* Píše se rok 1966, seznamuješ se s J. Hutkou, odjíždíte do Olomouce k jeho rodičům, aby jste měli kde bydlet, začínáte dělat písničky, pak se přesouváte do prázdného bytu na Vinohradech, kde není ani elektřina, ani plyn. Ráno kradete housky a mlíko před obchodama… beatnici… tam vznikly tvé a Hutkovy PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI a HOSPODSKEJ a od Hutky přetextovaná Dylanova SLUNEČNICE. Zlaté časy?
Setkání s Jardou bylo pro mne velice důležité, pro něj ostatně setkání se mnou také. Tehdy mě bylo osmnáct let, on byl o rok starší a měl asi o tři třídy ve škole víc a já jsem ho považoval za vzdělaného… Ne že bych si dneska myslel, že nebyl chytrej. Za mnohem závažnější a krásnější ale považuji jeho jiné písničky, ať už jsme je dělali spolu, nebo je napsal on sám. Ta jeho SLUNEČNICE ostatně do těch vznešených patří. Ale! "Dosti bylo Hutky!" Děkám teď na svém třináctém albu "POST SCRIPTUM."

* Už třinácté album? A já myslel, že jsi v takové samotě a odlehlosti venkova, že se jen tak snivě procházíš krajinou, že jsi na tu zpívanou poesii už zanevřel, když vydavatelé o ni nemají zájem a publikum na prstech spočítáš? Takže "PS" jako odkaz k něčemu?
Snad mám pocit, že se v životě něco uzavírá, že bych měl intenzivněji začít psát něco jiného. Tyhle myšlenky se mi teď vracejí nějak čím dál častěji a začínají mě naléhavěji lákat. Ale takových všelijakých období už bylo, a pak stačí, že se mi ozve po Internetu nějaký člověk, že si někde koupil mé album a abych mu poslal všechny zbývající, a já pak už zase jedu "po starém a s novou chutí."

* Kdy jsi vlastně začal hrát na kytaru?
Ta mě začala velice intenzivně zajímat asi tak ve třinácti letech. Při mých prvních "koncertech" v zahradní restauraci u Sázavy, kde jsem vyzpěvoval velice romantické trampské písničky mě ale nejvíc zajímalo jestli se koukaj holky. Ty byly nejdůležitější.

* A pak v osmnácti jsi začal skládat první písně, tehdy se tomu říkalo "protest songy." Pak se z vás stali "folkaři" a dneska jste "písničkáři?" Co vlastně jsi ty?
Odpovím ti jedním svým textem. Jmenuje se JAK SE DĚLÁ PÍSNIČKA:

Narodila se písnička.
Napřed jen nesměle přihlásila se ke slovu,
když lelkoval jsem na rohu
a kradl čas Pánu Bohu.
Narodila se písnička,
právě když ulicí mihl se vrabčí stín
a kaluží hnala se oblaka,
přilétl i první rým.

Mně mráz přeběhl po těle
a závrať se mnou zhoupla.
Písnička leccos semele
také má myšlenka zhoustla.
Na jaře slunce se směje
a v létě potom pálí.
Je v písni recept naděje,
z okolí i z dáli.

Narodila se písnička.
Zrovna jsem ze vzduchu vyčuchával jarní větříček
a ze země letos poprvé
lezl květinový klíček.

Mráz přeběhl mi po těle.
Zastavil jsem se v půli kroku,
a když jsem se zas rozešel
tak bylo mně do skoku.
Zahleděl jsem se do dálky,
maloval v duchu přání.
Zapískal jsem si zvesela.
Člověk nemá v lásce stání.

Narodila se písnička.
Zrovna jsem snil o nás dvou a o tom.
Hezká napadla mě myšlenka
a narodil se první tón.

* No počkej, kde je ten "protest song?"
"Protest songy" mě můžou do dneška bejt ukradený. Takzvanej angažovanej text jsem napsal v životě asi jen jeden. Jmenuje se to: NA PESTRÉ SCÉNĚ POLITIKY, a je to stejně až ze začátku devadesátých let. Na konci každé sloky se zpívá: "Voláte Rodina, Pravda a Vlast. Myslíte Prachy a Děvky a Chlast." V té době mě totiž pozval Vašek Havel do Vladislavského sálu, abych tam dělal stafáž k jednomu slavnostnímu shromáždění a tak jsem si říkal: Co kdyby mě sem někdy pozvali i zazpívat, a tak jsem na to chtěl bejt připravenej a mít k tomu příslušnou písničku.
U mě vadilo předlistopadovým mocipánům ale i to, že jsem zhudebňoval tak zvané "nezávadové" verše českých básníků. Samozřejmě, že se dostavil blbej čert kterej mě lákal na vrchol té příslovečné hory a ukazoval věci kolem se slovy o tom, že to všechno mi dá, když… a tak rozdával něco co mu nepatřilo. Kdybych na takovou nabídku třeba i jen trochu přistoupil, začal bych ničit nejen genetickou výbavu v sobě, ale ty zkurvený geny bych potom předával dál i svejm dětem. Ten čert dneska už svléknul červenej plášť, ale motá se tu pořád kolem, tentokrát se slovy: "Napiš něco co by se dobře prodávalo." Chraň Bůh, že bych si myslel že všechno co se dobře prodává musí bejt špatný. Ale dělat do kumštu, podle momentálního pokleslého vkusu publika, považuji za něco dost podobného zločinu. "Kurví" povolání je vedle toho dost počestná záležitost.

* Myslíš si skutečně, že je současná scéna "lehčí můzy" tak strašně pokleslá?
Nejen u nás, doma v Čechách, ale ještě snad nikdy to nebylo na tomto světě v tomto oboru tak hrozný, že hlouběji už nelze klesnout. Například skupiny se jménem "Patologická sedlina" a podobně jsou toho důkazem. Otázka teď pouze zní jak dlouho to ještě může vydržet, ale zcela přirozeně zase přijde éra inspirovaných melodií a textů. V roce 1813 napsal jeden šestadvacetiletý farmář z Marylendu: "Myšlení člověka se pohybuje kupředu ve velkých kruzích, jako bod na loukoti točícího se kola, a jestliže je bod nyní vpředu, nemůže tak zůstat příliš dlouho, protože kolo, a tutíž i vůz kterým pohybuje, se musí hýbat kupředu. Jak se to děje, bod na loukoti se pohybuje dozadu. Tento otáčivý pohyb, jehož momentální pozici můžeme zřídka rozeznat, je tím, co nazýváme postupem civilizace."
Zároveň si ale ještě uvědomme, že ještě nikdy v dějinách nebylo v Evropě líp. Války nehrozej a Česká republika je demokratický stát s nejvyšší životní úrovní jakou kdy měla. Svoboda slova je tu jako v Hyde Parku a tak je to potřeba mít pořád na zřeteli a každej den za to zapalovat svíčku.

* Takže tenkrát na počátku 70. let čert zatáhl oponu a přibouchl dveře. I když písničkářské sdružení Šafrán tak nějak napůl oficiálně fungovalo, ty jsi se tam objevoval méně než jiní. Začal jsi mizet. Nechuť být zůčasten?
Moc mi tehdy hraní ani skládání nešlo, neměl jsem na to dost času. Musel jsem živit děti a ty jsem živil těžkou prací v pivovaře kde jsem rozvážel pivo.

* Pak přišla Charta 77 a události kolem. Na začátku 80. let jsi s Emilem Pospíšilem nahrál dvě (podle mě dodnes skvělá) alba, později vyšla v exilovém vydavatelství Šafrán. Jak to období vidíš ze zpětného pohledu?
Ta alba potom vyšla i tady doma u Pantonu, u Bontonu a u Indie Records, ale když jsme to s Emilem natáčeli, dělal jsem už nočního hlídače a času na hraní a skládání jsem měl najednou spoustu. Emil neměl v té době v Praze kdy bydlet a tak přespával u mě v hlídačské boudě, no a tam jsme také pilně cvičili. "Hlídačské povolání," to byl zásadní obrat v mém životě písničkáře. Nemůžeš cvičit na klasickou kytaru a tahat přitom denně tuny a tuny piva.

* Chce se ti mluvit o tvém exilu ve Vídni od roku 1981?
Mně byla vždycky němčina cizí jazyk i když rodina mojí sudetoněmecké babičky měla jen německé školy a Rakušany jsem považoval za operetní přitroublé vnuky Franze Josefa. Velice brzy jsem ale zjistil, že Vídeňáci jsou skvělej národ, němčina se mi stala v ústech mnoha lidí zvukomalebnou řečí, dále jsem zjistil že "Starej Procházka" nebyl žádnej vůl a Deutsche Sprache mi začala vonět třeba Marlen Ditrich. Začaly se ve mně možná probouzet Heimat pudy. Zjistil jsem že bych v Rakousku mohl spokojeně žít a také jsem tam tak žil. Ale pak přišel rok 89 a já jsem se vrátil. Takže žiji nespokojeně tady a Vídeň je mi už zase cizí město, ale je mě tam, když tam čas od času zavítám, sám tomu moc dobře nerozumím, lépe než v Praze, kde jsem vyrůstal a žil až do svých třiatřiceti let.

* Přeci jen jsi taková duše poetická. Nedovedu si představit, že hraješ a zpíváš ve Vídni verše českých básníků na koncertech pro emigranty… co jsi vlastně dělal ve "svobodném světě?"
Prosím tě - to hlavně! - nezapomínej na to, že zhudebňování cizích textů a poesie tvoří asi tak třetinu toho co dělám. Pro mne jsou nesrovnatelně důležitější "moje" písničky, ale jo, občas jsem někde zazpíval, ale hlavně to byla spolupráce se Svobodnou Evropou, pro kteropu jsem jeden čas psal i všelijaké komentáře, občas Hlas Ameriky, BBC, Deutsche Welle. Dokonce jsem pro rakouskou televizi natočil jednu svou písničku v němčině: ES WAR EINE SCH"ONNE NACHT. Mimochodem: verše českých básníků byly pro exil velice důležité. "Společnost pro vědy a umění" se sídlem v USA finanovala vydání mé LP "VE LVÍ STOPĚ" právě s těmito věcmi.

* Jako písničkáře, textaře - neláká tě, nemáš potřebu zabývat se i prózou?
Už se tak děje. Před nějakou dobou jsem slíbil jedné produkční firmě scénář k filmu. Je to veselá, poetická pohádka pro děti, ale hlavně pro dospělé s Happy Endem a jmenuje se to E 55.

* To je dost podivné, já bych tě spíše odhadoval na něco docela jiného.
Na co?

* Někdo mi kdysi říkal, že jsi se vrátil zpět a žiješ na rozpadlém venkovském statku, spousta hladovejch psů a koček, ale že jsi si koupil ten Computer na hudbu, máš tam nacpaný samý symfonický orchestry a sbory a diriguješ si to a k tomu přihráváš sám sebe. Kdepak trmácet se po koncertech pro pár posluchačů!
Kterej vůl Ti to říkal? Moje kočky, ani psi nikdy netrpěli hladem, Jeden čas jsem tam hodně hladu zkusil sám, ale ne moje zvířata. Po syntetizátoru zůstalo CD "Ještě to neskončilo." Mám ho moc rád.

* A dnes vystupuješ, hraješ vůbec někde?
Sporadicky přijedu všude kam mě pozvou.

* A to tě zvou z nějaké "písničkářské" nostalgie, nebo jseš pro mladé nějakej novej objev?
Tak i tak. Ale ta věková hranice ve které tyhlety věci lidi zajímají se myslím dost posunula.

* Sleduješ současnou písničkářskou scénu? Zaujalo tě něco v poslední době?
Mám dojem, že lidi kteří psali dobré věci je už nepíšou a o ničem dobrém novém nevím. Za poslední léta mě zaujalo jen pár starých nahrávek které jsem neznal.

* Trochu mi připadá, že ta vaše tzv. "první generace" písničkářů, tedy těch doslova pár, co jste začínali v šedesátých letech se mezi sebou definitivně rozhádala (kdepak znova nějakej ŠAFRÁN), ztrácí nadhled - ale co především, poněkud jste zješitněli.?
Trochu ješitnosti není na škodu, ale musí jí být jen trochu, aby to byla spíš hrdost nad něčím co se snad povedlo. A: Ať někdo někde sežene scénu a já budu první kdo řekne, ano, mělo by se to zase zkusit. Já rozhádanej s nikým nejsem (momentálně) .

* Co ti po návratu domů vadilo, případně ještě dnes vadí?
Že když tu někdo řekne ANO, musíš se ještě zeptat jestli myslí ANO-ANO a nebo ANO-NE. Že staří přátelé ti vyprávějí o tom jak už to není, mezi přáteli, to co to bývalo, a pak se ti, ti samí ani neobtěžují odpovědět na dopis.

* Co tě naopak příjemně překvapilo?
Pár jiných lidí, kteří mě po návratu vyhledali, aby mně řekli jak jim moje písničky, které poslouchali ze Svobodné Evropy, tady pomáhali. Jeden z nich, kterého dnes považuji už spíše za bratra mě ukazoval u své chaty smrky mezi kterými měl nataženou speciální anténu na příjem "štvavých vysílaček," a tak podobně. Poslední, velice přijemné překvapení jsou teď dvě knížky, které vyšli prakticky současně. Je to Antologie textů českých písničkářů DEN BUDE DLOUHÝ (Nakladatelství Paseka v Praze) a LEGENDY FOLK A COUNTRY (Nakladatelství Jota v Brně.) Tu druhou knížku dělal Jirka Vondrák, režisér a sám bejvalej písničkář, kterej s námi před časem natočil třináctidílnej televizní seriál se stejným názvem. Tahleta jeho knížka ten seriál kopíruje a v televizi by teď někdy mělo snad běžet opakování. Ty knížka, tyhlety Legendy… to je zatím nejúplnější a nejzásadnější věc o všech těch kteří se tu snažili a snaží donkichotsky dělat dobré písničky.

* Tvé desáté album, které jsi vydal je: "Variace na renesanční téma." Tedy Václav Hrabě. Je to úplně jinýá Hrabě, než je tu "tradičně" presentován. Našel jsi svůj přístup k němu, takže tě zákonitě nějaký ten "recenzent" musel napálit. A co posluchači, nějaké odezvy? Připravil jsi někomu ten hezký den, kvůli kterému jsi to dělal, jak píšeš na obale?
Říká se, mylně, že není příliš vkusné aby autor sám nějak reagoval na zápornou kritiku, jenže tahle "recenze," to bylo něco tak nabubřele školometsky pitomého, že musím říct: "…………………CENZUROVÁNO"
Ten odstavec na obalu Variací zní: "Svět byl tehdy jednodušší. Bylo na něm méně hluku, ale i méně barev, a byli jsme tehdy všichni nějak skromnější. Nedávno jsem četl o tom co udělalo spokojenou v jednom z tehdejších dní jednu ženu. Prohlásila: "Dneska mám šťastný den. Sehnala jsem slušné maso a nejsem v jiném stavu." Dělal jsem tyhlety písničky proto, abych někde někomu také připravil hezký den. Ale - ohlasy na to CD jsou jinak vesměs pozitivní.

* Co považuješ za svůj největší úspěch?
Po jednom mém koncertu za mnou přišel jeden člověk a řekl mi, že ho to tak zaujalo, že ho přestal bolet zub, ale že už zase začíná.

* A naopak prohru?
Zatím žádné nejsou. Jen se musím občas zhluboka nadechnout abych mohl jít dál.

* Jak to vidíš dál - zadní přední vrátka?
Německý fyzik Max Planck kdysy napsal, že pravdy odumírají a nová generace objevuje pravdu znovu od začátku. Já sám vidím jak je spousta elementárních poznatků dále nesdělitelná a jak si každý na spoustu věcí musí těžko přicházet sám. Snad ale přesto bude svět lepší než byt ve dvacátém století. Snad.

* Co si ty sám myslíš o tom co děláš? K čemu že je to dobré?
Je dobré dostat na Pánaboha do vínku zpěvnou duši. Když se sudičky shromáždili nad mou kolébkou v pátek 13 února 1948, tak sice říkali: "Hochu, je to průser, a tak ti to snad můžeme vynahradit jen tím, že si přesto budeš pořád zpívat" Byl jsem tedy královsky obdarovanej. Písnička je dobrá věc a s dobrým textem je to i umění. V bývalém Sovětském svazu se různé všelijaké písničky "semizdatili" na starých rentgenových filmech. Tak si tam "svobodní" vyráběli gramofonové desky. Zase dál "samizdatujem," ale svět je už dál. Nemusíme už dělat nekvalitní kopie na starých použitých rentgenových filmech, ale můžeme vyrábět dokonalé vypalované CD. Pořád jsou a budou lidé kteří takové věci potřebují ke svému životu a oceňují je. Pořád jde o to nebýt otrokem zrůdných ideologií a nebo zotročujícího trhu. A jedno dobré slovo, vyřčené potichu, v pravý čas a na pravém místě má větší sílu a platnost než sta a statisíce vyřvávaných plytkostí. Já sám jsem osobně přesvědčen o tom, že každá moje nota má milionkrát větší cenu než všechno co nakdákali všichni čeští pozlacení tajtrdlíci dohromady.

* Když říkáš milionkrát, proč ne hned miliardkrát?
Protože jsem vždycky byl a chci zůstat skromnej.

* Chtěl by jsi ještě něco říct?
P. F. 2005 všem lidem dobré (i zlé) vůle, a: P. S. Čekají nás ještě krásné časy!

VLADIMÍR VEIT (1948) se objevil mezi prvními písničkáři v druhé polovině 60. let. Jako tichý lyrik se projevoval nejen vlastními texty, ale dodnes zhudebňuje české básníky od Nerudy po Hraběte (loni vydané CD Variace na renesanční téma s dvanácti zhudebněnými básněmi) či Francoise Villona. Od roku 1981 sdílel s řadou vrstevníků rakouský exil a Stanislav Komárek, jehož esej otevírá tento Salon, právě villonovskou nahrávku doprovodil v roce 1985 krátkým průvodním slovem. V roce 1990 se Vladimír Veit z Rakouska vrátil a usadil se na venkově v jižních Čechách. Představuje se na internetových stránkách www.vladimirveit.tk.
Foto Zdenko Pavelka
10.3.2005