Knihu „Ještě to neskončilo“ měl původně doplňovat ještě tento rozhovor s někým moc zvědavým a inteligentním, který by mně položil otázky a zvědavosti na skutečnosti, na které bych si jinak třeba nevzpomněl, a odhalil tak další zajímavosti, případně legrace. Jestli jste si všimli, životními chmurami se v knize skoro zásadně nezabývám. Našli se dva takoví, inteligentní, z nichž jeden, jak je v České republice zvykem se z toho bez omluvy vzdálil. Druhý, a to byl prosím šéf nakladatelství Houdek, se vymluvil na to, že by sice rád, ale jeho otázky by byly asi příliš impertinentní (tak nějak to kolkolem popsal, aniž by použil tento výraz) a snad měl pocit, že bych se mohl při pravdomluvnosti stydět. Nijak jsem mu to nevymlouval, protože se s ním snažím vyjít vždycky dobře. Je to holt někdo, kdo tahá za nitky vydávání mých CD a nyní i této knížky a takového člověka si nesmíte rozhněvat.

Nicméně tímto otvírám prostor pro kohokoli, kdo by se chtěl poptat po tom či onom. Vaše otázky pište do chlívečku v rubrice Ještě to neskončilo. Když budou blbé, vymažu je bez komentáře, v opačném případě odpovím s velikým potěšením.
Otázky, které jsou mi tu kladeny, jsou od starého kamaráda, od jakéhosi mého alter ega, člověka, s kterým jsem si skoro vždy dost rozuměl. Veřejně je to člověk naprosto neznámý a tak jeho anonymita je přirozenou součástí jeho přání, a já mu bez jakéhokoliv problému vyhovuji.
Rozhovor ovšem probíhal před nějakým časem a tak ho nyní doplňujeme, trochu aktualizujeme, trochu předěláváme. Má to tu výhodu, že některé věci uzrály a nevyjadřuji se tedy tak blbě jako onehdá.

Tvůj nejoblíbenější a nebo neobdivovanější politik?
  Sir. W. S. Churchill. I když se ptáš na jednoho, musím připojit ještě Ronalda Reagana.

A nejodpornější?
  Ukňouraný, pletichářský E. Beneš. Podívejte se, co na rozdíl od tohoto československého skřeta prohlásil Churchill: „Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele.“

Nejoblíbenější skladatel(é):
  Beethoven. Dvořák. Čajkovskij. Od Dvořáka taky snesu jedinou operu na světě: Rusalku. No a samozřejmě bezpočet dobrých árií od jiných skladatelů. Pak také ještě Carmen od G. Bizeta, ale je ten Bizet vůbec opera? Jestli není, tak by ale takto měla vypadat. Víš že byla Carmen při přemiéře vypískána. Dneska je to nejhranější opera na světě.

A je nějaký skladatel, který je ti protivný?
  Janáček – nesnáším už jeho instrumentace. Nedávno jsem v rádiu slyšel (občas si v autě pustím rádio Vltava) jakéhosi hudebního mudrce, který klasifikoval Dvořáka tak trochu jako kýčaře. Tady je vidět jací odporníci (to není překlep) se rodí i do hudební branže.

Co tě nejvíc v současném světě znepokojuje:
  Islám. Je to odporná doktrína, směle se vyrovnávající fašismu a komunismu. Čtěte Korán, tam to všechno je. V koránu je 169 veršů, které přikazují zabíjení nevěřích – například. Pro muslima je jakákoliv špatnost a jakýkoliv zločin ve jménu šíření muslimské víry povolený a netrestatelný. I v německém Wehrmachtu za druhé světové války bylo možné, aby voják odmítl rozkaz, který se neslučuje s jeho vojenskou ctí – zní to neskutečně, neznám případ člověka který by se na tento článek odvolal, ale je to tak. Muslim neví o čem v takovém případě mluvíte. Myslím, že muslim není člověk, je to muslim. Churchill o nich prohlásil: „Islám je pro člověka to samé jako vzteklina pro psa.“ A Voltaire: „Korán je nestravitelná kniha, jejíž každá stránka otřásá zdravým lidským rozumem. Učí strachu, nenávisti a pohrdání druhými. Vražda je v něm legitimní prostředek šíření a udržování této ďábelské doktríny. Znevažuje ženy, rozděluje lidi do tříd a žádá krev a ještě víc krve.“ Islám je definice hanebnosti – souhlasím já. Někde jsem si to ale přečetl.

Co tě nejvíc na světě uspokojuje:
  Že nakonec po Islámu zůstane jen sem tam smrad, jakoby od pekelné síry. Bohužel si to vyžádá ještě mnoho kvalitních lidských životů, díky nekvalitním politikům a blbečkům mezi námi.
  Zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk prohlásil, mimo jiné: „ Kultur je mnoho, ale civilizace je jen jedna – ta evropská.“ Měl stoprocentní pravdu, zvlášť když se podíváš na to co se děje v Turecku dneska.

Jseš znám jako milovník zvířat. Je pravda, že jsi kdesi prohlásil, že je ti milejší život jakéhokoliv prašivého psa, než život některých lidí?
  „Měl jsi rád zvířata a to je pro tebe polehčující okolnost,“ říká Bůh v knize Karla Čapka, když hodnotí skutky velkého hříšníka při jeho posledním soudu.
  Ano. To jsem řekl a pořád si to myslím. Myslím si pořád, že spousta lidských bytostí nemá ani tu cenu prašivého ubohého psa. Podívej se na to, jak se v lidských dějinách cyklicky opakují všechny a pořád ty samé hrůzy, jako jsou války, genocida a moře bezbřehých lidských tragedií a bolestí. Za to nemůžou zvířata.“ Podívej se i na dnešní politiky jak se podobají těm Chamberlainům, Hitlerům, Stalinům, Gottwaldům, Pol Potům a dalším zrůdám z minulosti. No a také si myslím, že debilové by neměli mít právo volby – to je u nás asi tak polovina národa, spíše o něco více. „Pětiminutový rozhovor s průměrným voličem vás vyléčí ze sympatií k demokracii,“ řekl kdysi můj oblíbený Churchill.

Ale ten také řekl, že je to sice nejhorší způsob vlády, ale že nikdo zatím nevymyslel lepší.
  Ano, ale možnost volit by měli mít jen platní členové společnosti. Také věková hranice je problém.
  „Já bych to na celém světě zbavil možnosti volit až do čtyřiceti let, jelikož je to blbé jako pučtok,“ řekl kdo? Ludvík Vaculík. Bože, když si vzpomenu, jaký já jsem byl také v mnoha věcech pitomec. Tehdy ovšem byla možnost volby jen buď v pátek, a nebo v sobotu. Žádný z těch dnů mi nevyhovoval.
  Podívej se: Jako národ a rasa vynikají v ohavnostech na světě jeden národ a jedno náboženství, které ti za to když jim pomůžeš, vrazí kudlu do zad. Jsou to Rusové, kteří by bez dodávek od spojenců druhou světovou váku nevyhráli, ačkoliv ji s nacistickým Německem rozpoutali – přečti si, co všechno dostali během té jejich „Velké vlastenecké války“ od Američanů a Britů – a čím se jim po válce odvděčili; a pak jsou to arabové. Vezmi si jen příklad Afghanistánu: Tam také Američané pomáhali proti bolševikovi a nakonec se za to dočkali – mimo jiné – 11 září. A pořád sklízejí na celém světě podobné ovoce za svou dobrotu.
  Teď v květnu zemřela poslední záchranářská fenka, která vyhledávala mrtvé a zraněné v newyorských dvojčatech. Když jí museli, už jako nevyléčitelně nemocnou uspat, prošla špalírem salutujících hasičů a veterinární ambulanci opustila zabalená v americké vlajce. Zase jsme u toho, co jsem říkal už jednou: Toto „nečisté“ zvíře podle islámu mělo nekonečně větší cenu než ti teroristé a jsem přesvědčen, že i větší cenu než celé mohamedánské náboženství. Přál bych si jednou jet třeba tramvají se svým psem a nějaký muslim (spolucestující) by mi řekl, abych vystoupil, že urážím jeho náboženské cítění, jako se to stalo např. v Anglii – a ten angličan vystoupil. To bych si opravdu přál. Bože, jak bych si to přál!
  Mark Twain kdysi trefně prohlásil: „Vezmete – li si domů hladového a opuštěného psa a nakrmíte ho, nekousne vás. V tom je rozdíl mezi psem a člověkem.“

Co máš v životě hodně rád, možná nejvíc?
  Nejvíc někdy to a někdo zase ono, ale hodně přehodně mám rád pohled na smějící se lidi. Smějící se ženský a holky jsou mnohem a mnohem hezčí než smějící se mužský, a stačí, když se třeba jenom hezky usmívají.
  No a ještě něco k těm „němým tvářím:“ Bohužel jsem přeslechl jméno člověka, kterému se to stalo. Jel jsem v autě a začátek jsem na rádiu prošvihl. Nějak jsem z toho ale pochopil, že se jednalo o hudebního skladatele, věnujícího se převážně duchovní hudbě. Tak tento člověk šel jednou na procházku podél řeky a po jisté době si všiml, že jeho chůzi kopíruje plavoucí ryba. Když se zastavil, „zastavila“ se i ona, když pokračoval v chůzi, ryba se zase „rozplavala.“ To se stalo vícekrát a pak tento muž přišel k místu, kde mohl pohodlně sejít až k hladině. Když tam zvědavě došel, zároveň s ním doplavala až k němu i jeho ryba – a tak si šiml si že má v tlamičce zaseknutý rybářský háček s kouskem vlasce. Zkusmo po ní sáhl a ryba se nechala vzít do ruky. On háček opatrně vyndal a rybu vrátil do jejího mokrého světa. Teprve potom od něho odplavala. Takže……. Co k tomu dodat: Romain Rolland: „Nemohl bych být přítelem člověka který nachází potěšení v lovu.“

Kampak se ubírá podle tebe Svět a civilizace?
  Zažil jsem jak jedna z prvních věcí, kterou udělal „disident“ emigrující z bolševismu do Rakouska, byla ta, že donesl jídlo mladým marxistům, „chudákům hladovým,“ nezákonně okupující jeden barák ve Vídni.
  Zažil jsem to že „disidentka“ z Čech po Chartě 77, jako jednu z prvních věcí kterou udělala v Anglii, kde jí poskytli azyl, tak ta jedna z prvních věcí byla, že se zařadila do průvodu Arabů v Londýně žádajících zase cosi dalšího na svůj způsob.
  Člověku se chce zvolat hodně hlasitě: „Pane Bože! Do prdele!“

Věříš v Boha?
  Co je bláznivější víra: Věřit v Boha a nebo v teorii Velkého třesku, kdy všechno vzniklo z nekonečně malého bodu, v nepatrném okamžiku, co to bylo a proč a odkud se to vzalo, ta hmota, prostor a čas, nejen Tatry na Slovensku a celá tekoucí skutečná i ta zkomponovaná Vltava od Smetany, ale celý vesmír se svými dnes odhadovanými 120 000 miliardami galaxií, a každá pravděpodobně obsahuje několik stovek miliard hvězd?
  No a tak věřím v Big Bang a každý večer se modlím k Bohu za prominutí mých mizerných hříchů a za všechny trpící velké i malé bytosti, za ty kteří už odešli, a kteří se na světě snažili svět vylepšit. Za svoje děti, z nichž jedno už mě předešlo tam na druhou stranu, za zemřelé rodiče a některé příbuzné, za kamarády a přátele kteří už jsou taky tam někde, a za holky s kterými jsem chodil a spal a vím, že tři už taky nežijí.

Když věříš v Boha, mohl by jsi posloužit nějakým zázrakem?
  No, takový úsměvný příhody, tak trochu zázračný jsem popsal v knížce, ale to co bych chtěl říci teď, do toho bych Boha moc netahal. Stalo se tohle: Když mi zemřela dcera (jeden debil jí zabil v autě) já jsem se po čase odstěhoval z Vídně do Jižních Čech, kde jsem si koupil chalupu. Jednou večer mi bylo zvlášť zle. Seděl jsem sám u ohýnku, který jsem si udělal na zahradě pod hvězdnatým nebem a najednou jsem se přistihl, že Alici tiše volám. Netrvalo to dlouho a nebyla v tom nějaká mystika s tancem kolem ohně a házením kouzelných bylin do plamenů a co já vím co ještě. Bylo to jen spontánní vyslovení jejího jména a bylo v tom hodně zármutku a bezmoci. Tím to skončilo. To bylo někdy tak po roce 1990, v Čechách ještě nebyl rozšířený Internet a tak mi po několika dnech přišel dopis z Vídně od mé bývalé ženy. Psala mi abych Alici už nikdy takto nevolal, že jí tím přitahuji bolestně z velké dálky, že se mám za ní, když tak, jen modlit.

O Alici jsi se v knížce nezmínil.
  Ne. Je tam její fotka a celá knížka je jí věnovaná. Také jedna písnička, která teprve vyjde je inspirovaná jednou její větou, když mi prozradila v útlém mládí svůj poznatek, že: „Když člověk chce skákat na jedné noze, tak musí umět už trošku lítat.“ Písničku jsem nazpíval s Adélkou, která zpívá také na mém CD „Rosa coeli.“
  K Alici se váže ještě jedna zajímavá „příhoda“. Pár týdnů před svou smrtí si ode mne vypůjčila čtyři encyklopedické díly: „Historie válečných lodí“. Nevím, co ji k tomu zájmu vedlo, ale nestačila mi je už osobně vrátit. Bydlela v té době už jinde, u toho kluka, který zavinil tu smrtelnou nehodu a který později také zemřel na následky zranění co přitom utrpěl. Po nějaké době jsem ty čtyři díly našel ve své knihovně.
  Když jsem ještě za bolševika jezdil po vlastech českých, po všelijakých koncertech a přespával na místě, často jsem dopoledne před odjezdem chodil na místní hřbitovy. V té atmosféře komunismu to tam bylo jakoby plné normálního života. Tady ležel například uzenář ten a ten s chotí – a data úmrtí, dále mistr truhlářský, pan vrchní učitel, a tak podobně. Žádný soudruh pod drnem – bohužel. Teď už chodím jen za Alicí. Jinak mě to tam netáhne.
  Ještě jedna věc mne postihla s úmrtím dcery. Asi třetí den po tom, co se to stalo, jsem zjistil, že nemůžu poslouchat žádou hudbu – ŽÁDNOU! A to mi zůstalo do dneška a je to už dvacet let co se to stalo. Písničky jsem mohl psát dál - ale poslouchat něco, třeba i velice oblíbeného, jako například Dvořákův violoncelový koncert, nebo Pátou a Devátou od Beethovena, Patetickou od Čajkovkýho – NE! To mi zůstalo až do dneška. Víš že se Čajkovskij podepisoval Pier?

Co teď děláš?
  Mám natočené dvě další CD. Jeden dobrák, kterému nedělá problémy vydělávat miliony, mi zaplatil studio. Jedno CD jsou moje písničky z posledních let a bude se jmenovat: „Starou alejí“. Vídám takovou starou opuštěnou jabloňovou alej, vedoucí do kopce, a protože vždycky jen tak projedu kolem, za horizont nevidím. Jednou se tam ale podívám. Zatím z toho vznikla písnička – no a pak jsem natočil přes dvacet dalších, ke kterým napsal texty Jarda Hutka a já muziku. Vybral jsem to, co jsem považoval za nejlepší a snad i nejšťastnější z toho, co jsme za celý život udělali. Tady je dál problém peněz na vydání. Teď mi vyšla knížka a brzy vyjde mnou zhudebněný Hrabě. Pak se uvidí. Jarda chystá něco podobného - moje muzika a jeho texty - ale věci jen z posledních pár let. Hladík mu k tomu přihrává nějaké aranže, ale je prý dost nemocnej a tak… ale snad už je to prý skoro hotové.
  Pak mám v plánu točit si jen tak pro radost doma všelijaké resty, co jsem si kdy stvořil pro potěšení; když jsem například narazil na nějaký krásný text, nebo báseň. To ale neplánuji jako CD, ale budu to dávat asi jen tak na You Tube, snad i pro potěšení někomu jinému. No a dál zatím v písničkaření nevidím.

Rád bych se ještě vrátil k tomu „božímu“ tématu. Jak by asi probíhal tvůj rozhovor s Bohem? Na co by ses ho chtěl zeptat?
  Především bych rád věděl, proč ani ti tzv. největší teologové nejsou schopni vysvětlit ty hrůzy, které pořád a vždy dělali na světě ti odporní a hrůzní lidé. Ty kecičky, o tom jak nás On má všechny stejně rád a jak je nekonečně milosrdný k tomu nejubožejšímu, se asi dobře poslouchají těm co jim nic nechybí. Mě zajímají ti ostatní, co žijí anebo dožili v bezbřehém zoufalství, opuštění od všech a tedy i od toho Boha, který je stvořil k obrazu svému. To by byla taková moje triviální otázka, které nezajímá ovšem jen mne; a od těch, kteří mne považují za prosťáčka nevzdělaného, bych rád slyšel konečně nějakou „moudrou“ odpověď. Tu o Vekém tajemství si můžou strčit někam.
  Měl jsem dobrého kamaráda, který vystudoval katolický seminář v Rakousku a pak se stal generálním vikářem plzeňské diecéze. Na tuto a podobné otázky se napřed dlouze podíval nahoru a pak začal mluvit. Mluvil dlouho a nic z toho jsem si nikdy nezapamatoval – asi nebylo co, myslím. To samé jsem vídával v televizi párkrát u monsignora Halíka, když se také vyjadřoval k otázkám víry a Božích záměrů. Já jsem přesvědčen, že toho zla a utrpení je prostě mezi lidmi moc a víc a ještě víc, a může být ještě víc než bylo. A jsou národy, kde to „vesele“ jede dál, podobně jako v Evropě za Hitlera. A dobře, po smrti si to všechno „vyžereš,“ ty taky lidská bytosti. Tomu dokonce věřím, ale nějak mne to zúplna neuspokojuje. Snad v té rovnici, kdy nás všechny tvořil, mohl toho zoufalství a krutosti namíchat míň. To přece mohl! Nebo je to sadista?
  Existuje jeden hezký vtip: Přijde Einstein do nebe a tam se zeptá: „Hele, Pane Bože, celý život jsem se snažil pochopit tajemství a Tvoje zákony vesmíru, hmoty, času, prostoru a člověka v něm a vím, že se mi to úplně nepodařilo. Mohl bys mi to, prosím, vysvětlit?“ Pán Bůh si tedy stoupne před tabuli a křídou rychle píše dlouhatánskou složitou rovnici, kterou když konečně dopíše, je už na konci až dole na té jakoby školní tabuli. Einstein se na to dlouho udiveně kouká a potom nesměle říká: „Pane Bože, nerad to říkám, ale máš tam chyby.“ Na to mu Bůh odpoví: „Já vím.“

Pojďme obrátit trochu list k něčemu „přízemnějšímu“.
  Tak třeba: V té mojí nové knížce je od jednoho z mých dobrých přátel recept na držkovou polívku. Nedávno se rozhodl to vylepšit a udělat ji „tradičně,“ bez předvařených dršek (schválně píšu držkovou apod.) a koupil si jich takovou tu syrovou plachtu. Vyčlenil si na to celé dopoledne, kdy nebude nikdo z jeho rodiny doma, aby vůně vaření nikoho z nich nedráždila. Polívku mi přivezl zmraženou a moc dobrou. Tady je jeho další recept: „Opeču na pánvi buřty, uvařím k tomu hrách, opeču na kousky nakrájený špek a hrknu ho na hrách a posypu to lahůdkovou cibukou… pak tu zdravou dobrůtku sežeru a půjdu se psem Burákem na procházku do lesa do kotlinky.“

Mluvili jsme o hrůzách a o té hnusné a časté beznaději na většině světa, co je ale na světě krásného?
  To vůbec nejkrásnější je zamilovanost. Změní celý svět, od základů je najednou jiný, prosvícen zázračným tajemným fluidem. Člověk má pocit že se vznáší ve šťastných euforických oblacích a na tom druhém miluje například i to jak při jídle přežvykuje. Když pak tu jedinou nejdokonalejší a nejkrásnější bytost vezme za ruku, má pocit, že všechno, co kdy bylo napsáno o lásce a o vztahu dvou lidí, je jen slabý odvar toho, co on v ten moment zažívá. Úsměv takové zbožňované bytosti, určený jen jemu, mu pak připadá jako příslib a přísaha života šťastného a věčného po boku toho nejdokonalejšího tvora na světě. Touha po štěstí je beze zbytku naplněna. Veškerá přirovnání k očím milované jsou nanicovatá. Její chůze, voňavé vlasy, rty a prostě všechno nám navozuje extázi která zaplavuje mozek tou nejsilnější drogou navozující bezbřehé blaho. Její hlas předčí nad jakékoliv pomyšlení zpěv Sirén. Tak to chodí nějakou dobu. Sám jsem měl štěstí to několikrát zažít. Bohužel to netrvá věčně, jak bláhově doufáme a já závidím těm, kterým to vydrží. A to už jsme zase u těch temných stínů života. Škoda přeškoda! No a ač láska hory přenáší, je to na druhé straně ta příslovečná křehká květinka, která může i lehko uvadnout. A tam potom je, v tom už minulém vztahu, už jen krůček k nenávisti k tomu člověku dříve tak zbožňovanému. Hnízdečko lásky se promění v pravý opak. Měl jsem to „štěstí“ v životě, že takový konec mne nikdy nepostihl.
  A k tomu patří ještě jedna důležitá „věc“: tahle zamilovanost obsahuje jednu absolutní ingredienci, vyrovnající se Kameni mudrců - slzy štěstí!

Co jsi dělal dneska přes den?
  Podstatnou část jsem věnoval filmům a zfilmovaným dokumentům, a v nich třeba jenom krátkým sekvencím. Mimo jiné jsem se podíval na konce Chaplinových filmů ZLATÉ OPOJENÍ a SVĚTLA VELKOMĚSTA: I všechno ostatní je o tom, jak to v životě dobře dopadne, a zlo a blbost prohraje. Taky jsem si přečetl některé kapitoly a nebo jen odstavce v pár knížkách. Občas si tyhle léčivé pilulky beru, když není zbytí.

Pilulky proti čemu?
  Proti tomu jak se na světě všechno k pláči opakuje, a jak už jsme tom mluvili. „Někde odněkud se objeví zlí lidé a někdo se s nimi musí vypořádat, protože když to neuděláte, jednoho dne se vypořádají oni s vámi. Nemusíte si jich všímat, ale to nikdy nefunguje.“ – To jsem neřekl, ani nenapsal já, ale jeden skvělý americký spisovatel - Tom Clancy. Takto obhajuje mstitele, který kašle na to, až mu (ne)pomůže bezzubý zákon. Mně je to dost blízké, vzít spravedlnost do svých rukou. Od útlého romantického mládí se tomu obdivuji. Jak do města přijede udělat pořádek cizinec s kolty u pasu. No vypadá to, že si taky ještě zastřílíme, abychom vyčistili města. Zpoza hranic k nám totiž přicházejí barbaři z barbarských zemí, jejichž libůstkou je vraždění – jen tak – kohokoliv kdo jim přijde pod ruku.

Je to opravdu tak, že jste byli ovlivněni Dylanem, Donovanem a beatniky?
  Spíš jsme byli okouzleni tím co přicházelo ze Západu a ten Dylan a Donovan fakt zněl hezky. Miluji ruské lidové písničky, ale z principu mne nikdy nenapadlo se tím nějak nechat ovlivňovat. Ono to ovlivňování je vůbec nějak pofidérní. Kdo ví co ve mě kdy a jak a jaká nálada v podvědomí haraší když něco dělám.
  No a co se týče těch beatniků. Myslím tím teď ty autory, jako byl Ferlinghetti, Ginsberg a Kerouac a tak, a to jejich vymezování se proti měšťáckému způsobu života. Tak především ti „měšťáci“ vybudovali Ameriku, a když se vrátili jejich synové z druhé světové (a bylo jich tam hodně přes deset milionů) a v sobě měli všechny ty zažité hrůzy a vzpomínky na kamarády, kteří tam zůstali, tak každý z nich (a já také) by vyměnil celou sbírku těchto „básníků“ za hezký domek s milou ženuškou a dobrým bydlem a zaměstnáním - za to „měšťáctví“.
  Byl jsem jen snob a nic jiného, když jsem jejich knížkami tak trochu mával kolem sebe. I když, moc jsem je tedy nečetl, moc mě to nebavilo. O čem myslíš, že ti jiní kluci americký snili na Okinawě a jinde všude v Tichomoří a pak i v Evropě. O čem sní na hřbitovech v Normandii? Myslím že by teplého Ginsberga, a plným právem, a s chutí nakopali do prdele. Já měl docela rád Kerouaca, ale tisíckrát víc Robinsona Jefferse.
  Ale i my jsme zažili velkou dějinnou událost (konec studené války), o které jsme byli přesvědčeni, že vyléčí tuto Zeměkouli ze všech mizérií, jako si to mysleli ti kluci, když nakonec vyhráli druhou světovou. Padly ty nejzločinnější a nejkrutější režimy jaký si lidstvo na sebe upletlo – komunismus a nacismus. Měli jsme plné právo si myslet, že je po všech mizériích? Anebo jsme málo znali dějiny? Myslím si přesto, že taková globální naděje k lepšímu nás v těch dějinách asi nepotkala. A kde jsme dneska? Pořád a zase jako bychom si hráli ty samé hry na dětském písečku a bořili si navzájem bábovičky tu na té, tu na oné straně, jak už to holt u „usmrkanců“ bývá. Co se to vyšplhalo na ty nejvyšší prezidentská místa ve světě po éře Reagana, co se tam vyškrabalo za nicky, a další se derou na jejich posty aby je vystřídali. A zase svobodně ve velké většině zvolení.
  Jsme opravdu odsouzeni jako lidstvo jen k potácení se opilým krokem zleva doprava a zpátky, jako náš prezident co se vrátil z ruské (ale už spíš zase sovětské) ambasády „vožralej“ jak mužik a málem potom pozvracel korunovační klenoty. A k tomu mne napadá ta myšlenka hříšná z nejhřísnějších. Jestli on dneska není ten nejpravější na tom místě, co se týče té největší hrozby, hrosby musulmanů, která nás zase, jako už to v dějinách bylo několikrát, ohrožuje. Co zbyde z Evropy, až se sem „nastěhuje“ několik milionů negramotných černochů a Arabů, kteří je po staletí prodávali do otroctví? Babo raď! Tak zvedám oči k nebesům o radu a co tam vidím v té blankytné nádheře? Mám celý život problém, a neustále se k tomu vracím, s tím že se i ptáci zabíjejí mezi sebou. Ta vznešenost letu nijak neumazává to co vládne mezi ostatními pozemšťany blátošlapy, kteří se zakusují jak krokodýlové do kořisti. Ta vznešenost a půvab letu je nijak „nepovyšuje“ nad to pozemské pidižení. Ta krása nijak nebrání tomu, aby dravec nelovil „holubici míru“. Přes Himaláje každý rok migrují nějací vznešení velcí ptáci – já už nevím jak se jmenují – a musí proletět určitým průsmykem ve velké nadmořské výšce. Už to je pro ně nesmírně vysilující a ne každému se to povede, nemá tolik sil a zahyne. A přesto tam na ně číhají dravci, kteří jsou v těch nadmořských výškách víc doma, aby je ulovili a sežrali. A tak to jde všude a pořád. Nejen mezi těmi „vznešenými na nebesích“ ale za každým stéblem trávy zuří boj o život, a my lidi v tom hrajeme jednu z hlavních rolí. Na dálku, z vesmíru vypadá Zeměkoule jak ráj, barevný zázrak, a ve skutečnosti je to peklo. Večerní idylka a procházka kolem řeky v příjemném počasí nás ve skutečnosti vede stezkou plnou bolesti všude kolem. No a pak jsou tu také lidé kteří spatřují nějakou vznešenost v lovu. Zastřelit něco jen tak, pro potěšení, pro trofej. A tak mi napadá, že ten Hemingway musel být, vedle velkého spisovatele i velký úchylný pako, tak jako byl bezcharakterní Hašek, který napsal geniálního Švejka, toho debila, kterého český národ považuje za génia. A tak mi vrtá hlavou celý život, proč alespoň v těch nebeských výšinách, mezi tím ptactvem nebeským, které „živí Bůh,“ nemůže být klid a mír.

Něco zase z druhé stránky – z té lepší!
  No, občas přeci jen přijede do města ten s těmi kolty u pasu a vyčistí Augiášův chlív, a pak mají různé generace na co navazovat a o čem vyprávět. Takto přijel třeba Churchill když německá Luftwaffe ničila Polsko a RAF shazovala v noci na Německo pouze letáky. Sir Kingsley Wood, ministr letectví Velké Británie odpověděl na návrh, že by bylo možno zapálit německé lesy: „Uvědomte si, že jde o soukromé vlastnictví! Příště budete snad žádat, abych bombardoval Essen?“ Občas zazpívá ptáček za okny na zahradě tak, že člověk vnímá jen tu krásu a ani ho nenapadne že éter plní z velké části taková akustická hrůza jako v České republice Karel Gott, a nevzpomene si na toho tehdejšího blbce – ministra letectví Velké Británie. Myslím, že ten Gott by nadělal méně škody, kdyby třeba kradl auta.
  Dneska se v bleděmodrém ministerském vydání můžeš dočíst, že když tě bude chtít Arab zabít pro větší slávu Alláha, nemůžeš ho ty předejít, protože by se nám mohli pomstít jeho příbuzní „bratři“. ANEBO NĚKOHU JINÉMU, ÚPLNĚ NEVINNÉMU! Jeden můj známý, velice kultivovaný člověk se nedávno k tomu všemu vyjádřil takto vznešeně a lapidárně: „Svět se žene do sraček, Vladimíre. Jeden by se z toho posral.“ A já si kladu otázku: Jak je možná, že tento svět pořád ještě existuje i s těmi svými opravdovými nesčetnými krásami. Že by těch debilů a jejich vlivu bylo přeci jen méně než těch druhých? Více asi ne, ale může to být tak, že kvalita daleko převýší ty hordy samolibých magorů anebo ............ (tady si dosaď nějaký výraz z psychiatrie).

Pojďme přejít už opravdu k něčemu veselejšímu.
  Tak dobře. Mluvili jsme tu o druhé světové válce a jejím konci a nadějích, které ten konec vyvolal. Takže: V bitvě o Británii proti sobě bojovali německé a britské stíhačky. Německé Messersmitty a anglické Spitfajry. Německé stroje měly přímé vstřikování paliva do válců a anglické jakýsi karburátor, který při určitých manévrech leteckého souboje na dvě vteřiny a nebo tak nějak dlouho, přestal fungovat a motor se zastavil. Než ho anglický pilot znovu nahodil, mohlo to mít pro něj fatální následky. Dvě vteřiny při rychlostech několika set kilometrů za hodinu v leteckém souboji je moc a moc. Jakási slečna v technickém oddělení anglické továrny na Spitfajry vymyslela jakési geniálně jednoduché řešení - škrtící podložku nad nějakou dirkou, nebo co; prostě odstranila tu závadu a motory anglických stíhaček se přestaly zastavovat při těch psích kusech co musely na nebesích při soubojích provádět. V anglickém letectvu se této inovaci říkalo a říká dodneška „Otvor slečny Shillingové".

Toužil jsi někdy po něčem víc než po tom udělat dobrou písničku?
  No, abych to zjednodušil, tak po hezký holce. To se nedá nic dělat, tak to zařídila příroda – a zařídila to dobře.
  Tohle jsem zhudebnil od Heinricha Heineho. Neznám nikoho jiného kdo to napsal líp.

Ženino celé tělo je
báseň, jenž napsal Bůh
do památníku přírody
když měl ho k tomu duch.
 
Měl právě šťastnou hodinu,
byl právě v nadšení.
Ať díky Bohu! Jeho snu!
Navěky naše píseň zní.
 
Ženino celé tělo je
sám Šalamounův zpěv.
Ta píseň písní, harfy vzdech –
je lásky tichý dech.
 
Ó Pane, moje srdce se
chválou až zaliká.
Jsme pisálkové před tváří
rajského básníka.

Máš ještě nějakou zásadní vzpomínku na mládí v Posázaví, která se do knížky nedostala?
  Je to pole kousek za vesnicí u babičky a u něj malá stráňka, ve které jsme si dělali pícky a v nich rozdělávali ohníčky. To pole bylo v té době asi ještě soukromé a na něm jsem jednou fascinovaně pozoroval oráče. Ta vzpomínka mě naplňuje něčím posvátným ještě dnes. Jeden pluh táhl jeden koník a na konci, klasicky, oráč držel dvě rukojeti, kterými přidržoval pluh v zemi a na správném místě. Několikrát v životě mne napadlo, že tím oráčem bych chtěl v životě být. Ta vzpomínka se mi pořád vrací a s ní to přání, alespoň si to vyzkoušet. Obracet zem a připravovat ji na další úrodu. Teď mě napadá, že by možná nebylo špatné, kdyby se ke mě dostavilo i to mýtické poselstvo od kněžny Libuše, ale až někdy dost později, až bych si to orání s koníkem dosyta užil, a místo něj zapřáhl do pluhu pár lidských volů. Na tom poli dnes stojí rodinné domy, dost ošklivé, jako skoro všechno, co se dneska staví. Nedávno jsem absolutně pookřál, když jsem viděl u Budějovic jak si nějaký člověk postavil fungl novou funkcionalistickou vilu!

Zaujal mne ten „otvor slečny Shillingové.“ Nemáš ještě nějaký podobný „lechtivý “ poznatek?
  No jéje! Když přistáli američané na Měsíci, pronesl tam Armstrong ne jednu, ale dvě slavné věty. Tu první zná celé lidstvo (Je to jen malý krůček pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo) ale tu druhou? Před odetem z Měsíce se Armstrong postavil tak, aby viděl naši matičku Zemi a pravil: „Mnoho štěstí, pane Smith!“ Nikdo netušil co to může znamenat, ani ve vesmírném řídícím středisku NASA v Houstonu, a on to mnoho desetiletí tajil. Já mám tuto následující historku potvrzenou od Honzy Čecha, našeho nejznámějšího leteckého mechanika a autora skvělých knížek, který si to ověřil od důvěryhodných lidí, když byl na kosmodromu na návštěvě. O co šlo? Když byl Armstrong malý kluk, bydlel v takovém tom typickém americkém předměstí, s vilkami oddělenými živými ploty, a za jeden takový, k sousedům, se mu zakutálel míč, s kterým si zrovna hrál. Nebyl problém si pro něj dojít, a když si bral svůj míč do dlaní, v přízemním okně uviděl a zaslechl následující: Zrovna tam „pan Smith“ sváděl paní Smithovou a požadoval od ní to čemu se dneska eufemisticky říká anální sex. Paní Smithová mu ale odvětila: „To by musel sousedův kluk napřed běhat po Měsíci, abych ti takhle dala.“ Armstrong si to zapamatoval, pak na to zapomněl, ale znovu si vzpomněl po několika desítkách let, těsně předtím než vstoupil zpět do lunárního modulu, který ho dopravil zpátky na Zemi, a tak tedy pronesl tu větu směrem k domovu. Nevím komu a kdy o pozadí této věty řekl, ale mám dojem, že zachoval dekorum, a počkal, až ti, kterých se to týkalo, již nebyli na tomto světě. I tak se to ovšem (aby ne) rozšířilo mezi odbornou veřejností na kosmodromu a samozřejmě i dále.

Co tam máš dalšího?
  No trochu z jiné stránky: Člověče, já mám jednu velesmutnou písničku o zestárlé a chudé hezké holce, které zbyl na světě jen malý psík (text písně je v knížce). Psal jsem ji mnoho a mnoho let. Dneska se mne dotkla ozvěna té písně. Čekal jsem na cosi v jihočeském Písku na lavičce, v krásném zalesněném parku a napadlo mne, že mi bude za půl roku šedesát devět let a že tam sedím jako nějaký penzista, a jsem vlastně taky sám, i když ne tak strašně sám jako ta ženská v té mé písničce, kterou jsem začal psát před mnoha desetiletími. Pak jsem se zvedl a šel za tím svým cílem, za tím, pro co jsem tam přišel, a co bylo něco velmi nezajímavě prozaického. Ušel jsem asi sto metrů a tam, na další lavičce seděl velice osaměle a sklesle starý muž – a vedle něj spal malý psík a ten muž měl svěšenou hlavu. Když jsem procházel kolem, zvedl ji a pozdravil mne. Já odpověděl a mráz mi v tom horkém srpnovém dopoledni přeběhl po zádech. Ta písnička se potvrdila a já jsem najednou v té tvorbě hrál větší roli než jsem chtěl, nejen roli pozorovatele: Já bych si chtěl s tím člověkem promluvit, aby nezůstalo jen u toho slušného a beznadějného, opuštěného pozdravu, jakoby volajícího o pomoc.
  Já jsem se byl v tom parku druhý den podívat, mně to nedalo, a ten park se změnil ze dne na den. Ta krása a klid a ticho – jen pípání ptáčků a jakási důstojnost obrovských stromů vytvářejících hřejivý stín a myšlenky naděje – to všechno bylo pryč. U laviček se válely prázdné lahve a dózy od alkoholu a od piva i jiná špína. Za každým keřem byl park pošpiněný lidským odpadem a použitým toaletním papírem. Lavičky byly jakoby oslizlé, ale ne hezky vlhké od rosy a nebo deštíku, prostě nechutně potažené něčím nedefinovatelným. Já jsem se tam štítil sednout, já jsem se tam štítil i procházet. Jakoby padlo na to místo ze dne na den prokletí. Jakoby tam hnus slavil triumf, jakoby se tam stalo něco hodně zlého. Jakoby tam došlo k nějakému fatálnímu posunu k říši zla. Ten pán s psíkem tam pochopitelně nebyl a nebylo tam nic, nic dobrého ve vzduchu. Šel jsem rychle pryč a uviděl jsem jak jde po ulici za parkem hezká holka se svalnatým klukem, v přiléhavém tričku a debilním výrazem v obličeji.

Co máš za další novinky?
  Novinka to není zase až tak úplná, ale aktuální rozhodně je. Občas zajedu do Vídně a vůbec do Rakouska, nadýchat se nějak jiného, jakoby lepšího vzduchu. Žil jsem tam skoro dvacet let – i hodně let po „revoluci“ jsem tam ještě vydělával přes sezónu peníze. Také kamarádi, které jsem tam měl, mne tam táhli. V posledních měsících jsem si všiml jedné fatální změny. Vedle Die Karlskirche, vedle mého domovského kostela, kde jsem „kupčil“ s vídeňskými suvenýry, jsou podzemní garáže. Když tam dnes přijedu, auto už si nestavím na privátní Parkplaz u fary hned kousek vedle, ale zajedu tam dolů. Poplatky za parkování tam nejsou nijak drahé, rozhodně levnější než v Praze a k tomu si ještě připočti rozdíl v rakouských a českých platech a vynikne ti ta hnusná chamtivost našich magistrálních úředníků. Dobře: kdykoliv jsem tam vjel, všiml jsem si, že tam jsou místa předplacená, na stálé stání, a ta místa byla označena jménem – sem tam židovským jménem. Ty hebrejská jména zmizela, a zůstalo tam jen upozornění, že to místo je privátní a předplacené. K tomu není moc co dodat. Zase jsme u těch muslimů, kteří byli už dvakrát od Vídně vypráskáni, Evropa zachráněna, a teď se bojíme, aby nějakej ten …… co má volný pohyb po Evropě, ve své patologické nenávisti a mindráku tam nepodstrčil něco výbušného. Když Japonci přepadli Pearl Harbor, byli všichni Japonci ve Státech internováni. Bár blbečků mele o tom jak to bylo nespravedlivé, pár blbečků si neuvědomuje zase nic, těm blbečkům nepadaly na hlavu bomby a neumírali jejich synové. Spousta velkých blbců nám sem teď pustila v milionech historické nepřátele, a kdyby někdo chtěl – a já bych byl pro – je internovat a pak vypráskat kam patří, byl by označen za rasistu. Můj Bože! Tak jsem se dozvěděl, že jsem i já rasista. Začínám na to ale být hrdý! Začínám si, sakra uvědomovat, že když ti někdo hází bomby na hlavu a nebo si to vylepšuje po svém zvráceném a velice odporném způsobu, a před kamerou ti uřezává hlavu, nezbývá mi nic jiného než se s tímto přízviskem, v mezích spravedlivých, ztotožnit. Mitsuo Fučida, letec, který byl jedním z velitelů japonského útoku na Perlovou zátoku se nakonec stal katolickým misionářem a při kulatém výročí přepadení Perlové zátoky stál v davu a sypal si popel na hlavu vkusně a v ústraní, i když se tím jinak jinde netajil. Kde je dneska nějaký význačný muslim, který pojmenoval pravým jménem například 11. září a to jejich „náboženství?“.
  Integrace muslimů a jiných? To všechno jsou jen žvásty odvozené od sociálního inženýrství. Kde to kdy na světě s jinými kulturami fungovalo a funguje? Snad u nás s cikány? A kolik set let jsou už tady. Teď se zase při průvodu buzerantů (vím že jsou i slušní homosexuálové) zařadil mezi ty, co se tam promenádují s nahou prdelí náš ministr Diensbier, velvyslanec USA a jiní podobní, a tihle darmožrouti nám chtějí jít příkladem a poučovat nás jak máme žít. Mně se nad tím hnusem zvedá žaludek a oni mi vytknou netolerantnost! Každém holt máme ten žaludek jiný a jiná měřítka hodnot. Divím se že tam s nimi nebyla ta naše nekompetentní tetka Šabatová – nebo byla? Aby tam demonstrovala za lidská práva a hodnoty.

Obrátíme list?
  Jo, je nejvyšší čas. Nejsou na světě jen tihleti tento.
  Zažívám teď takový ne moc podařený týden a v něm mi ho tři věci velice okouzleně učinily snesitelnějším.
  Ta první: Jezdím každý den silnicí kde se vedle v ohradě pasou čtyři koně – a tři dny tam stáli dva a tulili se k sobě. Tři dny se snad nehnuli z místa – až pak se zase začali s ostatními pást.
  Ta druhá: Dostal jsem video, na kterám zpívá Elvis Presley se svou dcerou Lisou Marií. To by nebylo zase až tak zvláštní. Když zemřel, bylo jí jedenáct let ale tady s ním zpívá duet v roce 2008. Je to digitálně smíchané s jeho vystoupením z roku 1968 a jejím v roce 2008. Upravený film s obrovským nábojem dojetí. Kdyby někdo chtěl, pošlu mu odkaz majlem. Já jsem ho miloval a miluju i když se z něj stal potom takovej spíše šašek přiodívající se jak nějaký pouťový kolotočář – ale to nevadí! V jeho zláté éře to byla Amerika, ta země neomezených možností, a my jsme žili v socialismu kde z nás chtěli vychovat nevolníky pod vládou Velké strany.
  Ta třetí: Ozvala se mi velice mile holka, kterou jsem „neviděl“ dvacet let.
  No a protože Tři mušketýři byli čtyři, tak ještě věc čtvrtou:
  Volal mi můj přítel a ptal se jestli vím jaký je den. Bylo to nějak v půli týdne, žádné zvláštní datum, nic co by mi něco připomínalo, takže mi připomněl to, co mi vyprávěl už mockrát, protože já jsem se na to mockrát ptal a chtěl jsem vědět další a další podrobnosti a moc se mi ten příběh líbil: „Před třiceti lety jsem nastoupil do vlaku,“ řekl mi do toho telefonu pro upřesnění.
  No a teď musím začít vysvětlovat já. On se před třiceti lety se „přilepil“ na jednu hezkou holku jménem Maruška, která jela za svým přítelem, někam na nějaký hudební festival, kde ten její „přítel“ už nějak den předen byl. Ovšem v cílové stanici, v tom chumlu, si ten její nějak řekl, že se jí nedočká a nastoupil do toho vlaku, z kterého ona vystoupila s tím mým kamarádem. Kamarádem, který jí měl dělat „křoví“ – jak mi vysvětlil. Prostě se s tím jejím neuviděli a Pán Bůh takto míchal kartami - a tak jsou spolu dodnes - třicet let a tři děti. A bylo jim houbeles platný, že na tom festivalu protestovali, že k sobě nepatří, když je chtěli společně ubytovat! A protože je mám oba moc rád, přeji jim ještě nejméně dalších třicet let anebo i víc!
  Takže i v tomhle mizerném týdnu se dějí hezké věci. Jinak je to ale fakt blbej tejden.

Prohlížím si tu se zájmem obrázky na stěnách.
  No jo, mám tu po stěnách všelicos, ale to všechno, mimo dvou, jsou obrazy co jsem našel anebo mi je věnoval někdo, kdy si maluje jen tak z vnitřní potřeby doma „po práci“ jako hobby. Jeden z těch obrazů má zajímavou historii: Jezdil jsem v šedesátých letech hrát a pak i na návštěvu dost často do Pardubic, kde bydlel i můj kamarád malíř Filip Chudoba. Tam se mi líbil děsně jeden obraz: Chlap na něm drží v imaginární krajině v ruce zapálenou svíčku a kolem něj létají motýli. Já ten obraz děsně chtěl, ale on už byl, i když těsně před dokončením, prodanej. Po nějaké době mi Filip nabídl řešení. Nemůže mi udělat kopii, ale namaluje mi to samé zrcadlově. No a stalo se.
  Pak tu mám obrázek který jsem koupil v jední vídeňské kavárně, kam přišla jakási dívka a prodávala takové pastorální výjevy malované na hedvábí s domečkem i s dřevěným rámečkem. To se mi taky líbilo. Ona a to jak se živí. Já bych vyměnil všechny Picassy za sedmikrásku namalovanou touhle holkou. No vlastně, napřed bych je všechny prodal. Taky tu mám dětské kresby, které mi připadají na stěně nenahraditelně kouzelné.
  Druhý obraz, který jsem bohužel nekoupil, jsem viděl jednou ve Valašském Meziříčí. Je to už hodně a hodně let a bude mě pronásledovat celý život že jsem ho nekoupil. Byl to obraz malovaný nějakou dívenkou z dětského domova a na něm „on a ona“, jak se drží za ruce. Ta dívenka už uměla psát a tak jí bylo možná sedm let. Aby obraz zúplna „domalovala“, doprovodila ho textem: „Tihle dva se potkali v parku, vzali se za ruce a teď jdou domů a tam si dají pusu.“ Já vůl měl v kapse mnohonásobně víc peněz než těch pitomých dvanáct stovek, které ten obraz na té dobročinné aukci stál. Vím, že se někdy dějí zázraky a tak: Kdo jste ho koupil, prosím, udělejte mi kopii, třeba na barevné kopírce. Moc mi tu na stěně a v životě chybí.
  No a taky tu mám obrázek loďky v rákosí, který jsem našel ve skříňce ve Vídni, když jsem nastoupil první den do práce a tam ho nějaký lidový umělec zapomněl. A tak dále a tak podobně.
  Jedna z nejkrásnějších výstav obrazů co jsem kdy viděl, byly kresby dětí na Českobudějovické radnici. Úplně mne to pozvedlo do výšin nebeských a žil jsem z toho pár dní. Pak jsem se tam musel vrátit, abych to viděl ještě nejméně jednou, ale už bylo po výstavě. Chtěl jsem si tam pár věcí alespoň ofotit. To byly ti praví umělci, kteří malovali bez myšlenky na honorář, existenčně zajištěni svými rodiči – tak taková čistá krása to byla.

Byl jsi někdy v Rusku, popřípadě v SSSR?
  V šedesátých letech jsem chodil s jednou hezkou holkou v Praze. Její otec byl ředitelem velkého podniku, jistě i komunista. Ona studovala několik semestrů v Moskvě, už nevím co, spíše mne zajímala ONA, ne její vědomosti načerpané v Moskvě. Jednou mi vyprávěla o tom, jak na výletě za Moskvou viděli zákopy z druhé světové války, které byly ještě plné kostí nepohřbených ruských vojáků.
  Taky mi říkala, jak jednou jela autobusem někam a ten zastavil uprostřed nějaké stepi, kde nebylo nic, žádná zastávka, žádný ukazatel, žádný, alespoň klacek zaražený do země s nějakým nápisem, že je tam něco někde je, jen step se táhla do všech stran a nikde na obzoru nebylo nic vidět, a tam teda najednou autobus zastavil a „vystoupil“ nějaký invalida s berlema, spíš s nějakýma klackama, které vypadaly jako berle - nevěděla, samozřejmě proč zrovna tam a koukala jak tele na nové vrata. Kam oko dohlédlo, nic nebylo, ale možná že tam byla někde nějaká skrytá zemljanka. Tomu invalidovi, ačkoliv byl autobus plný, nikdo nepomohl vystoupit a on prostě vypadl ven ze dveří na zem vedle autobusu. Tam se mu podařilo postavit a o "berlích" se štrachal někam…
  V Bavorsku v emigraci mi vyprávěl Zdeněk Štěpánek mladší, jak jednou dal v Moskvě bakšiš jakési žebrající stařeně, které sloužila jako berle zlomená hokejka. Snad to bylo při příležitosti nějakého mistrovství světa v hokeji, o kterémžto „sportu“ se miliony lidí domnívají, že je to snad nějak k něčemu smysluplné. Zdeněk neznal cenu rublu a kopějek, a tak jí dal asi nějaký královská bakšiš: „Děkuji Ti, carský synku“ poděkovala mu ta ubohá stařena v hlavním městě komunistického ráje. Ne nebyl jsem tam nikdy a slyšel jsem ještě mnoho příhod, které mne tam nikdy nebudou lákat. Je to prokletá země s krásnou lidovou muzikou.

Ještě jsme neprobrali ty nejobligátnější otázky.
  Jakou vůni máš nejradši?
  Levanduli, fialku a vůni krásné ženy.

Jakou rostlinu?
  Sedmikrásku, planou růži a vlčí mák.

Jaký strom?
  Jednoznačně břízu.

Jaká zvířata?
  Kočky a psy, ale myslím, že kdyby byla příležitost, dá se takový kontakt, který je možný s těmito dvěma, navázat s desítkami dalších. Zaměstnanci ZOO kteří se tam starají o velice různorodá zvířata by o tom mohli dlouze vyprávět.

Jaké město?
  Prahu a Vídeň. Já toho moc nepoznal, ale je jedno město, kde bych určitě žít nechtěl, a to je Řím.

A v jaké zemi bys chtěl žít?
  V České republice, přes všechny nedostatky a gaunery co se nacpali na místa komunistických grázlů. Také mám nejvíce ze všech jazyků rád češtinu - ne tu kurvenou současnými poměry, dobou a pologramotnými českými blbci. Zvukomalebně zní každá kulturní řeč dobře, záleží na tom, kdo jí mluví. Například srovnání Hitlerova vřískotu s německy nazpívanou My Fair Lady je toho ukázkovým příkladem.

Nějak jsme se na delší čas odmlčeli. Co teď děláš?
  Přestěhoval jsem se do podhůří Šumavy a "bavím" se tím, že na zdejších krásných malých silničkách, kudy chodím na procházku, sbírám všelijaké neřádstvo co "lidi" vyhodí z auta. Příští procházka tím směrem je potom mnohem příjemnější. Minulá léta jsem bydlel blízko Budějovic a tam to za mne dělala jakási paní a tak jsem se nemohl cítit tak ušlechtile jako dnes. Moje nemilejší procházka tam byla do jednoho kopce, kterému jsem v duchu říkal "Alej milenců." Bylo tam pár míst, kde se dalo zastavit a oddávat se, hlavně večer, v autě neřesti - což mi není proti mysli, ale vadilo mi že ti pitomci tam potom z okénka vyhazovali použité - víš co? My jako sprostí mladíci jsme tomu říkali šprcky. Taky jsem tam občas viděl vyhozené podprsenky a dámské kalhotky. Pro jistotu jsem vzal klacík, nabral ty části oděvů a pověsil je na větev nebližšího stromu, aby to bylo dobře vidět ze silnice. Nejpozději vždy tak za dva dny to bylo pryč. Nevím jestli si pro "zapomenuté" věci přijeli majitelé a nebo to zlikvidovala ta paní, co to tam čistila.

Takže se pohybuješ po zdravém povětří a zušlechtěný usínáš?
  Neusínám dobře a nespím o nic moc lépe. Že by věk – se hlásil? Znám ale cestu, která vede k „usnutí.“ Musím se posadit před jeden takový evropský penzion, který stojí na břehu jezera v severozápadním teritoriu v Kanadě. At the Blue lake - U Modrého jezera, se to tam jmenuje. Tam tedy sedím a popíjím buď pivo a nebo vídeňskou kávu a pozoruji „cvrkot“ kolem. Sluníčko zapadá za vrcholky stromů a nikdy se tam nestane nic rušivého, ani blbci tam neexistují. Jezero je lemované víkendovými chatičkami a skoro u každé parkuje letadýlko. Já tu mám hned kousek od stolu přivázanou kanoi. Srub kde bydlím, je asi pět kilometrů odtud, také u břehu, ale skrytý už mezi borovicemi, z nichž napadala během let vrstva jehličí, které krásně hřeje, když se tam někdy odpoledne na něj posadím. Když jsem líný, popojedu domů pomocí malé lodní vrtulky, poháněné dvanáctivoltovou baterií z auta, kterou si nabíjím solárními panely. V zimě chodím pěšky přes zamrzlé jezero s vlkem, který se ke mně přidal chromý, z jedné knížky, a sám by se neuživil. Žije tam se mnou. Také je tam TICHO. Uvnitř je srub rozdělen na dvě části a v té zadní je palanda, na které usínám. Já spím nahoře a vlk dole. Moc se mi tam líbí, u toho jezera, jedna zaměstnankyně toho penzionu. Koukáme dost po sobě, ale zatím jsem si ji sem ke mně nepozval, nevím, jak bych potom usínal, musím si to ještě rozmyslet. I v létě si rozdělám v krbu alespoň malý ohýnek, který svítí a mihotá se i přes zavřená víčka. Po nějakém čase se mi tam objeví ještě takové modré stíny a já usnu. Sny se mi zdají potom všelijaké.

Co dneska děláš?
  Vychytávám mouchy ze scénáře k filmu, který píši v duchu od svých dvaceti let. Finální nápad tomu říkám. Kdo četl od Čapka „Jak se dělá divadlo a film“, tak tomu takto porozumí. Jmenuje se to Dvacátá pátá hodina. Odehrává se to v současnosti, ale do děje zasahují bytosti, které žijí jen v pohádkách – a nebo…? Tady v tom filmu žijí částečně mezi námi a nepoznáni – umí splynout, tak říkajíc. Je tam pár písniček a také rodící se láska dvou lidí a celé to dobře dopadne. Jak říkal Charles Darwin na sklonku svého života: Já bych uzákonil, že by každý napsaný příběh musel dopadnout dobře.
  Film to bude, teď mě napadá, xenofobně-rasistický a politicky nekorektní. Nevystupuje v něm totiž žádný černoch, ba ani asimilovaný muslim či cikán. Za prvé mě to nenapadlo, za druhé také ne, a za třetí se odehrává ve střední Evropě, u mne doma, tam, kde to mám rád, a postavy jsem si vykreslil také takové, jakým jsem schopen porozumět a jejichž předobraz částečně existuje a jejichž počínání si dovedu přijatelně vysvětlit, včetně těch, co tam čarují a kouzlí. Takový můj lidskopohádkový svět to bude, a já bych chtěl být v kůži toho mého zamilovaného „hrdiny“.

Četl jsem někde, že se ve svojí knize „Ještě to neskončilo“ málo věnuješ dění po plyšáku v Čechách.
  Myslím, že se tam zmiňuji dostatečně a krátce o tom marasmu. Snad tedy pro pořádek ještě jednou: Ta neuvěřitelná sbírka bizarností v lidské podobě, grázlů, všelijakých politických šíbrů a zlodějů ve vládě a všude, kam se jen podíváš – co k tomu dodat. Já nejsem politický komentátor a tak si nad tím vším jen s gustem, krátce a výstižně odplivnu. Mám kamaráda: Dlouhá léta byl místostarostou jednoho význačného města v Čechách. Pak se na to vykašlal a řekl mi, že čestně se to dělat nedá a on se nehodlá špinit. Bojím se, že naše očekávání, snad i naivní, po revoluci, má svoje zákonitosti a svět nikdy nebude jiný. Na světě holt ráj nenastane i když se o to nesmíme nikdy přestat snažit, abych parafrázoval Jana Wericha, který řekl: „Boj s lidskou blbostí nemůžeme nikdy vyhrát, ale nikdy ho nesmíme vzdát.“ Podobně to vypadalo po druhé světové válce v Německu, ať už v tom východním a nebo v západním. Nacisti nebyli odstaveni od válu – bylo jich „potřeba“ na obou stranách. Jen takovou perličku: Paulus žil po válce v luxusu v jedné vile, jen pro něj vyčleněné, blízko Drážďan, tedy ve Východním komunistickém ráji, dostával pravidelně západní tisk a byl od Soudruhů oslovován: „Pane polní maršále.“ Stačí?!
  Ta velká očekávání tu byla po první i po druhé světové válce a jak to nakonec dopadlo? Jak to dopadá dnes? Ta neuvěřitelná zhovadilost, barbarství, blbost a primitivismus muslimů kteří se nad nás cítí nadřazeni – což jim přikazuje Korán. A všelijaká tupost kvete, jen kam se do světových stran podíváš! Ale zůstaňme doma: Třeba u našeho současného presidenta. Kdyby tak šlo, složit ho z více osobností a jenom z lepších stránek jeho a těch druhých, třeba i toho Schwarzenberga. On sám má přes své „buranství“ v lecčem velikou pravdu – tedy Zeman – a já tu teď pronesu jednu velice „rouhačskou“ větu: Já jsem rád že to před pár lety kníže projel i když jsem ho taky volil. Mít ho dnes na hradě, tak tam máme dalšího exota z kuchyně západních pomatenců. Zaplať Pán Bůh teď za toho Trumpa a za další podobné, kteří se dříve či později dostanou v Evropě k moci. Jsem taky rakouský občan a tak se můžu zeptat s trochu větší naléhavostí: Co je to za zeleného „demokrata,“ ten Van der Bellen, který se tam teď stal presidentem a který prohlásil: „Jestli opozice vyhraje volby, stejně nedopustím aby se dostala do vlády.“ Na to snad opravdu je jediná odpověď, a to prásknutí klackem do té jeho pitomé „liberální“palice. Já jsem si Schwarzenberga přestal vážit v okamžiku, kdy prohlásil, že v Rakousku nepotkal jediného voliče Hofera. To svědčí také o tom, mimo jiné, v jaké společnosti se pohybuje a jaká ho přitahuje. Smutné konstatování. Mimochodem: Ten současný rakouský president mi svou vyzáží nejvíc připomíná „užitečného idiota“ z jednoho tehdejšího „západního státu,“ ještě za komunistické éry, který jel jakýmsi obskurním „vlakem družby“ do Země zítřků, a první co ho napadlo, když vlak zastavil v cílové stanici, bylo křepčit jakýsi radostný taneček na peróně v Moskvě. Pohled na něj, to tedy bylo něco co ti nepozdvihne nadšení nad lidským rodem.

Zdá se, že ti muslimové leží v dnešní době hodně v žaludku, když se tak podívám letmo na náš předchozí rozhovor?
  Nejen v dnešní době, a nejen mě: Už jsem tady jmenoval pár úctyhodných jmen se stejnou antipatií k tomu pseudonáboženství. Ještě bych chtěl ale zmínit jednoho: Víš kdo to byl William Gladstone? Málokdo to dneska ví. Žil letech 1809 až 1898 a byl to čtyřnásobný Premiér Velké Británie. Ten jednou držel nad hlavou v Britském parlamentu Korán a prohlásil: „Dokud bude tato ďábelská kniha existovat, nebude mír na Zemi.“ Takže k tomu „premiérství“ to byl i vizionář.

Co říkáš zvolení Trumpa presidentem?
  Jako pokřtěný řecko-římský katolík sem tam sleduji, co řekne ten a nebo onen Papež na Svatopetrském trůně. No a: potom přišel tento exot z Latinské Ameriky. Vrchol jeho „moudrostí?“ Nyní, když byl zvolen v Americe Trump, řekl církevní tatík, že prý si s jeho hodnocením počká. Hitlera prý si taky zvolil lid, a jak to nakonec dopadlo. Já bych tak rád byl slušný a diplomatický, korektně se vyjadřující, ale tento Papež je bohužel nediplomaticky se vyjadřující Idiot.

Mně už delší dobu vrtají hlavou ta tvá pochvalná slova o Zemanovi. Můžeš to nějak trochu rozvézt, „trochu“ se k tomu vrátit?
  Můj pořád čím dál oblíbenější Churchill kdysi, když Adolf napadl tehdejší Sovětský svaz, v Dolní sněmovně prohlásil: „Kdyby Hitler napadl peklo, našel bych i já zde pár vlídných slov o Luciferovi.“ Ten Lucifer byl u něj už dlouho také komunismus. Dneska, když se na nás valí primitivní barbaři s Koránem v ruce, slyším jakýsi jasný odsudek jen od toho Zemana, takže i já, ačkoliv si o něm myslím skoro to samé jako o komunismu, totiž že je to také jakýsi zatuchlý čert, nejsem proti tomu se s ním na nějakou dobu spojit, tak jak se spojil i ten Winston tehdy se Sovětským svazem. V Chartě 77 se sešli také všelijací minulí exoti a přesto slušného člověka nenapadlo, že by ji proto nepodepsal. Dějiny se holt ubírají občas křivolakými cestičkami a tak je mi milejší spojenec, který pojmenuje alespoň neúplně, ale přeci jen pravdivě to tzv. „náboženství míru,“ které má předepsáno před kamerou, mimo jiné, pižlat lidem hlavy od krku. Je to ode mne takový nijak elegantní pragmatismus, tak jak ho doba zase znova a znova přináší. Dějiny se nikdy neubíraly přímočarými cestičkami, mimo bitevních polí. A to jsme zase u toho Islámu, a není se dnes čemu divit, který jeden bývalý muslim definoval takto: „Není to kultura, ale kruté barbarství, doktrína nenávisti a násilí zaměřená na ovládnutí světa.“
Tento svět začíná být zaplevelený. Kulturní země přijímají ve velkém ubožáky, kteří mimo svou zcestnou ideu, kterou nazývají náboženstvím, nic jiného než své přemnožení nenabízejí. Arogance a neznalost slova inteligence se u nich snoubí s touhou po moci, jako u všech takových v dějinách, přesvědčených o své „pravdě“ a zamidrákovaných, krátce po čase, kdy byl vynalezen hrnčířský kruh, který, obávám se nedovedou ani dnes pochopit. „Naši“ politici, v nepochopitelné spirále omylů, hlouposti a grázlovství se nás snaží podávat na talíři, chutně upravené pro lidojedy. Stalin, Hitler, Pol Pott, Idi Amin, Gottwald, Mao, Fidel, a podobně spřízněná chátra by se zase znovu a znovu radovala, jak se svět mění „k lepšímu.“ Dějiny se zase opakují – a TUPOST, TUPOST VRCHOVATÍ jak napsal už před mnoha stoletími Shakespearare.
Koho volit v této demokracii, která už skoro poztrácela smysl a s kterou slušní lidé nechtějí mít nic společného? Čeká lidstvo znovu Temný věk, znovu vykoupený krví milionů a pak zase a zase – je to v naší šroubovnici DNA? Na jakých plážích se budou budoucí bojovníci při příští invazi do Evropy vyloďovat?
Ti kteří si tuto hrůzu uvědomují jsou dáváni na pranýř pisálky, co by nesvedli ani pást kozu. Snad ale začíná být vidět světlo na konci tunelu. Zase se už našli odvážlivci, kteří říkají to odvěké moudro, že černá je černá a barbaři nám nepřinášejí svobodu, ale nové otroctví. Jaká hanba a ubohost se nám zase vedrala na scénu dějin? Ale kdo by dnes vystřídal, dejme tomu, při absenci politické osobnosti osvíceného diktátora kdybychom si ho po vzoru Římanů zvolili? Královská rodina ve Španělsku, které Franko předal moc? Moc čeho? Zvěrstva, kterých se dopouštěly obě strany v občanské válce na Pyrenejském poloostrově předkládají otázku: Byli Franko a třeba i potom Pinochett v Chille, opravdu zplozenci pekla, a nebo dar z nebes? Čím si doloží někdo smysluplnou odpověď?
Vždy, když usínám přichází ke mně vlk z jedné oblíbené knížky. Je chromý a sám se neuživí. Je odkázaný na jídlo, které mu rád předložím, a těším se z jeho přítomnosti. Už nemůže zabíjet laně s překrásnýma očima, aby se najedl. Usínám s velkou otázkou a velkou touhou po odpovědi. Přes nedostatek genů v naší šroubovici, slyším zase ze světa odpovědi na některé ty otázky, které mi dávají na pár hodin usnout. Zdá se mi, že ti, co věří, že mnoho set let staré učení lupiče, zločince a pedofila se taky schýlí ke konci, tak jako jen sto let staré bludy Marxe, Lenina a podobných věrozvěstů, které se také odebraly kamsi „na smetiště dějin“ - ale je třeba pro to něco dělat. Jak praví klasik: „Pro vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou dělat nic.“
I kdyby Evropa a Spojené státy ročně přijaly a živily milion chudáků, padesát dva milionů dalších se jich každý rok narodí navíc!!! A teď babo raď! Nemyslím tím ovšem Merkelovou.

Nemáš v hlavě i něco veselejšího, třeba:
  No tak třeba: Nebylo to v nejveselejších dobách, ale byly v Čechách šedesátá léta, prý i liberální, a já jsem hrál v Poděbradech, v jakémsi studentském klubu, v těch Poděbradech kde Jaroslav Kloubec, předseda tehdejšího Národního výboru vydal v roce 1966 vyhlášku proti těm mužům, kteří nosily dlouhé vlasy, která si v ničem nezadala s protektorátní vyhláškou proti židům. (Strana 25 v mojí knížce: "Ještě to neskončilo.")
Po koncertě jsem tedy seděl v klubu, který byl nad nálevním pultem ozdoben několika dámskými podprsenkami, snad tam ukořistěnými? Stala se tam totiž ta věc že jaksi? vypadl proud a nastala tma. V té tmě se ozval tak trochu jakoby zoufalý holčičí výkřik: KARLE!

A dál!
  Dále můžu posloužit touto veselou příhodou. Nezažil jem jí, ale vyprávěl mi jí jeden z mých vídeňských kamarádů Dr. Krupka: Jacísi jeho známý se vypravili v novém autě na Safari, ovšem na Safari v Evropě, ale - byl tam i slon, který jim strčil pootevřeným oknem do auta chobot a loudil tak pamlsek. Někdo z osádky auta se polekal a zmáčknul elektrické ovládání okénka, které trochu skříplo slonovi chobot, ten se polekal a v afektu do rozjíždějícího auta zazadu kopl. No, od slona a jeho nohy tam samozřejmě, na novém autě, nevypadala hezky prohlubeň způsobená tímto tlustokožcem.
Když osazenstvo dojelo, už někam dál, mimo Safari, k jakémusi motorestu, otec rodiny při pohledu na to sloní nadělení zasmutněl a dal si několik panáků tvrdého alkoholu. No, a za chvíli jeli dál. Jenže přišla řetězová havárie, nic moc, jen zmačkané plechy, asi pěti aut před nimi a v podobném počtu i za nimi. Jenže otec rodiny stačil zabrzdit bez toho, aniž by se dotkl auta předním (alkohol mu asi zbystřil smysly) a ten co jel za nimi to také zvládl, jenže to zase nezvládli ti další vzadu, takže tam vznikla pěkná skrumáž ze zmačkaných plechů a jinak ale nic vážnějšího. Čekalo se na policii, která každému nadělila jeho část viny a tak došo i na posádku "našeho sledovaného auta." Policista si chvíli prohlížel předek a zadek a když objevil čerstvou poškozeninu vzadu, pravil: No vidím, že vy jste z toho také nevyvázl beze škody. Na to mu hlava rodiny bláhové odvětila: "Ale to nic není, to je od slona".
"No tak to si vystupne a buďte tak laskav a dýchněte do tohoto přístroje na měření alkoholu v dechu," pravila ruka zákona, no a tak se ten den stal smolným nejenom tím polekaným slonem.
No a do třetice všeho dobrého: Tento kouzelný příběh jsem si přečetl na Internetu a tak stačilo dvakrát kliknout: Vyjmout a Vložit
Tento příběh se údajně stal, je o vztahu, který se vytvořil mezi skupinou zedníků a malou holčičkou ze sousedství.
Mladá rodinka s pětiletým děvčátkem se nastěhovala do domu vedle parcely, kde se stavěl nový dům. Děvčátko se přirozeně začalo zajímat o vše, co se dělo v sousedství, a začalo si povídat se zedníky. Holčička se motala mezi nimi, oni měli zlaté srdce a prakticky si ji adoptovali jako talisman. Povídali si s ní, když měli svačinu nebo oběd, a občas ji nechali vykonávat drobné práce, aby jí poskytli pocit důležitosti. Dokonce dali dítěti i pracovní rukavice a přilbu, což děvčátko velice těšilo.
Koncem prvního týdne jí dali obálku s nějakými drobnými jako plat. Dítě vzalo výplatu pyšně domů a maminka navrhla, aby otevřeli na její jméno účet v bance. Paní v bance byla velmi nadšená, když jí děvčátko vykládalo o svojí práci na stavbě a že za to má dokonce i výplatu.
„Určitě jsi pracovala velmi těžce, když jsi tohle všechno vydělala,” poznamenala s úsměvem.
„Ano, dělala jsem s Jožinem, Mirkem a Dušanem, budujeme velikánský dům!”
„Bože můj,“ pokračovala paní, „a budeš na stavbě dělat i příští týden?“
Dítě se zamyslelo a potom vážně prohlásilo: „Myslím, že jo … Jestli ti čuráci ze stavebnin dovezou ty zkurvený cihly…“

Zkusme se tedy ještě chvíli držet něčeho veselejšího anebo zajímavějšího?
  Mohu také posloužit: Tam kde teď žiji, je blízko v lese kaplička postavená ke cti Sv. Gertrudy, tedy patronce zamilovaných a takových kteří potřebují její pomoc při hledání anebo udržení si milované bytosti. Já tam často chodím na procházku a je mi tam dobře, a myslím, že jí dost dlužím. K tomu místu, kde kaplička stojí, se váže pověst, že tam byli zavražděni dva milenci, kteří utekli z nedalekého hradu, aby se ona nemusela prodat za nemilovaného, který jí byl určen nějakou domluvou, o ní bez ní, a tam byli zastiženi družinou toho odmítnutého ničemy a ubodáni. Letos v zimě kousek tam odtud, v čerstvě napadaném sněhu jsem si najednou všiml lidských stop, které začínaly kousek přede mnou, ale jen začínaly, odnikud tam nevedly, prostě se zčista jasna objevily přede mnou. Ke kapličce to bylo tak sto metrů a já jsem se plný zvědavosti vydal stejným směrem a tam, u té kapličky, stopy končily. Ten někdo tam párkrát přešlápl, ale nikam neodešel. Stopy tam prostě končily a já jsem pátral a pátral, kam se ten neznámý anebo neznámá ztratili. Žádné opačné šlápoty a ve velikém okruhu taky nic, co by nasvědčovalo odchodu. Bylo ticho, takové zimní a krásný klid. Žádné racionální vysvětlení, a když na to dnes myslím, ten klid je nadále i ve mně. Žádný údiv nad nevysvětlitelným. Ty stopy byly velice čerstvé a já jsem se potom po nich vrátil, tam kde začínaly a skutečně začínaly "nikde." Zaplať Pánbůh a Sv. Gertrudě za ten vjem a zážitek. Mohu k tomu, na důkaz? posloužit kresbou!
Člověku se uleví, když si čichne k něčemu vznešenému a jasnému "na tomto bláznů divadle,“ kde jsou stále a pořád bez problému doplňovány role ničemných korupčníků a nebo prostě jen ničemů, sadistů, všelijakých jiných úchylů, falešných svatých a těch co k nim jako ty příslovečné ovce vzhlížejí, bezskrupulózních politiků, soudců a pojišťováků, a těch opravdu chudých duchem, co je znovu a znovu volí, role šplhounů a bezcharakterních grázlů, kteří se derou tam kde chutná tak bláhově moc, po staletí a staletí je to pořád stejné, pořád ty samé tváře a ty samé kroky jeden dopředu a druhý zpátky, jen omšelé kulisy se mění, a v nových hrách jinými slovy se to samé opakuje, až k zbláznění uboze, a je to pořád blbé a pořád se to líbí, tady parafrázuji jednoho klauna, všelijací další šíbři a skořápkáři a ..............
Už před časem jsem si o tom v písničce zarýmoval:
… A přeci i kdyby šel zvrátit života běh
já nechtěl bych ani minutu zpět!
Vím totiž to a to a tohleto a vím, že nebyl a nebude jiný tenhle svět.
Je to tu těsně u hranic s bývalými Sudety, ta kaplička, a tak jsem si vzpomněl ještě na jednu zasutou příhodu. Bylo to v tehdy západoněmeckém Rohru, kde opat Anastáz Opasek v temnějším benediktinském klášteře pořádal jednou za rok setkání, jednou také třeba mezi potomky "sudeťáků" a námi Čechy žijícími v exilu. V tamní hospodě, kousek od kláštera jsme popíjeli výborné bavorské pivo a seznámili se tam i s tamějším hostinským, který, když slyšel naší češtinu, se nám německy svěřil, jak se mu tam mezi cizáky pořád nepodařilo zapadnout. Vždyť on je ze Sudet a ta naše řeč ho přímo hladí a připomíná mu domov. No, připili jsme mu na zdraví - krajanovi.

Nedávno jsme si připoměli 72. výročí konce druhé světové války. Ty ses narodil až tři roky po jejím skončení. Co ti to výročí dneska říká?
  Začnu u hřbitovů amerických vojáků z druhé světové války. Také bych mohl i u hřbitovů jiných, ale tyhle, mimo těch, kde leží Čechoslováci, jsou mi nejbližší. Ti všichni věřili že bojují za lepší svět, který takovým potom už zůstane. A kdo to tehdy z odpuštěním po...? Politici z toho samého kadlubu, jako jsou i dnes, i u nás, zase u lizu, kteří žvaní pořád dokola, aby se zalíbili voličům, o tom, na co na vše mají - ti voliči - právo: "Práva nenahradí povinnosti," řekl kdysi moudrý Chesterton. Karel Kryl napsal pár hezkých písniček, ale také řekl toto: „Politikům se nevěří, politikové se kontrolují. Věří se v Boha, věří se v přírodu, věří se v krásu, věří se v myšlenku, ideu. V politika se nevěří. A kdo v něho věří, je idiot.“
Zase se řítíme do pěkného průseru z hetakombami mrtvých a „tam nahoře“ se vyhřívají jen „Chamberlainové a Dalidiérové“. Já nejsem a nikdy jsem nebyl ctitel bezbarvých politiků, blbých zákonů a nařízení, omezujících právo člověka na svobodný život, jak dnes například můžeme vidět u té orgie kolem protikuřáckého zákona, a vždy jsem různé blbé předpisy překračoval a překračovat budu. To například znamená, že nějaký teplouš z Bruselu mi nebude nařizovat, jakou ženu si mám vybrat – abych to trochu zkorigoval – ale je trošičku. Nikdo mi nebude nařizovat, jak a kdy a kde se mám tzv. korektně vyjadřovat a chovat, a tím mne jen a jen buzerovat a buzerovat a "usměrňovat." No a těmhle pitomcům dnes zdatně sekundují všelijací příznivci zdravé stravy a zdravého životního stylu a ti nám tato poselství potom na silnicích i rozvážejí, jako např. cyklisti převlečení za papoušky.
Největší maléry lidstva se vždy narodily v Evropě a teď si sem "pro změnu" taháme barbary ze sedmého století po milionech a nějaká kráva (omlouvám se kravám) žvaní, že to zvládne, i když už nás tu mohamedáni „vesele“ vraždí a roztahují se nestydatě v britských, francouzských a jiných evropských městech a zemích. Zase už chcípá Evropa a tentokrát se to jmenuje „čtvrtá říše“ a Evropská unie. Zase už se budou muset obléci do mundurů a umírat kluci, kteří nic nezavinili a zase budou muset, a už umírají nevinní. Svět se ještě nikdy nepoučil ze svých chyb a posluchači historie jsou ti nejhorší žáci. Zase budeme bojovat a věřit že je to naposled? Jako věří každá další hezká holka, že jednou přijede princ na bílém koni, a co se z ní a z toho prince nakonec stane? Zase budem cinkat klíči, místo abychom nakopali pořádně prdel těm, co všechen ten srab způsobili a zase způsobují? Zase nebudeme "jako oni". Zase budeme věřit debilním žvástům a jakékoliv otázky nám zacpe jakýkoliv gauner koblihou? Zase budeme volit tam, kde není koho volit? Zase už nám je na zvracení z těch všech blábolů a nařízení bezpohlavních úchylů, jako to bylo za bolševika? Že ještě není tak zle? Pro ty, kteří se nenarodili s geny knechtů, jen s vidinou mastného hrnce, určitě tak moc lépe není.
Za blahé paměti převážně tištěného slova jsme se mohli tu a tam dočíst o všelijakých lidských exotech - tu k pousmání, tu i k něčemi jinému. Místa v novinách bylo pomálu a za totality navíc ty bláboly bral vážně snad jen kdosi v rádiu Jerevan. Jinak je tomu dneska: "díky" internetu píše asi víc lidí než je čtenářů a už to jaksi není k popukání. Mindráky a "moudrost" všelijaých komentátorů, ať už z toho nebo onoho spektra názorů, může brát vážně zase snad jen snad jen kdosi… Takže se u jednoho odborníka dočteš, že je smrtící jíst cukr a sádlo, od jiného zase bílou mouku, od dalšího že umřeš předčasně, když nebudeš jíst mrkev a nebo budeš solit jídlo, také sladké limonády jsou jistý zabiják. Nedávno jsem se také dozvěděl, na jakémsi "fóru", že si nemáme čistit uši atd. atp. Také jeden meteorolog mne nedávno ohromil tvrzením, že na slunci prý není tepleji, než ve stínu, prý je to jen zdání, a tepleji je jen uvnitř teploměru. Ještě že komentáře pod tím vším, honosícím se slovem diskuze, nepotřebují papír. To už bychom byli dávno bez jediného stromku na poslední mezi u bývalého lesa. Také jsem se jednou před lety dal zlákat a chtěl jsem přispět k "diskuzi". Jednalo se o mou poznámku k jednomu "mladému" českobudějovickému radnímu, který tam dosedl za komunisty. Zcela vážně tvrdil, že si velmi a velmi cení a váží starých komunistů za jejich opravdovost, čest a píli a kdovíco ještě. Nedalo mi to a napsal jsem pod tento jeho blábol, že je tak blbej, že by mu měli na radnici postavit skleněnou kancelář, aby si i turisté užili pohled na něj. Moje poznámka byla vyřazena jako nekorektní a od té doby je mi jakýkoliv (i když o něj nestojím a zkouším to jen ze zvědavosti) názor na něco na internetu zablokován. Byl jsem, holt, shledán lehkým a nekorektním vedle těch hetakomb mrtvých a zničených lidských osudů, které mají komunisté na svědomí. Napadá mě teď, najednou, jak vedle této komunistické korektnosti zní moudře a lidsky kvákání žáby anebo kachny na rybníku, co jsem si včera k večeru vychutnával.
Teď jakási slepice zase navrhla, že mléko je zbytečné a bude ho dělat z mandlí a máku a bude se to jmenovat NEmléko. Skutečně přínosná myšlenka, která změní a spasí svět. Však už také dostala velký prostor v televizi pro svůj epochální objev. Před druhou světovou válkou, v době hospodářské krize, zase vymyslel v Americe (viz. Betty Macdonald: "Co život dal a vzal") jakýsi podobný, no, něco podobného, lék proti rakovině, který se skládal z rozemleté řepy a medu. Tento génius se dožadoval plačtivým hlasem, všude kde se ocitl, aby mohl používat výhradně ženské WC - jak přínosné a pasující do dnešní doby. Vřele doporučuji všem televizním kanálům k zamyšlenému rozboru, nejlépe s přizváním alternativních odborníků.
Toť můj příspěvek k sedmdesátém druhému výročí konce druhé světové váky. A ještě takový starý vtípek, zase už ku zasmání: Zvrací pán na Václavském náměstí a přichomýtne se k němu jeden s kolemjdoucích: "Vřele s vámi souhlasím", špitne mu do ucha.

Intermezzo:
  Z nějakého toho miliónku kilometrů je naše planeta Země vidět jen jako svítící tečka mezi mnoha stejnými a ještě je na ni nalepena jedna mnohem menší tečička a to je náš Měsíc. Teda, z takového pohledu, nic zajímavého ve Vesmíru. Na té tečce se odehrává neustále spousta válek, například mezi tlupami paviánů anebo mezi znepřátelenými mraveništi. Žijí tam i lidé, neboli člověci přemýšliví a ti tyto boje dovedli téměř k dokonalosti – však také už válčí mezi sebou už nějaké to tisíciletí, a tak si tu nudu zpestřují všelijakým mučením bližního svého – no a také zrovna vraždí jen tak, toho, kdo jim přijde zrovna pod ruku a říkají tomu boj ve jménu Alláha, proti těm kdo v toho Alláha nevěří, ovšem takových všelijakých Alláhů už v dějinách planety bylo a zdá se, ještě bude, třeba i těch všelijakých světských, co by rádi, aby se na ně tak nějak podobně hledělo.
No a na této planetě žiji i já, chcete-li se o ní dozvědět víc, přečtěte si denní zprávy z tohoto našeho světa. Jedna má známá si myslela, že je to na ni už moc, a tak se šla poradit k psychiatrovi. On jí navrhl, že by se mohla na nějakou dobu nechat hospitalizovat u nich, v zařízení, které oplývá oplocenou zelení, velkým stinným stromem s lavičkou, ochočenými zvířátky a podobně. Tam by si mohla odpočinout, ovšem až by po nějaké době musela zase odejít, tak tam venku si zase bude připadat jako v blázinci.
No a tak, kdybyste se podívali na tuto Zem silným dalekohledem z té velké vzdálenosti, mohli byste mne dnes vidět, jak renovuji starou Singrovku (čistím, brousím a natírám), kterou jsem sehnal vyhozenou na smetišti, patent z roku 1886. Nejvíc práce mi dalo sehnat člunek na spodní nit, který jí chyběl. Opravář šicích strojů mi ji promazal a seřídil a když jsem poprvé začal šít rovným stehem, polilo mne velké blaho. Od té doby se občas dívám tam dolů, kam zajíždí jehla a snažím se pochopit (marně) co se tam děje, skryto zrakům, když se tam něco spojí a ono to sešije nahoře látku dohromady. Tomu, kdo něco takového vymyslel, patří můj bezmezný obdiv. Mám najednou pocit, že jsem si našel v tom obrovském Vesmíru, na bláznivé Zemi místečko, kde dělám něco, co má přeci jen smysl, i když nemám v úmyslu nějak, kdo ví jak, moc šít.

Jen si tak sám vzpomínám:
  Nebylo to v nejveselejších dobách, ale byla v Čechách šedesátá léta, prý i liberální, a já jsem hrál v Poděbradech, v jakémsi studentském klubu, v těch Poděbradech, kde Jaroslav Kloubec, předseda tehdejšího Národního výboru, vydal v roce 1966 vyhlášku proti těm mužům, kteří nosili dlouhé vlasy, která si v ničem nezadala s protektorátní vyhláškou proti Židům. (Viz strana 25 v knížce: "Ještě to neskončilo")
Po koncertě jsem tedy seděl v klubu, který byl nad nálevním pultem ozdoben několika dámskými podprsenkami, snad tam ukořistěnými? Stala se tam totiž ta věc, že jaksi vypadl proud a nastala tma. V té tmě se ozval tak trochu jakoby zoufalý holčičí výkřik: KARLE!

A dál!
  Dále mohu posloužit touto veselou příhodou: Nezažil jem ji, ale vyprávěl mi ji jeden z mých vídeňských kamarádů, Dr. Krupka: Jacísi jeho známí se vypravili v novém autě na safari, ovšem na safari v Evropě. Ale byl tam i slon, který jim strčil pootevřeným oknem do auta chobot a loudil tak pamlsek. Někdo z osádky auta se polekal a zmáčknul elektrické ovládání okénka, které trochu skříplo slonovi chobot, ten se polekal a v afektu do rozjíždějícího auta zazadu kopl. No, od slona a jeho nohy tam samozřejmě, na novém autě nevypadala hezky prohlubeň způsobená tímto tlustokožcem.
Když osazenstvo dojelo už někam dál, mimo safari, k jakémusi motorestu, otec rodiny při pohledu na to sloní nadělení zasmutněl a dal si několik panáků tvrdého alkoholu. No, a za chvíli jeli dál. Jenže přišla řetězová havárie, nic moc, jen zmačkané plechy, asi pěti aut před nimi a v podobném počtu i za nimi. Jenže otec rodiny stačil zabrzdit bez toho, aniž by se dotkl auta před ním (alkohol mu asi zbystřil smysly), a ten co jel za nimi to také zvládl, jenže to zase nezvládli ti další vzadu, takže tam vznikla pěkná skrumáž ze zmačkaných plechů, jinak ale nic vážnějšího. Čekalo se na policii, která každému nadělila jeho část viny a tak došo i na posádku "našeho sledovaného auta". Policista si chvíli prohlížel předek a zadek a když objevil čerstvou poškozeninu vzadu, pravil: No vidím, že vy jste z toho také nevyvázl beze škody. Na to mu hlava rodiny bláhové odvětila: "Ale to nic není, to je od slona".
"No tak to si vystupte a buďte tak laskav a dýchněte do tohoto přístroje na měření alkoholu v dechu," pravila ruka zákona. A tak se ten den stal smolným nejenom tím polekaným slonem.

Za pár měsíců budeš slavit dost význačné životní jubileum!
  Nikdy jsem nijak životní jubilea, ani narozeniny, neslavil. Nějak mne to netáhlo, ale tentokrát jsi mi svou otázkou kápl do noty. Posledních pár dní před usnutím sám od sebe bilancuji, anebo spíš myslím na některé věci, které mne dříve nenapadaly. Tak třeba, že snít o něčem je mnohdy lepší než se toho dožít. Pane Bože, jak byly úžasné dětské a pubertální sny. A i když jsem se u mnohých, a i podstatných, dočkal jejich splnění, ta chuť tehdejšího očekávání byla sladší?
Posledně jsme tu mluvili o záchraně šicího stroje od Izáka Singera - o zrezivělé a zadřené, nefunkčí a neúplné chudince, které jsem našel odborníka, co ji dal do pořádku a sehnal i "neexistující náhradní díl" a kterou jsem dal do do pořádku i co se týče lesku. Teď zažívám totéž se starým psacím strojem Undewood z USA, který ani není vyroben podle metrických norem. Rezavěl nefunční v garáži jednoho mého přítele a tak jsem ho na něm vyloudil. Zase jsem našel jednoho starého fachmana, který se ještě dnes zabývá renovací takovýchto věcí (kolik jich asi ještě takových je?) a dal mi ho do pořádku "aby šlapal jako ty někdejší příslovečné švýcarské hodinky. Nějak z toho mám zase tak silný a jedinečný pocit jako když se mi povede napsat nová a dobrá písnička, anebo jako kdybych zahlédl v dálce jakýsi nový rozměr. Ťukám si teď na něm pro radost různé blbosti a milosti co se stanou přes den.
No, taky mám pocit, že vidím už více do minulosti, než se mi daří dohlédnout do budoucna, třeba i co se týče všelijakých plánů a předsevzetí. Je to pocit nový a zatím dost nezvyklý. A asi není tak příjemný jako ta dávná očekávání. Moc si s ním nevím rady - "koukám" na něj dost překvapeně a - nevím jak to bude dál. Snad kdybych zahlédl ten nový čtvrtý rozměr?
Také jsem našel jednu starou pohlednici kraje mého mládí, která asi pro mne znamená víc, než drtivá většina bývalých školních knih z té doby.

Už uplynulo zase hodně vody ve Vltavě a Sázavě od té doby co Ti vyšla knížka s texty k tvým písničkám. Máš od té doby něco nového?
  Něco, co bych považoval za hotové:

HLEDÁM SVOJE SNY
 
Hledám svoje sny
Sny krásné k zbláznění,
stvořené ke snění.
Hledám v setmělém parku,
pod lucernami
a na obrázcích dávných
krajin s duhami.
 
Hledám představy,
ty z dávné dálavy.
Na místech opuštěných
svými příběhy.
Já těžko pochopil
běh času a jeho chvil
určených k zapomění,
že víckrát ano, ale ne my.
 
Mí drazí nejdražší:
Venkovské nádraží!
Krajina malovaná
záchvěvy tajemna.
Hledám sklopenou hlavou
stopy v tichu cest:
Tam kam se chci nechat,
kam se chci nechat vést.
 
JSEŠ!
 
Jseš moje hvězda ranní
i hvězda, co poletuje v noci
po jasném nebi a ve vlahém vzduchu jarní noci
a tak na Tebe myslím jako na zázrak ve Vesmíru:
jsi moje hvězdná víla – píšu Ti na papíru
 
a myslím na Tebe, když svítí sluníčko
a myslím na Tebe i v noci,
a Ty třeba někde poletuješ ve snu čarodějnou mocí:
Spíš a i mně se ve snu zdáš,
jak na nebi létáme v radostných hrách.
 
Máš vlasy sepnuté gumičkou v barvě duhy.
To On si vzpomněl skze Tebe na své sliby,
a tak se spolu touláme duhovou oblohou
kam jiní za námi nemohou – nemohou.
Nemohou! Nemohou! Nemohou!
 
KDYŽ ZAVŘU OČI
 
Když zavřu oči, vidím jiný svět.
Obrazy vzpomínek, obrazy vět.
Utkané představy nenaplněné
a vysněné touhy, ty naplněné.
Když zavřu oči, vidím jiný svět
a můžu se tak mnohé dozvědět.
 
Když zavřu oči slyším tajemství
ptáci si o něm v povětří zpívají
i na lampě na Maltézském náměstí
která o všech mých touhách věděla a ví.
Když zavřu oči, slyším tajemství
co tichounce zní, co tichounce zní.
 
Když otevřu oči a kolem je tma
v setmělém bytě jsme jenom my dva.
Vidím pak co kreslí duha za obzorem
a vidím, co bylo a je a bude jen snem.
Když otevřu oči a pak je zas zavírám,
zase se sny usínám. Zase se sny usínám.
 
CHTĚL BYCH…
 
Chtěl bych zase svírat v rukou dětský svět.
Do vzdušných zámků se zahledět
A věřit – věřit slovům o víře a o odvaze
O štěstí, touze, věrnosti, znameních na obloze.
O velké pravdě, velké touze,
o království na křišťálové hoře
a svaté přísaze.
 
Chtěl bych zase věřit starým dnům
a v nich těm všem barevným voňavým snům
A věřit - věřit, že jinak to už nebude
než jako tehdy, když v noci otevřelo se nebe.
Kouzelný svět co vykvetl v květ,
s obzorem a křišťálovou horou
a duhou - a duhou.
 
Čí je to zpěv?
Komu patří ten křik
Co nese se z noční oblohy!
Ten touhy zjev.
Čarovný vzlyk.
Ozvěna dávné svobody?
Divokým kachnám patří nebe
v tenhleten tmavý třpytný čas.
A pod hvězdami vidím sebe
v úžasu poslouchat svůj hlas.
Tu pohádku z ohmataných stránek:
zase a zase a zase a zas.
 
O PRAZE A DÍVCE V MODRÝCH PUNČOCHÁČÍCH
 
Kde je ten starý památník,
poznámky potemnělé
a teplo tvojich dlaní
na Kampě rozvoněné?
Ta Praha v podvečeru.
Ta dívka rozvoněná
ve větříku petřínských strání,
co hladila nám čela.
 
Kde je to jaro bláznivé?
Vlahý déšť kořenící
a (:kde jsme teď my:)
v té malostranské ulici?
Ach jo, ach Bože,
Moci se Ti zas dovolat.
Zašeptal bych Ti přání
co se při něm jde červenat.
 
Kde je ten proud, co v Čertovce
oddělil Vltavu:
osud co nás překvapil
v divně divném podvečeru?
V té tiché ulici nesmělá ozvěna
dávné písničky o lásce.
V duši jizva nezhojená
a čas: nelaskavý průvodce.

  No a pro dnešek ještě toto: Mám kamaráda, vlastně dlouholetého přítele, poznali jsme se už v emigraci v osmdesátých letech "minulého století". Teď už je váženým profesorem na Karlově univerzitě – zatímco já…
No a tenhle člověk se nechává čas od času zavřít na týden do temnice. To je jakési komfortní zařízení se vším všudy, akorát je tam tma tmoucí jako v pytli, a v té tmě je tam někde tlačítko, kterým můžete tento dobrovolný pobyt kdykoliv ukončit. Což se mému příteli nikdy nechtělo, ačkoliv, než tam šel poprvé, měl dojem že se tam bude muset strašlivě nudit a tak ho ten spásonosný osvobozující čudlík uklidňoval. Jenže pravý opak je prý pravdou, a nuda tam ani na okamžik není společníkem. Vyprávěl mi pár dojmů o pobytu tam. Jsou ale prý stejně slovy jen těžko popsatelné a vůbec pak už není možno zprostředkovat dojem, který se tam člověku dostaví, když se mu otevře „jakési okno do nebe“, což se může, ale i nemusí stát.
Tento rok se tam kamarád nechal zavřít přes vánoční svátky. I dostavila se ke mě myšlenka, aby se v případě, že s Ním zase naváže jakési spojení, přeptal Nejvyššího na mne. Že jsem hlava dubová, a kdyby mi On chtěl něco sdělit, že si nejsem jist, jestli by to ke mně proniklo: Hihihi, říkal jsem si - a jemu.
Dneska jsem dostal odpověď: „Komora byla letos hustá, přehustá, vzkaz pro Tebe mám: že jseš na správnej cestě a máš na ní pokračovat, i když se to zdá někdy třeba unavující: kytka má kvést, kos zpívat… Takže mne Nejvyšší takto potěšil.
No a ještě něco mě tyto dny potěšilo: Uvědomění, že i když to zatím teď ve výsledku vypadá "pod psa", byl jsem svědkem toho, že padl komunismus, to dějinné patologické zlo. Ti pitomečkové a hajzlové, kteří dnes zase pod jeho, jen trochu změněným praporem, a hlavně "v západních zemích", jsou mi víc k smíchu než k pláči - i když růžky ďábelské lze už vidět, jak tam a onde zase raší, ale jsem v tomhle optimista a myslím, že to s nimi nedopadne dobře - i když spisovatel Ludvík Vaculík, kterého velice ctím, jednou řekl: "Pravda nezvítězí a blbost je neporazitelná!"

Ještě mi tu něco zase v posledních dnech přibylo a také jsem vyhrabal starou povídku na kterou jsem už zapomněl. Trochu jsem ji oprášil a znovu ji dávám do „oběhu.“

KREV POT A SLZY
 
Nic než krev a pot a slzy
se opakují v dějinách
a blbost mocných, tupost davu
v těch špatně malovaných kulisách
v těch špinavě napatlaných kulisách.
 
Nikdy zatím nebylo nikdy jinak
než přesmutné návraty k malosti
kdy člověk pak nezní ani trochu hrdě
a král odporně nahý
lumpům uděluje milosti.
 
Nic než krev a pot a slzy
a krákorání vran
se nese smutnou krajinou
a běsi řvou a řvou
a zas mávají mečem do všech stran.
 
Nic než hanba zas nás na potkání fackuje
a blbci vidí i skrze zeď
jak bylo dřív bude i zítra
zas ztracená je další bitva
a jak bylo dřív je už i teď.
 
UŽ JE TO ZASE DESET LET
 
Už je to zase deset let
a je to jako včera
a z holčičky je zas něco víc
je z ní i krásná žena
a může se dívat zpět
a taky koukat dopředu
a za oknem jí jede vlak
a ve svých vozech veze čas
jako z dávného snu.
 
Ten vlak tak převáží naše dny
hned sem, hned tam, hned jede dál
ve vlaku knížky s příběhy
na bílém koni princezna a král
a vůně dálek a příslibů
a vůbec čarovný svět
čas v zajetí magických vět
a zemský ráj to na pohled
už je to zase deset let.
 
Už je to zase deset let
a je to jako včera
chtěl bych se zase vrátit zpět
do toho podvečera
kdy podzim zbarvil krajinu
a čaromocně změnil svět
paletou mistra nad mistry
v zemský ráj to na pohled
už je to zase deset let.

NOC PANA BROWNA

  Noc už skoro celá uplynula a pan Brown ne a ne pořádně usnout. Už dvakrát si byl během nočních hodin uvařit čaj, přecházel přitom po kuchyni s dýmkou v ústech, a nebo jen tak seděl, hleděl před sebe anebo do trámoví staletého stropu, ale spánek stále ne a ne přijít. Pan Brown byl sice už dost starý, ale se spaním neměl dosud žádné zvláštní potíže. Dnešní noc byla vyjímečná. Párkrát se mu už sice po dlouhém převalování podařilo zdřímnout, ale bylo to vždy jen na chvíli. Nyní přistoupil k oknu a škvírou mezi závěsy vyhlížel ven do tmavé noci postříbřené anglickou mlhou a částečně i světlem měsíce.
  Tam, kus dál, za ovocným sadem, loukou, rybníčkem a lesíkem bylo za války letiště a jemu se zdálo, že právě tam odtud přichází ten zvláštní neklid, který mu nedovoluje spát. Když byl ještě malý chlapec, chodil se tam tajně, matka mu to nedovolovala, dívat. „Seděla“ tam tehdy třistadevadesátá oxfordská stíhací peruť. Pan Brown, tehdy ještě jenom James, se krčil za posledními stromy lesíka a pozoroval letadla, jak startují a přistávají. Při startu motory burácely, země se chvěla a byl to velkolepý pocit, moci to všechno pozorovat. Při přistávání vracejících se letadel je často doprovázelo kvílení i jiných motorů – motorů sanitek a hasičských vozů. Radši pozoroval starty a nejraději ze všeho pak hromadné starty celého Wingu. Stíhačky se hnaly po letištní ploše jedna za druhou i skoro vedle sebe, a pak zmizely za obzorem. Jindy zase malý James viděl starty pohotovostních dvojek, které stály s piloty v kabinách připraveny za ochrannými valy ze zeminy. To pak letadla zmizela jakoby mžikem. Někde v dálce někdo volal o pomoc! Jednou tu viděl přistávat i poškozený bombardér Liberátor, který za sebou vlekl stuhu tmavého dýmu a kterému visel z křídla napůl utržený motor a k tomu zase – hasiči a záchranka. Malý James pak mohl vidět raněné, které vynášeli spodními dveřmi z letadla ven.
  O letcích se hodně psalo v novinách jako o velkých hrdinech a on byl hrdý, že může být jejich sousedem. Už tehdy tu žil jenom s matkou, otec se brzy po začátku války nevrátil z jedné plavby po Atlantiku, kde sloužil jako druhý důstojník na korvetě doprovázející konvoje.
  A pak, kdo by mohl zapomenout na ten slavný den, mu bylo dopřáno spatřit tisíce a tisíce letadel všech možných typů, která z jeho vlasti směřovala do Francie, aby pomáhala zbudovat předmostí na plážích, na kterých se začala vyloďovat ta největší invazní armáda v lidských dějinách. Přes čtyři a půl milionu mužů angloamerických armád se pak valilo Francií a Německem – a začali to všechno Jamesovi letci tu noc z pátého na šestého června roku 1944. Letiště bylo krátce po válce zrušeno a tehdy se James procházel ztichlými a prázdnými hangáry a ubytovnami letců a sbíral, co tu po nich zůstalo zapomenuto. Nacházel toho hodně. Prázdné nábojnice z protiletadlových děl, která střežila letiště, válečné časopisy: z toho i jeden německý DER ADLER, a v jedné převrácené skříni našel i koženou leteckou bundu s bílým beránkem uvnitř.
  To všechno má ještě dodnes doma a k tomu i vekou leteckou mapu západní Evropy. Jednou se mu podařilo najít i signální pistoli s rachejtlí v hlavni zapadlou v trávě u řídící věže. Tam také párkrát vylezl, protože tajně doufal, že by se mu mohlo podařit nalézt dalekohled, jakým si často muži tam nahoře prohlíželi vracející se letadla. To se mu ale nikdy nepovedlo. Pak jednoho dne tu všechno rozmontovali, zbourali a odvezli. Zůstala jen startovací a přistávací dráha z betonu a na uvolněných prostranstvích brzy vyrostla napřed tráva a pak i všelijaké stromky a keře. Slavné letiště Blue Stone zmizelo. Jen ta betonová ranvej, teď už dost popraskaná tu zůstala dodnes. A odněkud od bývalého letiště přicházel ten nevysvětlitelný neklid který panu Brownovi nedovoloval spát. Napjatě poslouchal a jeho rozjitřené vzpomínkou znova přinášely zvuky motorů zkoušených na stojánkách, vrčení nákladních aut a jiné nedefinovatelné zvuky, které sem kdysi přinášel vítr za jiných tichých nocí. Pan Brown si vzdychnul, zatáhl neprodyšně závěs v ložnici a odšoural se zpátky do postele. Zhasl malou noční lampičku a znovu se pokoušel usnout.
  Kdyby místo toho vyšel ven a prošel mlhou tou starou známou cestou, dožil by se velkého překvapení. Na bývalém letišti stála opět ta stará prkenná budova Dispersalu a o kus dál se rýsovaly dvě siluety Spitfirů pokryté rosou. Kdyby pak přistoupil k těm oknům ve kterých se rýsovala malá škvíra v zatemnění a nahlédl dovnitř, spatřil by dva muže v leteckých kombinézách a známých kožených bundách s beránkem. Seděli v pohodlných proutěných křeslech s nohama nataženýma k plamenům v krbu. V jednom okamžiku, kdy se oheň jasněji rozhořel a roj jisker ozářil místnost, mohl by spatřit i stužky vyznamenání našité na prsou, pak znak RAF na rukávech a nad tím stužku s nápisem CZECHOSLOVAKIA. Mohl by zahlédnout i jeden z obličejů po mnoha plastických operacích a mohl by spatřit i to, že druhý z pilotů má jen jedno oko a popálený, zjizvený obličej. Oba měli na sobě uniformy na několika místech prostřílené.
  Jeden z nich si právě rozkošnicky protáhl nohy a přistrčil je blíže plamenům v krbu. Pak si sáhl do kapsy a vytáhl krabičku cigaret. Pečlivě si jednu vybral, předklonil se a od malého klacíku vytaženého z plamenů si ji zapálil. Labužnicky vtáhl dým, usmál se na svého kolegu, jenž štítivě ohrnul nos, a opět se vrátil do své pololežící polohy. Kdyby pan Brown nyní sedl do jedné ze dvou stíhaček, tak jak o tom dříve tak často snil a vzlétl nad kanál do desetitisícové výšky, uviděl by slunce, jak se pomalu vynořuje ze Severního moře. A kdyby byl vystoupal ještě výš, ocitl by se najednou v nadpozemském jasu a kdyby to vydržel slabou půlhodinku, a pak se spustil klouzavým letem směrem k Francii, spatřil by brzy jiné malé sportovní letiště, plné všelijakých hezkých a barevných letadélek. Mezi nimi by si mohl všimnout i jedné krásné Cessny. Ta nyní patřila bývalému unterofficierovi Schwarzmüllerovi, nyní velkoobchodníkovi s dámským prádlem.
  Přistál tu včera odpoledne na své okružní prázdninové cestě a dnes brzy ráno se chtěl ještě před návratem domů pokochat pohledem z výšky na Lamanšský průliv. Bývalý poddůstojník netrpěl naprosto žádnými výčitkami svědomí, i když tu jeden čas létal na ukořistěném Liberátoru, který byl nucen nouzově přistát na Němci okupovaném území, a který byl pak jimi upraven, aby vypadal jako notně poškozený a vracející se z nočního operačního letu. Stávalo se, že se k němu přiblížili hlídkující stíhači Royal Air Force aby ho ochránili před nebezpečím číhajících messerschmidtů a dodali tak i morální podporu posádce v zuboženém letadle. Když se octli tak blízko, že nemohl minout, Schwarzmüller natočil kulomet a začal střílet. Když nyní nastupoval do kabiny svého letadélka, těšil se nejen na příjemný zážitek, ale těšil se i z dosud nijak nenarušeného zdraví.
  Nastartoval, zkontroloval všechny ukazatele na budících, ohlásil se řídící věži a začal popojíždět na začátek vzletové dráhy. Na druhé straně kanálu v tu dobu povstali od hořícího krbu dva jiní letci, které pan Brown nikdy neuviděl, protože tu noc prostě nevyšel za svého domu a nevydal se tam, kam ho jeho neklid táhl. Místo toho, jako by z něj najednou něco spadlo, hluboce vzdychl, plácnul dlaní do deky, jíž byl přikrytý, a konečně nerušeně usnul.
  Tito dva letci nyní zamířili ke dveřím, tam na sebe krátce pohlédli, a venku na chvíli zvedli hlavu k obloze. Hluboce se nadechli a pak vykročili ke svým strojům, čekajícím opodál. Mohutné čtyřlisté vrtule se začaly v ten okamžik samy pomalu a bezhlučně otáčet. Oba nyní vylezli po stupačkách zapuštěných po stranách trupů do svých kabin a zasunuli jejich kryty. Pak přidali plyn. Motory se rozburácely a z postranních výfuků se vyvalil napřed tmavý kouř a pak i plameny. Hlasité řvaní motorů Rolls Royce Merlin se teď rozléhalo po okolí a zajíci a divocí králíci upalovali zděšeně do bezpečí blízkého lesíka. Pak se stíhačky pohnuly. Po trávníku dojely až na konec rozjezdové dráhy, tam se otočily a postavily téměř vedle sebe, jedna jen o malý kousek vzadu. Ještě jednou, naposled, bičoval vichr vrtulemi trávu a pak hluk trochu ustal, jak muži na chvíli ubrali plyn. Stíhačky se teď rozechvěly jakoby nedočkavostí a mlha před nimi se začala pomalu rozplývat a zvedat. Na obzoru se objevil slabý odlesk slunce. Motory se opět rozeřvaly a několikatunové stroje se stále rychleji a rychleji řítily vpřed. Za několik desítek vteřin z nich zbyly jen malé tečky na obzoru a i ty brzy zmizely. Ve světle probouzejícího se dne se začala budova Dispersalu pomalu ztrácet, až zmizela úplně. Do krajiny se vrátilo ticho, mír a klid a po chvíli i divocí králíci a zajíci. Pan Brown se spokojeně otočil na druhý bok, ale ze snu, ve kterém po mnoha letech opět uslyšel to známé burácení motorů, ho nic nevyrušilo. Cessna byla teď asi patnáct kilometrů od francouzského pobřeží, vysoko nad kanálem. Letěla pomalu směrem na sever a šikmo se ta přibližovala k Anglii. Den se krásně vybarvoval a poslední zbytky lehkého oparu mizeli v paprscích slunce, které nyní začínalo hřát i skrze tenké stěny plexisklové kabiny. Bylo to s podivem, ale bývalý příslušník Luftwaffe si na nic, co se tady tehdy odehrávalo, nevzpomněl. Jeho mysl úplně zaujala ta krása a mír všude kolem. Vpravo, daleko dole svěže svítila normandská zeleň a Herr Schwarzmüller teď obrátil svůj zrak, nasycený tou krásou, směrem k Anglii. Najednou si vzpomněl. Den najednou jako by ztratil něco ze své krásy a jasu. Rozhlížel se dál. Pár kilometrů vzdáleny pluly oblohou jiné aeroplány. Pak uviděl proti vzdálenému horizontu dvě malé a nezaměnitelné siluety, které rychle rostly. Podvědomě a cvičeným okem odhadl vzdálenost k francouzskému pobřeží. Byl moc vysoko a daleko. Viděl jak jeden stíhač začíná nabírat výšku a točí se vlevo. Druhý se ale rychle blížil a pak pan Schwarzmüller uviděl zase ty známé ohníčky vyskakující z náběžné hrany křídel a daleko za Cessnou i vyhasínající trasující střelivo. Bylo mu dáno na chvíli pohlédnout i do budoucnosti a tam spatřil, že už je na všechno pozdě. Spitfire se teď ocitl těsně vedle jeho Cessny a on uviděl krátce i jeho pilota obráceného tváří k bývalému střelci Göringovy Luftwaffe. Tak mohl znovu spatřit i ten už zapomenutý obličej rozšvihaný od střel leteckého kulometu.
  Druhý stíhač se teď rychle přibližoval ze strany a velkou rychlostí minul seshora Cessnu. Neminul ji ale tak, aby přitom neusekl svým zadním ostruhovým kolečkem její výškovku se směrovkou. Sportovní letadlo se začalo okamžitě a neovladatelně řítit k hladině moře hluboko pod ním.
  Pana Schwarzmüllera, ani jeho letadlo už nikdy nikdo nespatřil a nenašly se ani jakékoliv části trosek. Jedna normandská vesničanka sice později vypověděla, ve kterých místech zahlédla malé letadélko, které narazilo do vodní hladiny a zvedlo přitom malý gejzír vody, ale to k jeho nalezení nijak nepřispělo.
  Dva stíhací letouny Supermarine Spitfire nespatřil nikdy nikdo. Zmizely v azurovém nekonečnu a tam, odkud přilétly, povstalo později odpoledne malé bouřkové mračno, ve kterém to párkrát zablýskalo a ze kterého spadlo i pár kapek deště, právě jen tolik, aby na chvíli vytvořily barevnou duhu.
  Pan Brown spal hluboce až skoro do oběda a když pak scházel krásně odpočinutý z ložnice v prvním patře, měl pocit, že si už dlouho tak krásně neodpočinul.

  NOVÉ!

PŮJDU SI KOUPIT TROCHU ŠTĚSTÍ
 
Půjdu si koupit trochu štěstí
na trh, kde mají ho za korunu.
Papoušek mi ho zobákem vytáhne
v obálce z knihy osudů.
 
Půjdu si koupit velkou lásku
na pouť kde břinká orchestrion
vedle flašinetáře s opičkou
a kde nezazní nikdy falešný tón.
 
Dostanu tam vše i víc za korunu
z dávných časů do budoucích dnů.
A tohodle bohatství, budu ho mít fůru.
Ani se nevejde do všech mých snů.
 
Půjdu si koupit spoustu štěstí
z dávných časů do budoucích dnů.
Pohladím opičku s radostí v dlani –
tak já už jdu – tak já už tam jdu.