Písničkář
Galén 2011
Vladimír Veit, jeden z členů hudebního sdružení Šafrán, natočil v květnu a červnu 2011 své třinácté studiové album, které příznačně nazval Písničkář. Kolekce patnácti písní vznikla v domácím studiu Vladimíra Merty, jenž album aranžoval a přidal se k nahrávání i jako instrumentalista. V několika skladbách přijali účast i dva další hosté - Sára Mertová a Jaroslav Olin Nejezchleba. Veitovo nové album nechce být obsahově převratné nebo nuceně revoluční. Přináší nám typického Veita s jeho písněmi o láskách, dětství, ženách, lidských vztazích a o kočkách. Jemná a křehká poezie na desce plné nenápadných, ale dobře zapamatovatelných melodií navazuje na to nejlepší z českého městského písničkářství let šedesátých a sedmdesátých.
PhDr. L. Houdek
Pražské nakladatelství GALÉN pracuje na vydání mé autobiografické knížky JEŠTĚ TO NESKONČILO a zároveň chystá reedici stejnojmenného alba. Knížka bude obsahovat i všechny texty mých písniček. Zde přikládám krátkou ukázku z knížky. Knížka bude zhruba za čtyřista až pět set korun. Předběžně a nezávazně si ji můžete objednávat na mé mailové adrese.
Další informace můžete najít na stránkách nakladatelství GALÉN.
Vl. Veit
Ukázka v MP3 - Písničkář (Vl. Veit) - pracovní verze
Jednoho jitra časně ráno probudil Františka ve Vídni sen a ten sen mu říkal, že je někdo za dveřmi. Žádné klepání ani zvonění sice neslyšel, ale sen byl tak živý, že šel otevřít. Na sobě měl jen vytahané slipy, jakých si jednou koupil výhodně celý balík a které se po každém vyprání o kousek zvětšily, ale ve kterých se mu dobře spalo. V té době bydlel v přízemním služebním bytě, který měl dva vchody. Jedním bylo možno vejít z fary a druhým z chodby jakoby sousedního baráku do vedlejší ulice. To ráno bylo prosincové, venku poletovaly sněhové vločky, bylo zataženo, nevlídno a mrzlo. Ještě tedy ve sladkém polospánku a sugestivně veden snem mu nepřipadalo divné jít takto přioděn otevřít, ale bylo to stejně jedno, protože za dveřmi nikdo nebyl. Ale sen ho vedl jakoby zhypnotizovaného dál chodbou v tichém domě, až ke schůdkům do sklepa, podívat se jestli tam dole nesedí nějaká krásná dívka, který za ním přišla a teď se tam někde na schodech trochu upejpá.
Pak klaply dveře od bytu, které zabouchl průvan a Frančesko se začal probouzet. Napřed se uchýlil po schodech tak hluboko, aby ho nikdo kdo půjde po baráku nespatřil a tam přemýšlel co dál. A protože mu začínala být velká zima, napadlo ho dost rychle řešení. Po chvíli ho už bylo možno vidět, v tom prosincovém ránu na ulici jak předstírá jakýsi kondiční běh a ruce tedy ve výši prsou zatnuty v pěst běží okolo bloku, bos po ulici už zaplněné lidmi jdoucími do práce, mezi ženami z nichž některé byly prý podobny té krásce, která u něj u dveří měla před chvílí zvonit a které šel otevřít v těch děsných slipech v kterých teď upaloval po ulici a kolem dvou rohů velkého bloku baráků až k vchodu na faru, kde mu po chvíli intenzivního zvonění otevřela vyděšená kuchařka „baba Hájková,“ a tak ho osvobodila od té strašlivé potupy.
Po vyslechnutí této příhody jsem se Františkovi mohl i já „pochlubit“ jedním strašlivým zážitkem: Na cestu do emigrace jsem se lingvisticky vydal vyzbrojen dvěma větami v cizím jazyku. Můj přítel kunsthistorik Mojmír Horyna mi je poťouchle doporučil v jedné staré učebnici němčiny. První zněla:
„Je za touto školou kluziště?“ a druhá: „Sklepníku, kdy odjíždí příští dostavník do Benátek?“
Takto tedy jazykově vybaven z domova jsem brzy po příjezdu stál na jedné vídeňské ulici a čekal na autobus městské dopravy. Jezdil tam patrový, podobný těm londýnským. Do prvního patra se dalo vyjít a sejít jen jedním schodištěm vpředu, vedle řidiče.
Čekání na refíži jsem si krátil pokradmými pohledy na jedno krásné holčičí stvoření, které tam stálo se stejného důvod jako já – čekalo na autobus. S radostí, ale i se smutkem jsem po chvíli zaregistroval, že i ona ke mě vysílá pohledy plné zájmu. Se smutkem proto, protože jsem si najednou s plnou silou uvědomil moje nedostatky v tom cizojazyčném prostředí.
Když autobus přijel, hlasitě jsem v duchu zanaříkal, nastoupil a vystoupal do prvního patra, které bylo úplně prázdné, abych si tam sedl se svou bezmocí do koutku, až úplně dozadu. Když jsme se rozjeli, vrhnul jsem ještě poslední pohled na zastávku, abych snad ulovil ještě kousek té navždy ztracené sympatie, ale dívka už tam nestála. Jako slabá útěcha mne napadlo, že čas je milosrdný a za pár dní že si na tuto „příhodu“ třeba už ani nevzpomenu.
Po pár metrech jízdy jsem si všiml, že někdo stoupá do prvního patra toho dopravního prostředku a bylo to ONA! To snad nemůže být pravda, říkal jsem si, když jsem ji sledoval, jak se blížila a pak přišla až ke mně a skutečně si sedla na vedlejší sedadlo, asi tak deset centimetrů vedle mne.
Co jsem měl dělat? Měl jsem se na ní alespoň usmát a promluvit tím svým cizím jazykem? Vídeň byla multikulturní město a nějaké řešení by se jistě našlo, ale já jsem se jen nešťastně a trapně díval z okna na míjející ulici a přímo hmatatelně jsem cítil její čím dál větší zmatek a možná i pobavení? V hlavě jsem měl jen bezbřehé prázdno a zoufalství bez jakéhokoliv náznaku myšlenky. První zastávku jsem propásl, ale na druhé jsem vystoupil. Když jsem stanul zase zpátky na chodníku a autobus se rozjížděl, odvážil jsem se na okamžik zvednout zrak tam nahoru, kde teď ona seděla na mém místě u okna. V okamžiku kdy se naše oči naposled v životě setkaly, jsem v těch jejích zahlédl tak hluboký úžas jaký jsem do té doby, a i do té dnešní už nikdy u nikoho neviděl.
Dneska vím, že ať bych tehdy udělal cokoliv, všechno by bylo lepší než to co jsem tam neudělal. A ta hrůza z toho mne polévá studem ještě dneska. Proč jsem jí, pro Boha, neřekl alespoň: „Sklepníku, kdy odjíždí příští dostavník do Benátek?“