť. Takže, kdo si zaplatí parkování v Praze 6, nemůže parkovat v Praze 5. Hranatá nula slibovala totéž, ale házení jogurtů je důležitější. Když má někdo IQ nižší, než je datum, není se čemu divit. Ale jako syn vědmy by mohl umět předvídat!
Naprosto bez souvislosti jsem si vzpomněl na jeden výrok ze soudního spisu: „Uměl spočítat pohyb planet, ale kam poletí půllitr to nevěděl!“
Zvláštní konec, že?