V roce 1932 namaloval Jan Konůpek akvarel nazvaný "Křest Kristův ve Vltavě". Kam se na něj hrabe Rodger Brown se svým slavným obrazem "Příjezd Ježíše Krista do Chicaga" z roku 1976. V nenápadné a téměř liduprázdné biblické scenérii, přenesené kamsi na periferii Prahy počátku dvacátého století, vidíme nejen samotný obřad křtu Krista, ale v pozadí horizontu tovární (karlínské) komíny a zlatavě dominantní kulovitý (libeňský) plynojem. Nic symbolicky překvapujícího, vždyť podle spisovatele Bohumila Hrabala "když byl Ježíšek ještě malý, chodil v Libni do školy, nosil v brašně chleba s učením a myslel na voloviny."

Tak, jako Bohumila Hrabala fascinovala na počátku padesátých let minulého století Libeň, že se na dlouhých denních a nočních procházkách spolu s grafikem Vladimírem Boudníkem nemohl nasytit poezie této periférie, nad kterou se na Palmovce tyčil plynojem tvaru koule, tak i dalším básníkům, malířům, fotografům se tato gigantická oční bulva plynojemu zvolna, jako rentgenovými paprsky, zadírala pod kůži, do duše. Vzrušivě zneklidňující objekt tvořící jednu z podivuhodných prvků panoramatu Prahy. Tajemně až magicky nasvícený zapadajícími paprsky slunce libeňský plynojem na černobílé fotografii Ladislava Michálka (kolem roku 1965) stal se dramatem, ikonou střežící jako obrovitý míč genia loci bývalé libeňské periferie.
I proto Michálkova fotografie byla použita na přebalu knihy Bohumila Hrabala "Kluby poezie" (1981). Naopak u příležitosti 80. narozenin Bohumila Hrabala v roce 1994 namaloval písničkář a malíř Vlastimil Třešňák obraz nazvaný "Bohumil Caesar Hrabal". Za modravého měsíčního svitu libeňskou kočičí dlažbou silnice projíždí na motorce Bohumil Hrabal, oblečen v antické říze s ratolestí kolem hlavy. Přes tovární haly a komíny v pozadí je vidět signifikantní siluetu Libně - kouli plynojemu.

"Libeňský plynojem - to je nás všech stará láska!" napsal mi v dopise z Bratislavy v roce 2004 básník a filosof Egon Bondy.

Ostatně již za dob mých středoškolských studií nám profesor Vejrych barvitě a dramaticky vyprávěl, kterak o květnové revoluci v roce 1945, coby mladý horlivý účastník povstání, při tahanici o pancéřový vlak právě ukořistěný Němcům v Libni, omylem protiletadlovým granátem prostřelil 14 milimetrů tlustý plech plynojemu. (Vyspravený a zanýtovaný průstřel dodnes patrný.) Profesor Vejrych byl důvěryhodný pedagog a vážený muž a nebylo důvodu, proč mu nevěřit, i když dějiny Pražského povstání tuto událost poněkud korigovaly. V době průstřelu již plynojem nesloužil svému původnímu účelu, ale zbytky plynu a dehtu v něm hořely mnoho hodin.

První kulovitý tlakový plynojem v Čechách o průměru 20 metrů, spočívající na osmi dvoustěnných plechových nohách, zapuštěných do betonových základů, byl pražskou firmou ČKD dostavěn a uveden do provozu v červenci 1932. Plynojem o obsahu 12 564 m3 sloužil jako součást Pražské obecní plynárny v Michli k vyrovnávání rozdílů mezi výrobou a spotřebou svítiplynu během dne a noci. Zároveň byl využíván k posílení zásobování plynem průmyslové Libně a Vysočan. Vysoké technické hodnocení plynojemu bylo v souladu s oceněním estetickým a výrazně přesahovalo tehdejší odborné kruhy. Jednoznačně kladný zájem byl i u veřejnosti.
Libeňský plynojem se stal vděčným tématem pro četné dobové společenské a kulturní časopisy. Pokrok a moderní životní styl, estetika ve znamení nové doby. Plynojem jako funkcionalistický novotvar přesahující po všech stránkách místní provinciální obzory se stal i výzvou pro mnohé fotografy. (Z prvních jmen fotografů odvážné konstrukce plynojemu z roku 1932 připomeňme si Pavla Altschula či Alexandra Hackenschmieda.)
Po válce již ale neměla plynárna o libeňský plynojem zájem, neboť ztratil svůj původní význam. V roce 1949 byla "koule plynojemu" bezplatně převedena na letecký ústav. Otvor po průstřelu (0,5 m) byl zacelen, funkce výtlaku kompresoru se zaměnila za funkci sání a od roku 1951 se stal celý objekt součástí aerodynamické laboratoře Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu. Letecký ústav však od roku 1954 spadal pod ministerstvo národní obrany. Z těchto důvodů coby "vojenský objekt" dostal bývalý plynojem nový design - ze stříbrné barvy byl přetřen do barvy khaki a kolem byly strategicky vysázeny topoly, které časem zneviditelnily jeho dominantu. Potřebám aerodynamické laboratoře slouží plynojem dodnes, po roce 1990 opět už v barvě stříbrné.

Ještě než byl libeňský plynojem dostavěn, ruský spisovatel žijící v Berlíně Vladimír Nabokov v románu "Zoufalství" z roku 1932, v úvodní "pražské scéně" nechá procházet "neurotického ničemu" Hermanna územím nikoho, kde jedinou krásnou věcí v krajině byl plynojem na kopci "kulatý a červeňoučký proti modré obloze, vypadal jako obrovský kopací míč." Nabokov tehdy zajížděl do Prahy za matkou a stavba plynojemu těsně před dokončením, kdy "budoucnost problikává minulostí", jej výrazně inspirovala.
V roce 1941 namaloval Václav Tikal rozměrný figurální obraz "Podzemní hnutí", na kterém se skupina mužů naklání nad prázdným stolem. Na horizontu za skupinou lze spatřit kulovitý útvar plynojemu, který spolu s rozhlasovým stožárem vytváří motiv současné civilizace. Jako by Tikal předznamenal následný zájem o tento objekt, který se stal "tajemným psychogramem" města.
Se zájmem o okrajové čtvrti, estetiku periferie, se skupina výtvarníků a básníků nazvaná "Skupina 42" obrací k zevšednělým kulisám města. Reklamní nápisy na dřevěných plotech, opuštěné městské planiny s opuštěnými chodci, tovární dvory, smutné objekty činžovních domů pražských čtvrtí. A samozřejmě i libeňský plynojem. Ten ve "Skupině 42" především zaujal malíře Františka Grosse, pro kterého se stal počínaje rokem 1939 charakteristickým námětem. Libeňský plynojem za soumraku či svítání, žhnoucí nebo bezbarvě šedivý k temnotě, zasazený v koloritu okolních továren i domů, jako by měnil své místo v městské krajině. V druhé polovině čtyřicátých let se kulovitý plynojem objevil nejen na knižní obálce v provedení Cyrila Boudy, ale i u některých dalších malířů a knižních ilustrátorů (Václav Sivko, Vilém Haiter, Kamil Lhoták).
V roce 1945 libeňský plynojem fotografuje Miroslav Hák. Hákovy fotografie nedokumentují konkrétní objekt konkrétního místa, ale jsou skutečné a doslova "psychogramy" moderního světa. Osamocenou abstraktní kouli usazenou na výřezu šikmé plochy křižují nad jejím vrchlíkem dráty elektrického vedení. Obdobně jako osamocený objekt vidí a fotografuje již v roce 1944 libeňský plynojem "noční chodec" Václav Chochola. Obří kouli doplňuje v popředí o jiný osamocený detail - plynovou lampu, dřevěné sloupy elektrického vedení nebo zteřelou prkennou ohradu. Absence člověka je nasnadě. V roce 1965 se k námětu plynojemu opět navrací. Chocholovo vidění a poetika se ztotožňuje s programovými výrazovými prostředky "Skupiny 42", jíž si Chochola tajně přál být členem. Bohumil Hrabal Chocholu ve svém textu "Spiknutí krásy" nazývá "fotografem libeňské periférie, objevitelem pohledů podivuhodných setkání". Libeňský plynojem v roce 1955 fotografuje Emila Medková. V roce 1945 se pro fotografa Josefa Ehma stává osamocený plynojem protipólem fotografie prostého náhrobku s křížem dvou padlých během Pražského povstání na osamocení pláni v Libni. Tibor Honty, který se zajímal od roku 1958 o libeňskou periférii, v roce 1963 tentýž motiv rozostřil do černobílé fotografie nazvané výstižně "Černé slunce". A nesmíme ani zapomenout na Josefa Sudka, jenž ve třech záběrech "Prahy panoramatické" /1959/ zachytil "Krajinu s plynojemem". Jistěže jej kompozičně zajímal horizont města s výrazně geometrickým tvarem koule. Plynojem nacházíme také na snímcích Jiřího Jeníčka, Karla Andrlíka a mnoha dalších.

Písničkář a jemný lyrický básník Vladimír Veit v roce 1978, tou dobou disident a noční hlídač, zdařile zhudebnil a nazpíval "tajnosnubný" text Josefa Škvoreckého "Blues libeňského plynojemu". Pro jeho chystané, v roce 1982 v exilu vydané LP "Texty", mu Josef Škvorecký svůj text poslal z Kanady. Škvoreckého text se vůbec poprvé objevil v roce 1958 ve sborníku "Jazz 58", nese tu podtitul "Píseň z třicátých let" a je věnován památce Jaroslava Ježka. Na protější stránce sborníku je připojena kresba grafika sborníku (J. Rathouský). Skutečnost je poněkud jiná. "Tenkrát bydlela tam v Libni jedna paní, která se mně líbila. To byl ten důvod, ta souvislost. Plynojem jsem vždycky viděl z vlaku cestou z Náchoda do Prahy..." řekl mi v roce 2004 Josef Škvorecký v Praze, když jsem se jej zeptal, proč zrovna libeňský plynojem jej inspiroval. "No jo, Errol (tehdejší pseudonym Josefa Škvoreckého) mi to napsal, namaloval a věnoval k svátku. Jmenuje se to "Rainy Day Blues"..." dodala k tomu o pár dní později s velkým smíchem paní Marie Štichová v Libni a ukazuje vetchý svazeček perem popsaných a pokreslených listů. Datace na obálce je 12. 9. 1953. Sborník "Jazz 58" vznikl o pět let později a tato báseň není již věnována Marii Štichové, ale Jaroslavu Ježkovi.

I když libeňský plynojem prošel vývojem od funkce přes znak k symbolu a stal se dnes ikonou, od konce šedesátých let minulého století již tak výrazně neoslovoval umělce ani fotografy. Vzrostlé topoly znehodnotily výhled na gigantickou kouli (stromy obrostly plynojem natolik, že jej málem nenajdete, i když jste skoro pod ním) a kompozičně nelze k čemu navázat. Oživující událostí se v rozmezí října 2004 - ledna 2005 stala výstava Galerie hlavního města Prahy nazvaná "Libeňský plynojem". Při příležitosti této výstavy nakladatelství Gallery vydalo stejnojmennou a výpravnou publikaci.

Pokud však chcete poznat libeňský plynojem důkladně, vydejte se sami přímo k němu!
Možnosti tu jsou jen dvě. Buď na něj vylezete, jak píše ve svém textu Josef Škvorecký, a jak také učinila v roce 1991 umělecká skupina "12/15" (dokument foto Hana Hamplová), která na jeho vrcholu vztyčila svoji vlajku - a nebo si vlezete pod plynojem, jak jsem to učinil já.
Plynojem je dodnes stále znepřístupněn, obehnán ve velkém okruhu drátěným plotem. Povídám tedy, půjdu k vrátnici a zazvoním. Vrátnice a vrata zamčená, řetězem omotaná nikde nikdo, zvoním třikrát krátce za sebou. Jakási neviditelná ruka někde v dálce zmáčkla bzučák, železná postranní vrátka se sama otevřela. Jdu opuštěnou cestičkou, stoupám vzhůru po starých cihlových schodech, nikde nikdo, ani pes nepřiběhne. A najednou stojím těsně před Ním! Znepokojující tíseň se mě zmocňuje. Jak řekl už nevím kdo - je to socha zakletého Anděla. Chladná, studená, netečná. Osměluji se, holou dlaní dotýkám se ocelového pláště. V tu chvíli ohromný rachot odkudsi z vnitřku koule, žene se potrubím kamsi pryč. Jako by pod Golemem zachvěla se zem. Bázlivě uskakuji a rychle vytahuji fotoaparát pro boj z blízka. Cvak cvak. Nikde žádného človíčka-živáčka, hlídače, obsluhy. Tedy zalezu pod plynojem! Zbaběle lezu pod pupek koule, až k ohromným rourám a surrealisticky absurdní veteši kolem za dávná léta odložené. Dřevěné necky nebo snad máry pro rakev, šlapací šicí stroj, zrezivělá kilová závaží, dřevěné štafle, kostra jízdního kola i nejednoho ptáka. Odkudsi z výšky mi na tvář padla ledová krůpěj nějaké kapaliny. Uvnitř koule podivně zašumělo, nebo snad to byl zlomyslný smích? Rychle jsem v přikrčení vycouval z pod plynojemu a kolem rozpadající se dřevěné boudy (hlavou mi probleskne motiv z obrazu Kamila Lhotáka), po schodech dva tři najednou jsem to vzal chvatně nazpátek.
Podzimní pošmourně uslzený den, kdy slunce ani na chvíli naděje nespatříš, se měnil v soumrak, majestát koule plynojemu nade mnou potemněl a - bůhví - zakýval se hrozivě do stran. Nebo to jen elipsovitý stín protáhl se směrem ke staré Libni? Branka areálu za mnou neslyšně zaklapla a já v hluboké meditaci pod dojmem předešlých chvil došel jsem na Palmovku, kde "fialová světla refýží vrkala milostně a průvan od řeky vyblyštěl kolejnice a dráty vedení se třpytily jako sliny táhnoucí se od úst člověka, který se pomátl láskou." Ano, snad onou starou láskou k plynojemu, k Libni ženského rodu smyslné.
A přitakal jsem Hrabalovi, přitakal i Konůpkovi, protože všude se vznášela vidina "že Ježíšek chodil v Libni do mateřské školky". A odpoledne "sundával svatozář a udělal si z ní vobruč, hnal si to kolem Rokytky, kde se kluci cvičili ve křtění a v roští si honili čuráčci", aby pak coby frajer libeňskejm holkám k obdivu vylezl na plynojem.
Opravdu jak říkám, kam se na tohle hrabe Rodger Brown se svým "Příjezdem Ježíše Krista do Chicaga."

Karel Sýs
PERIFÉRIE
Františku Grossovi

Jeden svět zde končí druhý začíná
Holičství se lesknou jako plynojemy
v nichž dřímají nadržené vjemy
na rozhraní Vysočan a Karlína

Kdosi obrátil dnes všecko naruby
Afrodité vešla do trafiky
Černý Adonis vyletěl z elektriky
Rub se rozzářil když daleko je líc

Staré duše obrůstají mechem
Stará města zarůstají plechem
Autoservice Baťa Pozor - vjezd!
Sténáš pod útokem smaltovaných hvězd

Muži - strojky jsou tu kosmatí
ženy hranaté A přesto
cítíš vzdychat v rukou malíře
teplé růžové a pravé lidské těsto

Ukázka v MP3 - Blues libeňského plynojemu (J. Škvorecký)