Vzpomínky písničkáře Vladimíra Veita s názvem Ještě to neskončilo, jež nyní vyšly, připomínají spíš koláž k listování než knihu určenou k souvislému čtení.
Shromážděný doprovodný materiál je možná dokonce cennější než samotný autorův text.
Ačkoli je Vladimír Veit, ročník 1948, příslušníkem stejné generace jako Jaroslav Hutka, Vladimír Merta nebo Vlastimil Třešňák (a koneckonců i Karel Kryl, jakkoli ten byl v poněkud „jiné partě“) a byl také v 70. letech členem slavného sdružení Šafrán, vždycky stál jaksi v pozadí.
Což však nemění nic na tom, že mu zpod rukou vyšla řada perel českého folku. Například leckteré melodie k Hutkovým písním, o kterých si většina posluchačů myslí, že je složil sám vlasatý bard: za všechny jmenujme Pravděpodobné vzdálenosti, Halelujá tramvaje nebo Koňské dostihy.
Kromě toho má ovšem Vladimír Veit na kontě také bohatou vlastní tvorbu, zachycenou na čtrnácti albech. Z nich nejznámější a patrně také nejlepší jsou hned dvě první: Texty, vydané v exilovém vydavatelství Šafrán v roce 1982, a Quo vadis, vydané tamtéž o dva roky později. Obě alba se dočkala po sametové revoluci domácích edic, další desky se objevovaly porůznu na různých labelech, mnohé si vydal písničkář vlastním nákladem. Žádné extra velké slávy vlastně nedosáhl, nicméně okruh věrných posluchačů má jistě dodnes. Ty také Veitova kniha, jež nese podtitul Ze života jednoho českého písničkáře, nepochybně potěší už samotnou existencí.

Špatný kronikář
Vladimír Veit je nepochybně zajímavý skladatel, ve svých nejlepších kouscích zajímavý textař a bezesporu charismatický interpret. Jeho klady i zápory stručně charakterizuje Vladimír Merta v přítomné knize slovy: „Donovanovskými melodiemi nahrazoval pokulhávající poetiku.“ Nicméně, Vladimír Veit rozhodně není spisovatel a není ani dobrý „kronikář“ vlastního života.
Kniha se zprvu odvíjí celkem slibně, vzpomínkami na dětství. Ty v podobných memoárech bývají čtenáři vnímány jako nutné zlo, než se pisatel dostane k hlavním tématům. Formativní období ale často bývá podáno velmi sympaticky a v přímé souvislosti s dalšími ději. To je i Veitův případ.
Pak ale kniha začíná kulhat. Nejenže autor skáče od jednoho k druhému, zpřeházená chronologie je poněkud matoucí nebo přinejmenším obtížná, ale některá témata, která by nepochybně byla zajímavá a možná jsou i důvodem, proč si čtenář knihu pořídí, nechává téměř ležet stranou.
Například o působení v Šafránu, s nímž si zejména starší fanoušci Veita spojují nejvíc, je tu vlastně jen pár řádek, nepočítáme-li několik historek, v nichž figurují Veitovi šafránští kolegové. Stejně tak debutové album Texty se zajímavou koncepcí, kdy Veit oslovil řadu zakázaných básníků (a nejen jich, jeden básnický text dodal například i Václav Havel) a jejich verše zhudebnil a nazpíval, přešel jen třemi krátkými odstavci. Přitom pozadí vzniku tohoto alba jistě nebylo tuctové.
Co je naopak z Veitových vzpomínek alespoň jeho osobním pohledem zajímavé, jsou miniportréty některých osobností, které na své cestě životem potkal, od hudebníka Emila Pospíšila po opata Anastáze Opaska.

Suma dokumentů
Čím ovšem už při prvním prolistování kniha Ještě to neskončilo ihned upoutá, je jednak množství Veitových textů, takže kniha může sloužit jako „komentovaný zpěvník“, a jednak velká suma dokumentárních fotografií a dobových memorabilií: plakátů, článků, ba dokonce úředních listin. Najdeme tu třeba vyhlášku národního výboru v Poděbradech z roku 1966, kterou se zakazuje takzvaným „vlasatcům“ neboli „máničkám“ vstup do všech restaurací, divadel, kin, lázeňských prostor, ba i na hlavní poděbradské náměstí. Tón tohoto „rozhodnutí“ je shodný s antisemitskými vyhláškami nacistických úřadů.
A právě pro tyto a mnohé další dobové dokumenty, které zasazují Veitovy poněkud „děravé“ vzpomínky do dobového kontextu, má smysl tuhle knihu číst a prohlížet.

Ondřej Bezr, Lidové noviny, 4. srpna 2016