Samopal 2001, Galén 2021 (+ 4 bonusy)

Lidé, kteří se vymanili ze zemské přitažlivosti a mohli spatřit naši Modrou planetu z kosmického prostoru, shodně vyprávějí o tom jak malicherné a zbytečné se odtamtud jeví všechny lidské slabosti, spory, války, zločiny a všechno negativní, co sužuje od nepaměti lidský rod a svět - a naopak - jak dostává jasné obrysy láska, pravda, naděje, porozumění a um lidských bytostí. Jak jsou najednou tyto, také naše, vlastnosti osvětleny smysluplným světlem. Když jsem se začal dívat na svůj uplynulý život brýlemi padesátiletého člověka, velice jsem, myslím, tomuto pohledu z výšky začal rozumět i tady na Zemi, ve svém nepatrném rozměru. Doufám, že mi tento pocit vydrží i pro veškerý čas, který mi ještě zbývá, a přál bych ho zažít každému. K tomu ještě nejméně padesát až sto dalších let.

Písnička KDE DOMOV MŮJ vznikla asi tak před dvaceti pěti lety. Plánoval jsem ji už tehdy jako titulní věc a teď jsem se konečně dočkal. Ostatní věci vznikaly v průběhu posledních tři let. Když jsem na tuto desku myslel v emigraci, měl jsem na obal připravenu hezkou fotku, která se mi ovšem někam při stěhování zpátky domů ztratila.
Byl to hezký snímek. Fotil jsem jej na hraničním přechodu v Gmündu a byly na ní pěkně vidět obě celnice. Ta rakouská, čistá a upravená, s rakouským celníkem v uniformě na míru, a o kus dál oprýskaná „buňka” s rudou hvězdou a nějakým přiblbým nápisem a československým pohraničníkem v pytlovité uniformě. K tomu klubka ostnatých drátů táhnoucí se dál do krajiny. A na rakouské straně hostinské zařízení se jménem GASTHAUS SWOBODA. To je vše co si pamatuji z původního projektu.
Po „revoluci” jsem si koupil chalupu v jižních Čechách, jakž takž si ji zařídil a upravil (s tím asi nebudu hotov nikdy) a když jsem měl už i psací stůl, zdál se mi jednou v noci sen. Nad tím stolem, na půdě u vikýře se mi objevila krásná postava. Byl to takovej nějakej pohádkovej muž, velice nadpozemskej a vyhlížel dost ušlechtile. Vlastně krásně ušlechtile. Najednou mi povídá: „Vláďo, jsou tu písničky,” a zmizel.
Když jsem se ráno probudil, zážitek z té noci se nějak nechtěl vypařit. Celé dopoledne to bylo velice silné a já jsem nakonec vlezl na půdu a hledal, hledal, jestli snad nenajdu někde za trámem pistoli z války (tu jsem skutečně našel) anebo nějakej zpěvník starého písmáka nebo aspoň vytištěnou sbírku lidových písní nebo snad pár listů někoho, kdo si jen tak po lidovém způsobu básnil a skládal. Nic takového jsem ale nenašel a trvalo hezkých pár dnů než se tento „zážitek” rozplynul a pak ještě pár týdnů, než jsem na něj skoro zapomněl.
O pár let později jsem seděl opět u toho samého psacího stolu a prohlížel si na stěně nad ním asi deset nebo patnáct přišpendlených nových písniček, v kterých jsem si znovu a znovu četl a snažil se z textů vychytat poslední mouchy. Najednou se ve mně ten hlas ze sna jakoby ozval znova a já si s úžasem uvědomil, že texty visí jen pár desítek centimetrů pod vikýřem, kde jsem před pár lety měl čest osobně poznat svou Múzu. Má to ovšem jednu chybu a to dost podstatnou: Nebyla to tehdy zcela evidentně Múza, ale Múzák! DOPRČIC PRÁCE!
No a takhle nějak vzniká písnička. Je to mišmaš skutečnosti, snění a snů a práce - ovšem krásné práce. Když mě ppozvete někam zahrát, řeknu vám k tomu i víc. Zahraju vám i něco z dalšího CD, které chystám a které jsem v JEŠTĚ TO NESKONČILO inzeroval pod pracovním názvem MODRÝ MNICH. Bude se to jmenovat jinak. Bude se to jmenovat SLOVA. Tady je titulní písnička té další „desky”:

Zakletý v kameni tvar.
Zrození v lásce i zmar.
Z pavučin - ze slunečních par:
Osud v dlaních plných čar.

A tak jak se chvěje zvon,
zakletý ve dřevě tón.
Tak jak klep, klepe představa:
Touha v písni skrytá za slova.

Tak jak v čarovné tmě sen.
Jako za obzorem den.
Jak Fénix Slunce rodí se stále znova:
I touha v písni skrytá za slova.

Jako v prázdných kulisách,
v průvanu pohrává si prach
se slovy prince v tichých ozvěnách:
V hrdinovi je i strach.

Jak v jarních vůních skrytý med:
Ve vesmíru věčnosti střed.
Tak jak klep, klepe představa:
Touha v písni skrytá za slova!

Nanynka a domov

Vladimír Veit pokračuje v "cédéčkovém samizdatu" a prezentuje některé své projekty na kompaktních discích. Kdysi se nechal inspirovat Nanynkami Jiřího Šlitra a nazpíval na vlastní melodie různé variace na písničku Šla Nanynka do zelí, napsané ve stylu nejrůznějších známých literátů. Nezval, Hálek, Erben, Šrámek, Vrchlický, Seifert ale také Majakovskij Pujmanová či bezejmenný socialistický realista. Jsou zde i dvě verze reflektující Villona a Nanynka z divokého západu, připomínající Babičku Mary od V + W. Původně Vladimír ve Vídni zhudebnil několik anonymních textů, které se našly v pozůstalosti Jiřího Voskovce a Pavel Tigrid je jako zajímavost zveřejnil ve svém Svědectví, pár textů si Vláďa napsal sám, a takto nashromážděný materiál se mu pak rázem rozrostl díky kamarádovi z Austrálie. Ten ho totiž seznámil s panem Šindelářem, emigrantem z osmačtyřicátého, který se u protinožců baví psaním takovýchto Nanynek už desítky let. A tak před drahnou dobou vznikla ještě v exilu nahrávka pro kamarády, která se teď konečně dostává. i k širší veřejnosti. Některé z textů skutečně s vtipem a znalostí věci vystihují literární styl fiktivních autorů a jeden z textů věnovaných Villonovi si co do drsnosti nezadá se skutečnými verši tohoto pařížského rebela. Mě potěšil text, který jsem kdysi v 50. letech, snad na nějaké mikulášské, slyšel recitovat. Možná, že si také vzpomenete, když si přečtete závěrečné dvojverší:

Kdo je tu pánem, kdo tady velí
Komisař rudý rozkročen v zelí

Pokud se vám při čtení vybaví jméno Vladimíra Majakovského, shodli jste se s neznámým autorem.
Druhé album, nazvané Kde domov můj, obsahuje 12 písní, z nichž ta titulní byla napsána už před čtvrt stoletím, ostatní vznikly v průběhu několika posledních let. Texty všech písní napsal Vladimír, o hudbě platí totéž až na jednu výjimku, kdy byla použita melodie J. S. Bacha. Obsahové vyznění alba je apelem na lidskou slušnost, jsou tu i témata milostná, nemůže chybět vyznání vztahu ke zvířatům v Písničce pro psa a krásná melodie doprovází ožehavé téma v písni E 55. Je tu ale i krylovsky ostrý protest proti kariéristům a prospěchářům (Na pestré scéně politiky), kde slova "rodina, pravda, vlast" zaznívající z úst některých politiků, rýmuje autor s pojmy poněkud odlišnými - "děvky, prachy, chlast". Aranžérsky se Vladimír vrátil ke svým písničkářským kořenům a jeho akustická kytara a krásná foukací harmonika místy zní jak z prvých alb Boba Dylana.
Oba kompakty si lze objednat u Vladimíra nebo je získat na některém z jeho koncertů.

Kde domov můj?

Jiří Voskovec říkával, že doma je tam, kde si může pověsit klobouk. Já jsem prošel za život mnoho „domovů“ a řekl bych, že člověk se může zabydlet všude tam kde je mu hezky, je obklopen v sousedství relativně příjemnými lidmi a kamarády, nehledě na „kamarádky“. Vyrůstal jsem od útlého mládí na Malé straně v domě U tří pštrosů. To byl můj první domov. Potom už to vzalo, po rozvodu rodičů, švunk po různých místech Prahy, třeba na Zbořenci, blízko Karlova náměstí, nakonec na Vinohradech, tam odsud do Holešovic, tam odsud do Vídně a v roce 1989 zpátky domů: Doma potom chalupa ve vysněných jižních Čechách. Na té vznikaly písničky na této desce a je to už dvacet pět let. Považuji je, ty písně, z té doby za dost zásadní ve svém životě, zrovna tak dalších asi padesát, které čekají na vydání.
Jednou jsme jeli s mou přítelkyní autem a ona chtěla, abych jí zkusil nadiktovat, kde všude jsem v životě bydlel: vzpomněl jsem si na sedmnáct různých míst, a to, na které nejraději vzpomínám, bylo u babičky na Sázavě, kde jsem vyrůstal, jak často jsem jen mohl v lese, ale i v hospodě. Před měsícem, po dalším stěhování, jsem měl pocit, že už nemám co dál psát a najednou se vylouply další dvě písně. Teď jsem doma v takové malé garsonce, v podhůří Šumavy a myslím, že se odtud už nehnu – však jsem taky nedávno oslavil sedmdesáté třetí narozeniny, a vzpomínám na to, co kdysi říkával jeden člověk, jehož jméno jsem už zapomněl: „Člověk musí umět vykvést tam, kam ho Bůh zasadí.“
Snažil jsem se všude, a jak budou vypadat ty květy teď po sedmdesátce, jen ten Bůh ví.
Desku jsem natáčel ve studiu ve Vyšším Brodě a jezdil jsem tam po „světoznámé“ E 55. Kněžky lásky mi cestou vesele mávaly a já jsem na okamžiky propadal romantickým představám, tak jak je a jejich nejstarší řemeslo vylíčil Remarque ve Třech kamarádech. Věnoval jsem jim tedy stejnojmennou písničku, ke které jsem si dělal poznámky asi na deseti zastaveních mezi Brodem a Českými Budějovicemi, kde jsem tehdy bydlel. Rád na ty „holky z E 55“ vzpomínám, ačkoliv jsem kvůli nim ani jednou nezastavil, a tak tedy romantická představa ve mně může i nadále přežívat.

Ukázka v MP3 - Kde domov můj (Vladimír Veit)

Ukázka v MP3 - Kolik a kdy a co a jak (Vladimír Veit)