Poezie má různé tváře a podoby, a ač jde o věc zcela nepraktickou a tak trochu se vzpírají současné době, stále má své zastánce, tvůrce a přestože nejspíš zmenšující se, stále i existující množinu příjemců. Ti jsou sice k smíchu všem technokratům i prakticky a pragmaticky uvažujícím jedincům, ale přesto by nejen hudební scéna bez nich byla výrazně chudší.

Vladimír Veit vždycky patřil k nejnenápadnějším českým písničkářům: už v době slávy Sdružení Šafrán v sedmdesátých letech byl ve stínu průbojnějších kolegů Hutky, Merty či Třešňáka. A těch kteří na něj nezapomněli po jeho emigraci, bylo ještě méně. Přesto však jeho první album Texty patří k tomu nejlepšímu, co se u nás v této kategorii objevilo, a to i v konfrontaci jak s alby písničkářů osmdesátých let (Nohavica, Plíhal, Janoušek), tak i s nahrávkami porevolučními. Jeho pozdější tvorba ovšem jako by nejen rezignovala na prosazení, ale i cíleně šla proti době a tomu, co by ji přineslo body popularity.
Ke zhudebňování poezie měl ovšem autor, který už se s kytarou na scéně pohybuje přes 45 let, blízko vždycky. Na své letošní nahrávce sáhl k básním Jana Skácela - a byla to volba šťastná. Veit byl ve své tvorbě vždy charakteristický jednoduchým, křehkým a prostým kytarovým doprovodem, což v kombinaci s poetickými a intimními verši často vedlo k neuposlouchatelné porci patosu. Skácelovy texty jsou ale přesně takové, ale zároveň jim chybí jakékoli stopy banality, trapnosti a směšnosti. Stačí se tak naladit na stejnou vlnu, najít si chvíli klidu a poslouchat.
Nabízí se srovnání s tím, když před časem Veit zhudebňoval Shakespearovy sonety: výsledek byl sice podobně křehký a až vzpurný cynické současnosti, ale přece jen působil dost zaprášeně a archaicky. Spojení se Skácelem ovšem osvěžuje jako procházka sluncem prosvíceným letním lesem: není útěkem z reality, ale otevřenými dveřmi do jedné z jejích podob, turistická značka možnou cestou, na kterou už mnozí dávno zapomněli.
Písničkářův medově-sametový témbr hladí s citlivostí maminky, sklánějící se k malému dítěti. Občas sice trochu uspává (ne nadarmo hned několik skladeb nese název začínající slovem "Uspávanka"), ale ve své jednoduchosti je silný a jasný. A spolu s vynikajícím nápadem zapojit do nahrávky křehký dětský hlas Adély Řezáčové, která hostuje v několika písních, opatřených nejspíš dětem určenými texty, dělá z celého alba ve Veitově diskografii nadprůměrnou záležitost.
Devatenáctka písní, ve kterých se často vznáší duch města Brna, je tak trošku z jiného světa. Nehodí se k uspěchanému dnešku, není bojovná, ani se nesnaží sdělovat zásadní myšlenky i otisky autorova ega. Ale všichni ti, kteří mají rádi dobrý folk, by se nenápadností, která tuhle téměř utajenou nahrávku doprovází, neměli nechat zmást.

01.09.2013 18:00, Týden.cz, Antonín Kocábek