Písničkářské vzpomínání
Únor roku 1948 se do dějin našeho státu nezapsal nejlépe, ale jedno pozitivum lze přeci jen zaznamenat. V pátek 13. tohoto měsíce a roku se v Benešově narodil kluk, jemuž daly sudičky do vínku nejen jistou dávku rebelantství, ale také literární a hudební talent. Ten kluk se jmenuje VLADIMÍR VEIT a za svým životem i písničkářskou tvorbou se ohlíží v knize JEŠTĚ TO NESKONČILO vydané v nakladatelství Galén. Na 280 stranách Vladimír vzpomíná na svá školní léta, na písničkářské začátky, exil ve Vídni i na dobu po návratu do Čech. To vše je doplněno neuvěřitelným množstvím písňových textů a básniček, fotografií, faksimilí různých plakátů, programů, obalů desek i úředních listin, a na závěr knihy je zařazena Vladimírova kompletní diskografie a seznam písňových textů v abecedním pořadí.
Klukovská léta trávená na pražské Malé Straně v sousedství Kampy byla jistě navzdory nevlídné době pěkná, i když škola nebyla Vladimírovou prioritou a často se místo sezení v lavici toulal přírodou v Posázaví. Při víkendových cestách do těchto končin se také setkal s kytarou, na níž hrávaly party trampů, aby ji o pár let později držel v rukou sám jako začínající písničkář. Od roku 1967 vystupoval s Jardou Hutkou a později i s dalšími folkaři, po založení sdružení Šafrán se také stal jeho členem. V těch letech musel ale mít také nějaké zaměstnání a na jedno z nich má docela hezké vzpomínky. Bylo to místo nočního hlídače na stavbě sídliště Jižní město, kam nastoupil v roce 1975. Na této ztracené vartě měl klid na skládání i psaní, poslouchal tam cizí rozhlas a směny si mohl přehazovat tak, aby mohl občas koncertovat. Tyto časy relativní svobody ovšem skončily v roce 1978, po Vladimírově podpisu Charty 77, následkem čehož mu byla po čase v rámci akce Asanace nabídnuta možnost vystěhování. Po zvážení své situace Vladimír souhlasil a tak den před svými třiatřicátými narozeninami, 12. února 1981, odjel do Vídně.
Život v exilu jistě nebyl lehký, ale Vladimír tu vzpomíná spíš na příhody humorné, v nichž představuje řadu zajímavých postav, s nimiž se ve Vídni setkal. Hned v den příjezdu byl na koncertu Karla Kryla a po něm na večeři s Pavlem Landovským, což bylo jistě uvítání víc než příjemné. Během času se postupně seznamoval s dalšími krajany, mezi nimiž byly i docela zajímavé figurky. Jak ale později zjistil, i zde se mezi českou komunitou našlo několik fízlů podávajících zprávy do Prahy. Když po čtyřech letech získal Vladimír rakouské občanství, mohl bezvízově cestovat do Maďarska, což posléze využíval k setkávání s přáteli z Československa a předávání emigrantského tisku. Následně byl bezvízový styk rakouským občanům umožněn i do Československa, čehož se Vladimír společně s Pavlem Kohoutem, Pavlem Landovským a několika dalšími krajany pokusili využít. Domnívali se, že na slovenské celnici budou méně nápadní, ale i tam jim bylo vysvětleno, že každý stát má právo si vybrat, koho na své území pustí a koho ne. Fotograficky je tu také zdokumentován koncert ve Wroclavi v roce 1989, kde se setkali písničkáři exiloví se svými kamarády z Československa.
Předposlední kapitola je věnována období po listopadu 1989, kdy se Vladimír vrátil domů, usadil se v jižních Čechách, začal zase koncertovat, psát nové písničky a nahrávat je na desky. A v té závěrečné, nazvané Co teď a co potom se zcela oprávněně zamýšlí a pohoršuje nad tím, jak nepěkně se zachází s naší mateřštinou. Nenechá si tím ale kazit radost z krásné české krajiny a závěrečným odstavcem se vrací na začátek svého vyprávění.
Ivan Kott - Jonáš klub
-----------------------------------------
27. 9. 2016 16:40
Na str. 262. Za poslední větu knížky až dole:
Čí je to zpěv?
Komu patří ten křik
Co nese se z noční oblohy!
Ten touhy zjev.
Čarovný vzlyk.
Ozvěna dávné svobody?
Divokým kachnám patří nebe
v tenhleten tmavý třpytný čas.
A pod hvězdami vidím sebe
v úžasu poslouchat svůj hlas.
-----------------------------------------
27. 8. 2016 11:59
Časopis Česká a Slovenská Vídeň dnes 6/2016
-----------------------------------------
9. 8. 2016 11:58
Imaginární rozhovor byl přemístěn na samostatnou stránku. Odkaz najdete v červeném menu vlevo dole.
-----------------------------------------
5. 8. 2016 19:53
Reakce posluchače rádia Proglas, který vyhrál knihu JEŠTĚ TO NESKONČILO
Díky za výhru, knihu pana Veita. Vždycky si rád přečtu něco z první ruky. Kvalitu a opravdovost lze poznat hned na prvních stránkách. Na rozdíl od autobiografií populárních herců/hereček/zpěváků/zpěvaček psaných "ve spolupráci s někým jiným".
-----------------------------------------
26. 7. 2016 11:27
Na str. 162 vypadlo z věty slovo „válečná.“ Je to pátá a šestá řádka dole na stránce ve větě: Od té doby, kdykoliv pluje kolem norská ……. loď,
-----------------------------------------
24. 7. 2016 11:05
Přidejte si do knížky na stranu 31, skoro až dole, za větu, která končí slovy "na Starém Městě pražském":
Je ještě jeden příběh, který mi leží na srdci z té trocha metafyziky. Dalšímu z mých kamarádů kdysi kdosi něco v Praze slíbil. Byl to „svatý“ slib, kterým se ten druhý zavázal něco „svatosvatě“ dodržovat – ale nedodržel to. Oba po čase žili v emigraci, ale každý v jiné zemi. Stejně se ale stalo, že se potkali v Paříži, kde oba byli jen tak na výletě a zvlášť tomu jednomu to bylo velice nemilé, a tak se radši díval na druhou stranu ulice a dělal že nevidí. A netrvalo to dlouho, potkali se znova, jen v jiných kulisách, tentokrát v Londýně, kde ale také ani jeden nebydlel a zase, pro jednoho z nich nezbývalo, než se honem klasicky dívat do výkladní skříně. Do třetice všeho dobrého a zlého. Asi za půl roku nato je „něco“ zase svedlo dohromady a tentokrát to bylo v Americe, v nočním New Yorku, ve zcela prázdné postranní ulici - a opět se minuli beze slova.
-----------------------------------------
24. 7. 2016 10:39
Přidejte si do knížky na stranu 34, za čtvrtou řádku:
Po nějakém čase jsem měl koncert v Ostrově nad Ohří a Sam tam v té době bubnoval s nějakou kapelou v noční vinárně. Po mém koncertu mě pozval do toho divného nočního podniku, kde účinkoval a později jsme se přesunuli do jeho „erárního“ hotelového pokoje, kde po dobu tamnějšího angažmá bydlel. Pokoj byl až v posledním patře a měl i jakýsi balkon, ze kterého bylo vidět dolů na ulici a na východ z vinárny – a na policejní stanici hned naproti - na dalším rohu. Živá muzika totiž v podniku přestala hrát nějakou dobu před zavírací hodinou a tak po nějaké době popíjení a vyprávění mě Sam pozval na balkon, abych si vychutnal, prý pravidelné představení, které se tam odehrává, když vinárna konečně zavře.
Zezdola už byl slyšet jakýsi divný hukot podobající se mnoha rozjitřeným lidským hlasům, nebo šikujícímu se vosímu roji. Policejní „vachcimra“, v té době „stanice Veřejné bezpečnosti“ ale byla kupodivu tmavá a jakoby neobydlená.
Najednou se do ztemnělé ulice vyvalilo klubko všelijak propletených a pulzujících těl. Po chvíli pozorování jsem mohl rozeznat jednotlivé do sebe mlátící dvojice, případně celé skupinky, třískající se navzájem. Rvačky tam dole se mírnily a účastníci se snažili něco si i vyříkávat. Ale moc jim to nešlo a tak se do sebe po chvíli s plnou razancí zase pustili.
Po nějaké době se to celé ale přeci jen začalo jaksi „uklidňovat“. Někteří se ztráceli, když před tím jejich protivníci zůstali ležet na zemi i když jsem si všiml, že se jich pár na chvíli vrátilo, aby mohli do svých dřívějších, nyní bezvládných, protivníků ještě kopnout. Někteří se odbelhali pryč celkem nezajímavě, a nakonec zůstala jen skupinka tří, z nich byli dva jasně proti jednomu a ten byl ještě dost hendikepován rukou v sádře. Najednou se ovšem rozpřáhl a tou zasádrovanou rukou jednoho z protivníků mohutně majznul tak, že ten se naprosto ukázkově a bez hlesu složil na zem, kde zůstal bez hnutí ležet. V ten okamžik se ten osádrovaný strašně rychle rozeběhl pryč a upaloval co mu síly stačily. Za ním se rozběhl ten poslední zdravej, ale asi moc zdráv taky nebyl, protože mu běh moc nešel, nějak alkoholicky taky pajdal, ale za to mohutně řval: „Stůj! Stůj! Stůj! ty svině!“ – a už z dosti velké dálky jsme ještě zaslechli: „To bych musel bejt pěkně blbej!“ A tak všichni nakonec zmizeli a do ulice se konečně vrátil noční klid a mír.
„To není všechno,“ pravil Sam: „počkej ještě chvilku,“ když jsem chtěl už odejít. A skutečně: Když bylo po všem, až na několik bezvládně ležících postav na zemi, z nichž některé se už začaly převalovat a probouzet k životu, rozsvítilo se světlo na stanici VB a ven vyšli strážci veřejného pořádku pohupujíc v rukou obušky a silnými hlasy se zeptali: „Tak co se to tady děje?“
-----------------------------------------
4. 7. 2016 16:25
Ne, sedmdesát ještě ne...
-----------------------------------------
28. 6. 2016 20:37
Do knihy se nevešlo:
Mám před sebou malou knížku, je to o něco menší formát než v jakém se kdysi vydávala v Československém spisovateli řada Poesie. Je to knížka tak malá, že i litery v ní se těžko čtou pokud člověk není vybaven zrakem dravého ptáka a tak je v jejím hřbetu vložena lupa v podobě rozkrojené „štangle“ aby se s její pomocí dala písmenka lépe číst. Je to totiž knížka vydaná v zahraničí, v době, kdy knihy a autoři byly v Československu tříděni a zakazováni - a ničeni, tak jako třeba v Hitlerově Německu, Sovětském svazu apod., kdy se také takové nežádoucí knihy a později i lidé se závadnými myšlenkami pálili v pecích. V tom malém formátu tyto knihy vydával v Paříži Pavel Tigrid a dělal to tak proto, protože tak malé se snáze daly pašovat domů, do vlasti. Málokdo udělal pro svobodu Československa tolik, jako tento, v pražské židovské rodině narozený, Pavel Schönfeld.
Člověk, který vyrostl s knihami psanými kultivovanou češtinou a s literaturou, která se už svou podstatou vymezovala proti barbarskému útlaku, se nemůže smířit s úpadkem jazyka, byť se tvářil jakkoliv vědecky a byť si tisíckrát myslel, že Máchův Máj snese „moderní úpravu,“ - a jsem přesvědčen, že by to nesnesla třeba i taková „literatura pro služky“, kterou tak obhajoval Karel Čapek. Sám si, mimochodem, jeden takový skvost vydaný v Červené knihovně, s titulem Maltézské náměstí, opatruji jako oko v hlavě navzdory všem případným estétům. A tak snad se dožijeme jednou i toho, že český jazyk, tištěný i mluvený, bude mít dvě formy – jednu spíš podobnou jakési latině pro gramotné a druhou, která je už i teď vidět na internetových agenturních stránkách plných chyb a překlepů a internetových knih, se slovy lajdácky rozhozenými do nepřirozených odstavců, řádků a stránek, a podávajících tak nejlépe svědectví o této době a jejím úpadku.
-----------------------------------------
28. 6. 2016 20:25
Do knihy se nevešlo: Příspěvek na exilové vydání L.P. VE LVÍ STOPĚ
-----------------------------------------
28. 6. 2016 20:21
-----------------------------------------
25. 6. 2016 15:45
Pene Kocábek, v každém svém článku o mě píšete jako o neznámém folkovém zpěváku. Protože jinak ale o mě píšete celkem hezky, odpustím vám, když mi sdělíte, kdo je autorem této věty: "Když ty mě neznáš, ukazuje to jen na tvoji neznalost - nic víc."
-----------------------------------------
21. 6. 2016 19:17
K recenzi pana Nejedlého: V knížce popisuji reakce blbých spoluobčanů na naše dlouhé vlasy, a také píšu o tom jak tatínek Jardy Hutka musel zaplatit pokutu za to, že Jarda mu přišel s dlouhými vlasy naproti na nádraží - a za to musel platit - za "znečištění nádraží." Já tam dodávám: "A tak jsme také i my trochu zakusili, jaké to bylo být kdysi u nás židem." Takto zjednodušeně, jako je to v recenzi, bych to nenapsal!
V. Veit
-----------------------------------------
20. 6. 2016 11:44
Nakladatelství Galén, původně ryze odborné vydavatelství medicínské literatury, za více než dvacet let svého působení rozšířilo nabídku do různých směrů včetně hudby. V ediční řadě Olivovníky vyšla už sebraná publicistika kritiků Jiřího Černého či Jana Rejžka, memoáry Jaroslava Jeronýma Neduhy, písňové texty Vladimíra Merty, básně Jany Koubkové a také celá řada hudebních nahrávek tuzemského folk-rocku. Nejnovější přírůstek edice představuje kniha písničkáře Vladimíra Veita Ještě to neskončilo. Jde vlastně o dva svazky v jednom, a sice o výbor autorových písňových textů a také o jeho vzpomínky. Zakládající člen folkového sdružení Šafrán se narodil v roce komunistického převratu a v „nejpokrokovějším a nejspravedlivějším státním zřízení na světě“, jak ironicky píše, vydržel do roku 1981, kdy odešel do emigrace. Historickým kulisám svého života věnuje tento někdejší signatář Charty 77 značnou pozornost. „A tak jsme se snažili žít normálně v nenormálním státě, v diktatuře, kde si Státní bezpečnost vedla záznamy na 777 000 svých spoluobčanů. A křesťanské Vánoce byly jeden čas dokonce nazývány Svátkem regenerace pracovních sil.“ Písničkář vzpomíná také na šikanu, kterou jako majitel dlouhých vlasů zažíval běžně na ulici a okusil tak, „jaké to bylo kdysi být Židem“. K nucenému „totálnímu“ pracovnímu nasazení za protektorátu přirovnává zase tehdejší paragraf o příživnictví. A dodává: „Píšu to hlavně pro ty později narozené, kteří si myslí, že Osvětim byl zábavní park, kam se chodilo na kolotoče jako do Disneylandu, že Hitler byl fotbalový trenér a že fašismus a komunismus byly dva sportovní kluby.“
Jan Nejedlý
-----------------------------------------
20. 6. 2016 11:40
-----------------------------------------
20. 6. 2016 11:23
-----------------------------------------
20. 6. 2016 11:19
Folkoví písničkáři tvoří kategorii samu o sobě. Ale je tak široká, jak široké je srdce posluchačů, kteří se za nimi táhnou. Milovaní, zakazovaní, zpívající o samotě či se sdružující do různých uskupení, povstávají stále znovu, aby svému publiku dělali radost a vyzpívali všechen světa splín.
Mezi zástupy „folkařů“ s kytarou patří i Vladimír Veit (*1948). Jak se rodí písničkář, kterak jde jeho život, a hlavně, jak se píší písničky, které berou posluchače za srdce, o tom všem vypráví ve své autobiografické knize s názvem Ještě to neskončilo, která má podtitul Ze života jednoho českého písničkáře.
A biografie to je jak se patří. Nechybí v ní autorovy vzpomínky na nejranější dětství, dospívání, seznámení s Jaroslavem Hutkou, s nímž začali společně psát písničky i vystupovat. Nebylo to nikterak lehké, doba totiž těm, kteří svobodně vyjadřovali své myšlenky a touhy, nepřála. V sedmdesátých letech pak líčí vznik i zánik volného sdružení písničkářů Šafrán, které však s Chartou 77 v podstatě skončilo, neb po ní byl normalizační tlak ještě větší.
Jelikož nosí nápadně dlouhé vlasy a plnovous, nepůsobí na pohled dobrým dojmem. „Ze spisu Bard vedeného na Vladimíra Veita, STB“ (str. 7)
Není divu, že mnozí pak využili tzv. Asanace a odešli dobrovolně do exilu. Mezi nimi i Vladimír Veit, a proto další velkou část jeho vzpomínek tvoří pobyt ve Vídni. Líčí život emigranta i jeho děsivé sny, které vycházely z mocné touhy vrátit se ještě někdy zpátky. Zachycuje různé postavičky, jak vystřižené z Nerudových Malostranských povídek, stejně osobité se zajímavými osudy.
V žádném případě však nejde o nějaké „suché“ líčení událostí, text je často přerušován vloženými písničkovými texty, které ilustrují danou dobu. Vznikalo-li tenkrát nějaké album, určitě zde najdete jeho libreta, navíc komentovaná autorem. A tak čtenář zjistí, že písničkář je vlastně básníkem obyčejného života. Stačí pohled hezké dívky, kterou neoslovil, atmosféra místa, jež se ho dotkla, opuštěná kytara v rozbořeném domě…
Vladimír Veit si pouští čtenáře hodně blízko k tělu, nechává je nahlédnout i do své mysli. Ale takoví už folkoví zpěváci jsou: otevření a se srdcem na dlani, proto jeho upřímnost, s níž se ohlíží zpět, není až tak překvapující.
Celé vzpomínání není příliš dlouhé, výsledný tvar mu dávají texty písní, dobové fotografie, diskografie, ale i postřehy přátel či reakce kritiků. Název knihy je vlastně i názvem písně a celé desky:
Povídali jsme si o uplynulých láskách
o tom, co odešlo, o našich prvních vráskách
ten říkal takhle ten zas tak to bylo
a já najednou slyšel: Ještě to neskočilo!… (str.154)
Knihu vydalo nakladatelství Galén, které se ujalo nejen folkových zpěváků a vydává jejich vzpomínkové knihy, jako tu od Vladimíra Veita, ale současně i jejich CD. Myslím, že v dnešní, komerční době, je pozitivní, že někdo má tu odvahu dát šanci menšinovému žánru.
Knihu bych doporučila všem, kteří jsou pamětníky doby před listopadem 89, ale i všem, kteří by se rádi s touto dobou seznámili. Obzvláště pak s fenoménem písničkářů. Tak jestli máte chuť se trošku naladit, pusťte si nějakou pěknou písničku a ponořte se do čtení knihy Ještě to neskončilo.
13.6.2016 Alena Badinová
-----------------------------------------
20. 6. 2016 11:12
-----------------------------------------
20. 6. 2016 11:05
-----------------------------------------
16. 6. 2016 17:31
Na stanici Vltava, zítra,tj.17.6. kolem osmé ráno:
Nejnovější přírůstek edice představuje kniha písničkáře Vladimíra Veita Ještě to neskončilo. Jde vlastně o dva svazky v jednom, a sice o výbor autorových písňových textů a také o jeho vzpomínky. Zakládající člen folkového sdružení Šafrán se narodil v roce komunistického převratu a v „nejpokrokovějším a nejspravedlivějším státním zřízení na světě“, jak ironicky píše, vydržel do roku 1981, kdy odešel do emigrace. Historickým kulisám svého života věnuje tento někdejší signatář Charty 77 značnou pozornost. „A tak jsme se snažili žít normálně v nenormálním státě, v diktatuře, kde si Státní bezpečnost vedla záznamy na 777 000 svých spoluobčanů. A křesťanské Vánoce byly jeden čas dokonce nazývány Svátkem regenerace pracovních sil.“ Písničkář vzpomíná také na šikanu, kterou jako majitel dlouhých vlasů zažíval běžně na ulici a okusil tak, „jaké to bylo kdysi být Židem“. K nucenému „totálnímu“ pracovnímu nasazení za protektorátu přirovnává zase tehdejší paragraf o příživnictví. A dodává: „Píšu to hlavně pro ty později narozené, kteří si myslí, že Osvětim byl zábavní park, kam se chodilo na kolotoče jako do Disneylandu, že Hitler byl fotbalový trenér a že fašismus a komunismus byly dva sportovní kluby.“
-----------------------------------------
11. 6. 2016 15:04
Na str. 242 je text písně KOPRETINOVÁ DÍVKA. Ten text se mi zdál den po operaci. Ležel jsem v Motole, ještě napůl v bezvědomí a najednou písnička - se hlásila ke slovu. Sestřička neměla papír a tak mi přinesla jen takovou jakousi buničinu, která se používá v nemocnici na všelicos. Ale byl to „papír.“ a dalo se na to jaksi psát. Jaksi mi to napsané spravilo náladu.
-----------------------------------------
30. 5. 2016 20:07
-----------------------------------------
30. 5. 2016 13:15
Tak jsem přes víkend přečet knihu (pěkně udělaný i hezký čtení, akorát je trochu škoda, že tu dobu porevoluční v podstatě nekomentuje). J. Veverka
-----------------------------------------
30. 5. 2016 12:22
Mily Vladimire
Knizka je fajn, uz jsem u Quo Vadis, tuhle desku miluju a ani si neumis predstavit, co pro nas tenkrat znamenala a kolik lidi to pod rukou kopirovalo a sirilo.
Porad z tech pisnicek mam husi kuzi.
Mej se skvele
Vaclav
-----------------------------------------
29. 5. 2016 17:51
Tvoja kniha je strasne pekna, je to nadhera vidiet staru Prahu ocami cloveka so srdcom.
Howgh!
Jan
-----------------------------------------
28. 5. 2016 07:32
Jako první mne při listování knížkou na str. 208 zaujalo v glose od M. Tesaře z rádia Proglas konstatování, že jsem se při zhudebňoání poesie vyhýbal Nezvalovi a Kainarovy. Proč asi?
Oba byli – a ne v mládí z nějakého poblouznění ideálem – ale ve zralém věku bolševiční bezpáteřní literární prostituti. Ničím jiným mě nikdy nezaujali.
A ti co zpívali Kainarovi texty? Ti to dělali jen proto, aby mohli za bolševika bezproblémově existovat, jako „umělci.“
-----------------------------------------
20. 5. 2016 16:06
Vážení a milí,
tento chlíveček se jménem „Ještě to neskončilo” má upozornit texty, obrázky a dodatečnými úvahami na knihu, do níž se z nějakého důvodu nedostaly. Například tím, že stále nacházím nové fotky, myšlenky a tak... Něco budu jen volně vkládat, ale budou zde i pasáže, které lze přesně zasunout do již vytištěné knížky, na což doufám srozumitelně upozorním.
Jako první věc bych tedy rád poznamenal toto: V Knize jsem poděkoval nakladatelství Galén a jeho šéfovi PhDr. Houdkovi za to, že tuto knížku vydal a jednou díky tomu skončí buď v kriminále jako bankrotář anebo na psychiatrii. Nějak se mu to nelíbilo a text vyhodil. Nedivte se mu, je to takový nahluchlý podivín. Kdo jiný by taky vydával moje CD. Teď chystáme už čtvrté - zhudebněného V. Hraběte s titulem: „A kdybych už měl umřít,” na jehož vydání jsme dostali, lépe řečeno, moje zhudebnění dostalo, svolení od jeho syna, jediného dědice autorských práv. Ta trocha samochvály neuškodí!
A na závěr tohoto stručného úvodu: Objednávejte si knížku i CD. Prospějete tím nakladatelství, jakých je méně než Šafránu.
-----------------------------------------
20. 5. 2016 14:30
Bílej pes
Blek se dívá někde z obláčku psího nebe, vidí se na obálce knížky a je mu dobře na duši.
Haf!
-----------------------------------------
19. 5. 2016 19:04
Radio Proglas
Pod názvem Ještě to neskončilo vyšla kniha s koláží písňových textů a vzpomínek a glos písničkáře Vladimíra Veita. Soutěžit o ni můžete do úterý 24. května 2016.
Soutěž o knihu Vladimír Veit – Ještě to neskončilo
Odpovězte e-mailem (na adresu tesar@proglas.cz) na následující otázky. Nezapomeňte uvést svou poštovní adresu. Uzávěrka soutěže je v úterý 24. května 2016 ve 12.00. Pro zařazení do slosování je nutná též konkrétní odpověď na čtvrtou otázku.
Vedle písní, které zpívá sám, spolupracuje Vladimír Veit jako autor s jiným českým písničkářem. Se kterým?
V 80. letech natočil Vladimír Veit album zhudebněné poezie jednoho francouzského básníka. Kterého?
Na jednom svém albu pro děti zhudebnil Vladimír Veit Lachtaní ukolébavku. Který spisovatel je jejím autorem?
Které konkrétní vydání pořadu Jak se vám líbí vás v poslední době nejvíc zaujalo?
-----------------------------------------
18. 5. 2016 17:39
Ještě to neskončilo: http://www.hutka.cz/veit/jeste.html
-----------------------------------------
18. 5. 2016 08:14
