V roce 1981 jsem odjel do Rakouska, vrátil jsem se v osmdesátém devátém. Nahrávka se prodávala na českém emigrantském exilovém trhu venku a pašovala do Čech.
Ona vlastně vyšla u Šafránu, tedy v exilovém vydavatelství... Vy na tom albu hrajete na kytaru a harmoniku a zpíváte. Koho dalšího v písničkách uslyšíme?
Je tam Emil Pospíšil jako první kytarista - toho už bohužel neuslyšíme. To byl šikovný, hodný muzikant, je ho věčná škoda. Potom jsou tam v některých písničkách housle... Ale tehdy nebyla možnost sehnat mnoho muzikantů. Člověk si nemohl udělat takové aranžmá, jaké si představoval.
Pokud si chtěl někdo pořídit vaše skladby na CD, donedávna měl možnost kooupit si album Texty, na kterém jste zhudebnil poezii různých básníků. Na Quo vadis jsou naopak vaše vlastní skladby, a to včetně textů.
Ano, to byla moje první deska, kde jsou moje jak texty, tak muzika. Od tédoby těch cédéček přibylo. Já jsem až na konci 70. let začal psát svoje texty, předtím jsem skládal jen muziku, například pro Jardu Hutku.
Kolekce Quo vadis nyní vychází ve společné reedici na jednom CD s dalším vaším albem Ve lví stopě. To se u nás objevuje oficiálně poprvé.
Ano, původně vyšlo zase jenom v exilu. Bylo to péčí Společnosti pro vědy a umění, která měla hlavní sídlo v Americe. Byla to československá společnost, lidé, kteří se skutečně hlásili k tomu, že jsou Čechoslováci, nikoli Češi nebo Slováci.
Kdy vznikla nahrávka Ve lví stopě?
To už jsem nahrával v exilu ve Vídni. Bylo to v roce 1985.
Na rozdíl od alba Quo vadis jde na této kolekci o převzaté texty, respektive o zhudebněné básně.
Já jsem se v počátcích své tvorby zabýval jenom muzikoou a zhudebňoval jsem například české obrozence nebo básně Françoise Villona. Až pak jsem začal psát svoje písničky.
Od koho jsou tedy texty na albu Ve lví stopě?
Je tam Neruda, Sládek, Vrchlický...
A je tam také Žalm 130, což je píseň Karla Kryla...
Ano, to byla snad jediná věc, kterou Karel Kryl udělal s někým jiným. My jsme byli v exilu dost spojení, já jsem jezdil hodně do Svobodné Evropy a on mě tehdy požádal, abych mu k tomuto textu napsal melodii. Tak jsem mu ji napsal, udělal jsem mu hezkou kytaru a on potom do toho bušil úplně jinak!
Při poslechuskladeb z alba Ve lví stopě jsem si říkal, jaká je to záslužná práce, takhle zhudebňovat poezii. Pro spoustu mladých posluchačů je Neruda jen šedivým učivem ze základní a střední školy. A teď se mohou zaposlouchat do krásy jeho veršů a sáhnout po nich znovu. Stalo se vám, že za vámi přišel posluchač a řekl: Díky vám jsem objevil Nerudu nebo Vrchlického?
Já si nevzpomínám přímo, že by taková slova padla. Ale na některé věci člověk upozorní a potom s povděkem kvituje, kdy něco lidem přiblížíte. Já nejsem pedagog, ale snažím se přiblížit llidem tyto věci z pódia. Teď jsem je znovu zařadil do repertoáru. Ale na tyto koncerty nechodí publikum, které by nemělo o těchto věcech tušení.
Jaké jste měl v 80. letech v emigraci možnosti koncertovat? Bylo komu hrát?
Dost málo. Ale byly k dispozici rozhlasové vlny z Mnichova, Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC. Všechny tyto stanice občas něco zařazovaly. A pak byla různá setkání pro Čechoslováky. Hodně jsme jezdili do Bavorska, kde opat Anastáz Opasek každoročně pořádal krásná setkání, kde se hrálo. Ale hlavně to bylo všechno nasměrované domů. S velkým povděkem kvituji, když za mnou dnes přicházejí lidé - a je jich hodně - a říkají: Ano, my jsme to tenkrát poslouchali.
Alba Quo vadis a Ve lví stopě nyní vycházejí u vydavatelství Indies. S námi sedí u stolu Jaromír Kratochvíl z této firmy. A tak se ptám: Proč jste se vůbec rozhodli tyto archivní nahrávky vydat?
Jaromír Kratochvíl: Před třemi lety jsem byl na koncertě Vládi Veita. Do té doby jsem netušil, že zase hraje. Vzpomněl jsem si na staré magnetofonové nahrávky, kazety atd. První písnička, kterou jsem od něho slyšel, byl Rytíř Paleček od Jana Nerudy. Ta mě zaujala natolik, že jsem začal shánět další exilové nahrávky. Dodnes vlastním originál Ve lví stopě, který mi kamarád kdysi přivezl z Německa. Ale teď k tomu vydání - začali jsme se o tom s Vláďou bavit. On nabízel nové věci, já jsem chtěl vydat v reedici staré nahrávky. Bonton totiž před časem udělal Texty a já jsem chtěl vydat Quo vadis. Nakonec jsme se rozhodli, že připravíme ty archivní nahrávky ve formě dvojcédéčka. V té chvíli nás napadlo, že desky měly sice kolem 40 minut, ale dnešní doba nám dovoluje až 8é minut na jednom CD. A tak jsme začali shánět nějaké bonusy. Protože Vladimír Veit nic jiného tehdy ve studiu nenahrál, musely to být živé nahrávky. Začal jsem shánět, až se uvolil Jarda Hutka a ze svého archivu poskytl asi pět koncertních cédéček, ze kterých jsme potom vybírali.
Já se teď opět obrátím na Vladimíra Veita. Co vlastně děláte v současnosti? Píšete nové písně?
Ano, píšu a také vydávám. Je to radostná práce, protože mi to jde. Vydal jsem sedm cédéček, do konce roku chci natočit další dvě. Chtěl bych využít této příležitosti a pro ty, kteří by měli zájem o to, co dělám, uvést zde kontakt. E-mail: vladimir.veit@volny.cz, webové stránky: www.hutka.cz/veit a telefon 381 596 352.
Já si vzppomínám na jeden váš starší rozhovor pro Folk & Country, V době, kdy vycházely v reedici Texty, jste říkal, že toužíte po bohatším aranžmá písniček. A také jste tvrdil, že si s sebou vozíte nasamplovaný celý orchestr.
Ano, já jsem udělal CD Ještě to neskončilo. Tam se mi splnil můj životní sen, že jsem si mohl vyjmenovat desítky a desítky muzikantů a všechno mi bylo splněno. Jsou to samozřejmě samplované zvuky (ale z těch nejdokonalejšíchj mašin), doplněné "živými" nástroji. Dával jsem to poslouchat "znalcům" a říkal jsem: když tvrdíte, že to není ono, uhodněte, který nástroj je pravý, a který ne. A dost často se pletli.
Považujete to opravdu za plnohodnotnou náladu nebo jen za takovbou z nouze ctnost?
Nikdy si nebudu moct dovolit zaplatit 200 lidí a strávit s nimi ve studiu desítky a stovky hodin. Tento žánr to takto snese. Navíc mám vynikajícího aranžéra.
Milan Tesař
(autor je hudebním redaktorem Radia Proglas)
foto Helena Bretfeldová