Právě se děje

Vážení! Vzácný člověk (letos sedmdesátiletý), letecký mechanik, autor několika knih Honza Čech byl vyloučen z publikování na Neviditelném psu - zdá se kvůli předposranosti tamní redakce. Nabídl jsem mu a on souhlasil, abych jeho glosy uveřejňoval na svých stránkách v rubrice: "Právě se děje." TADY jsou první tři!
Vladimír Veit

-----------------------------------------
23. 11. 2019 19:00

Dobrý den a ahoj, tady máte něco do archivu. Jako PDF i jako odkaz na web. Vyšlo v Deníku 13. 11. Děkuju! Michal Bystrov
ODKAZ
Michal Bystrov

-----------------------------------------
23. 11. 2019 16:03

Ahoj Vladimíre,
v poště před několika dny nalezl jsem tvé CD. Je opravdu velmi vydařené, počínaje obalem, bukletem a především zvukovým obsahem.
Štěpánkova doprovodná kytara je skvělá, nikam se dominantně necpe, jen vše dobarvuje, takové pastelové barvy, řekl bych. Ve spojení s tvým hlasem a přednesem (a pochopitelně i tvoji kytarou - tu rozpoznám vždy) vytváří skvělý poetický celek.
Víc tě chválit nebudu, prostě je to báječné, i to, že se nevzdáváš a pokračuješ stále dál, jsi svůj, vysoko držíž laťku, klobouk dolů!
V dnešní době, kdy Oni nerozumí nám a My nerozumíme jim jsou tvé nahrávky takovou oázou na poušti, skutečně tím pramínkem, co s nebe padá...
Buď zdráv a stále vesel Vladimírel
Děkuji!!!
Tom

-----------------------------------------
8. 11. 2019 19:27

Vladimír Veit patří spolu s Jaroslavem Hutkou k praotcům českého folku. Jejich společné začátky přinesly v sezóně 1967-1968 rané pokusy o české převody Dylana a Donovana, ale i první písně vlastní. Tehdy počala též jejich autorská spolupráce, která nebyla přerušena ani v dalších desetiletích, kdy každý z nich vystupoval sólově.
Vladimír Veit se stal uznávaným autorem melodií na verše našich i světových básníků. Už pro své první album Texty zhudebnil básně Jaroslava Vrchlického, Jaroslava Seiferta, Petra Kabeše, ale i Milana Kundery nebo Václava Havla. Později vydal také vlastní písně a připravil i komponovaná alba s poezií Jana Skácela, Vladimíra Hraběte nebo Françoise Villona.
Bylo tedy jen otázkou času, kdy se vrátí k písním, které napsali společně s Jaroslavem Hutkou, a připraví z nich nové autorské album. Vybral pro něj i méně známé písně z 60. a 70. let; některé z nich zazněly před desetiletími třeba i ojediněle, a mnohé z nich Veitův dávný jevištní partner dokonce již zapomněl. Tradičně střídmý a jemný projev Vladimíra Veita na této desce nápaditě dokresluje doprovod respektovaného, o generaci mladšího kytaristy Josefa Štěpánka.

-----------------------------------------
22. 10. 2019 06:44

Potkal jsem studánku

-----------------------------------------
11. 10. 2019 12:58

Šaškovský šat

-----------------------------------------
25. 8. 2019 18:13

Kupte si štěstí!

-----------------------------------------
25. 8. 2019 18:11

Bim bam

-----------------------------------------
23. 6. 2019 21:12

Modlím se...

-----------------------------------------
7. 5. 2019 09:43

Deset let

-----------------------------------------
5. 5. 2019 19:45

Nové polské CD s polskou verzí Hnědovlásky

-----------------------------------------
29. 4. 2019 10:25

Svoboda není od zániku nikdy dál než jednu generaci.
Ronald Reagan

-----------------------------------------
25. 4. 2019 19:14

Počet obyvatelstva: muslimové 1,4 miliardy, židé 14 milionů (100:1)
Laureáti Nobelovy ceny: Muslimové 8 (včetně Arafata), židé 159.
Počet sebevražedných útočníků: muslimové 149, židé 0

-----------------------------------------
5. 4. 2019 12:38

Hnědovláska polsky:

-----------------------------------------
19. 3. 2019 07:51

Různé „sdělovací prostředky,“ vyjadřují jako jeden muž zděšení nad střelbou v novozélandských mešitách. Zároveň vztyčují varovně prstíček nad tím, že by to někdo okomentoval souhlasně či jinak xenofobně, rasisticky atd. atp. Jako za starých bolševických časů na mne vane tento smrdutý dech rozhořčení. Svědomí mi velí: že musím k tomu všemu dodat, maje na mysli všechny ty svinstva a zvěrstva muslimů, to české příloví: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“
Prý si „oni“ mají možnost došlápnout na toho kdo nebude hlásat rozhořčení. Nevážení soudruzi: Co se mnou uděláte?

-----------------------------------------
8. 3. 2019 16:26

Když se nebojuje za správnou věc tehdy, kdy lze snadno vyhrát bez krveprolití, když se nebojuje tehdy, je-li vítězství jisté a nemusí se za ně zaplatit příliš velká cena, můžete se dočkat chvíle, kdy budete muset bojovat proti veškeré možné přesile a pouze s nejistou nadějí na přežití. Může nastat dokonce i horší případ. Možná že budete muset bojovat bez naděje na vítězství, protože je lepší padnout než žít jako otrok.
W.S. Churchill

-----------------------------------------
8. 3. 2019 12:53

Dokument o tom jací bolševičtí grázlové ovládají BBC a "západní" média. České titulky

-----------------------------------------
7. 3. 2019 07:53

„Kdo se vzdá svobody, aby dosáhl bezpečí, ten nakonec ztratí obojí.“
Benjamin Franklin

-----------------------------------------
16. 2. 2019 17:01

Teď právě o tom byla reportáž v televizi Prima. Opravdu je to jen vyděračský dopis, kde pisatel doufá, že se někdo nachytá a peníze pošle. Takže asi tak.
Včera opět podvodníci rozeslali český psané vyděračské e-maily označované jako sextortion - sexuální vydírání. Vyhrožují zveřejněním videa, kde je údajně natočen oslovený uživatel při sledování lechtivých stránek. Jako výkupné požadují 255€ v bitcoinech (přibližně 6.500,-Kč, v přepočtu 0,77 BTC) na určitou adresu. K pátečnímu ránu zaplatilo asi 5 uživatelů a podvodníci tak získlali 0,3 BTC. O tom se můžete přesvědčit na stránkách BlockChainu.
Jako důkaz o údajném napadení počítače vydíraného uživatele slouží starý trik se falešnou adresou odesílatele, která se shoduje s adresou příjemce. Odresa odesílatele lze podvrhnout, aniž by bylo nutné něčí počítač nebo e-mailovou schránku napadnout. Tento trik využívají podvodníci, spameři nebo i jiná havěť mnoho let a rozhodně nedokazuje, že by byl váš počítač napaden.
Ukázku podvodné zprávy a další odkazy najdete v databázi pod názvem Falešné vydírání - Bezpečnostní upozornění. váš účet byl napaden! (20190214).
Česko zasáhla vlna vyděračských e-mailů. Útočníci hrozí intimními nahrávkami
Na pozoru by se v posledních dnech měli mít uživatelé před nevyžádanými e-maily, ve kterých útočníci tvrdí, že jejich poštovní schránka byla napadena hackery. Příjemce přitom straší tzv. RAT viry, které skutečně existují, ale v tomto případě si kyberzločinci vymýšlejí ve snaze dostat z lidí peníze výměnou za intimní nahrávky.

-----------------------------------------
14. 2. 2019 10:42

Následující řádky mi byly poslány dnes jakoby z mého majlu. Bohužel tedy nemůžu odepsat, aby mi ten neznámý vyděrač políbil p.... Činím tak alespoň takto.
Ahoj!
Jak jste si možná všimli, poslal jsem vám e-mail z vašeho účtu.
To znamená, že mám plný přístup k vašemu účtu.
Díval jsem se na tebe už několik měsíců.
Skutečnost je, že jste byli nakaženi škodlivým softwarem prostřednictvím webu pro dospělé, který jste navštívili.
Pokud o tom nejste obeznámeni, vysvětlím to.
Trojský virus mi dává plný přístup a kontrolu nad počítačem nebo jiným zařízením.
To znamená, že na vaší obrazovce vidím vše a zapnutí fotoaparátu a mikrofonu, ale o tom nevíte.
Mám tak také přístup ke všem vašim kontaktům.
Proč váš antivirus nezjistil škodlivý software?
Odpověď: Mám ovladač Trojan, aktualizuji jeho podpisy každých 4 hodiny, takže váš antivirus je tichý.
Udělal jsem video, které ukazuje, jak se uspokojíte v levé polovině obrazovky a na pravé polovině vidíte video, které jste sledovali.
Jedním kliknutím na tlačítko můžu toto video odeslat všem vašim e-mailům a kontaktům v sociální síti.
Pokud to chcete zabránit, přeneste částku 258€ na svou adresu bitcoin (pokud nevíte, jak to udělat, pak napište na Google: "Koupit Bitcoin").
Bitcoin adresa: 164NL2muDgdS83LpKWpwaky9Btdwanskb1
Jakmile bude platba obdržena, odstraním video a nikdy mě nikdy nebudete slyšet.
Dám ti 48 hodin, abych zaplatil.
Mám upozornění při čtení tohoto dopisu a časovač bude fungovat, když uvidíte tento dopis.
Podávání stížností někam nemá smysl, protože tento e-mail nemůže být sledován jako mého že a Bitcoin adres.
Nedělám žádné chyby.
Pokud zjistím, že jste podali zprávu nebo sdíleli tuto zprávu s někým jiným, video bude okamžitě distribuováno.
S pozdravem!

-----------------------------------------
7. 2. 2019 07:50

Angela Merkelová vyhledá věštkyni, aby jí předpověděla budoucnost. Ta zavře oči, soustředí se a praví: „Vidím Vás na otevřeném autě, jak jedete širokou ulicí. Lidé Vám aplaudují, jsou šťastní jako ještě nikdy předtím, někteří dokonce běží za autem a jásají. Dav je tak těsný, že policie jen stěží a s velkou námahou udržuje volný průjezd. Lidé volají plni nadějí: Teď zase bude všechno dobře!“
Angela, když to slyší, může prasknout od štěstí a ptá se zvědavě věštkyně: „A jak na to reaguji já?“
Věštkyně na to: „To já nemohu bohužel vidět, víko rakve je uzavřené!“

-----------------------------------------
1. 2. 2019 18:43

Zažil a viděl jsem před pár dny něco, co jsem si neuměl do té doby představit. Něco co se prý jmenovalo snad Michal David a na obrazovce to „něco“ zpívalo a ačkoliv tomu bylo rozumět, nepamatuji si ani jedno slovo.Asi nebylo zpívat o čem. Za ním se všelijak vlnily dost svlečené fešné slečny a v jednom kuse se tomu usmívaly.
Má fascinace touto neuvěřitelností byla nakonec uspokojena a pochopena tím, že obrazovka televizoru zářila v kavárně příslušející k psychiatrické léčebně v Písku. Bůh buď všem těm duševně postiženým tam milostiv. A ještě něco hrůznějšího mne napadlo: „kdyby mne tam jeblo“ kam by mě v tomto státě umístili?

-----------------------------------------
1. 2. 2019 09:11

"Provolávání slávy ve shromáždění slabých, kteří to myslí dobře, brzy přestane budit ohlas a hlasy těchto slabochů brzy přestanou mít váhu. Osud se blíží dál svým krokem."
Winston.S.Churchill

-----------------------------------------
1. 2. 2019 09:08

Svoboda není nikdy dál od zániku než jednu generaci.
Ronald Reagan

-----------------------------------------
13. 1. 2019 08:42

Veit - Šrámek: Splav

-----------------------------------------
12. 1. 2019 17:46

Noc pana Browna

Noc už skoro celá uplynula a pan Brown ne a ne pořádně usnout.Už dvakrát si byl během nočních hodin uvařit čaj, přecházel přitom po kuchyni s dýmkou v ústech, a nebo jen tak seděl, hleděl před sebe a nebo do trámoví staletého stropu, ale spánek stále ne a ne přijít. Pan Brown byl sice už dost starý, ale se spaním neměl dosud žádné zvláštní potíže. Dnešní noc byla vyjímečná. Párkrát se mu už sice po dlouhém převalování podařilo zdřímnout, ale bylo to vždy jen na chvíli. Nyní přistoupil k oknu a škvírou mezi závěsy vyhlížel ven do tmavé noci postříbřené anglickou mlhou a částečně i světlem měsíce.
Tam, kus dál, za ovocným sadem, loukou, rybníčkem a lesíkem bylo za války letiště a jemu se zdálo, že právě tam odtud přichází ten zvláštní neklid, který mu nedovoluje spát. Když byl ještě malý chlapec, chodil se tam tajně, matka mu to nedovolovala, dívat. „Seděla“ tam tehdy třistadevadesátá oxfordská stíhací peruť. Pan Brown, tehdy ještě jenom James, se krčil za posledními stromy lesíka a pozoroval letadla, jak startují a přistávají. Při startu motory burácely, země se chvěla a byl to velkolepý pocit, moci to všechno pozorovat. Při přistávání vracejících se letadel je často doprovázelo kvílení i jiných motorů – motorů sanitek a hasičských vozů. Radši pozoroval starty a nejraději ze všeho pak hromadné starty celého Wingu. Stihačky se hnaly po letištní ploše jedna za druhou i skoro vedle sebe, a pak zmizely za obzorem. Jindy zase malý James viděl starty pohotovostních dvojek, které stály s piloty v kabinách připraveny za ochrannými valy ze zeminy. To pak letadla zmizela jakoby mžikem. Někde v dálce někdo volal o pomoc! Jednou tu viděl přistávat i poškozený bombardér Liberátor, který za sebou vlekl stuhu tmavého dýmu a kterému visel z křídla napůl utržený motor a k tomu zase – hasiči a záchranka. Malý James pak mohl vidět raněné, které vynášeli spodními dveřmi z letadla ven.
O letcích se hodně psalo v novinách jako o velkých hrdinech a on byl hrdý, že může být jejich sousedem. Už tehdy tu žil jenom s matkou, otec se brzy po začátku války nevrátil z jedné plavby po Atlantiku, kde sloužil jako druhý důstojník na korvetě doprovázející konvoje.
A pak, kdo by mohl zapomenout na ten slavný den, mu bylo dopřáno spatřit tisíce a tisíce letadel všech možných typů, která z jeho vlasti směřovala do Francie, aby pomáhala zbudovat předmostí na plážích, na kterých se začala vyloďovat ta největší invazní armáda v lidských dějinách. Přes čtyři a půl milionu mužů angloamerických armád se pak valilo Francií a Německem – a začali to všechno Jamesovi letci tu noc z pátého na šestého června roku 1944. Letiště bylo krátce po válce zrušeno a tehdy se James procházel ztichlými a prázdnými hangáry a ubytovnami letců a sbíral, co tu po nich zůstalo zapomenuto. Nacházel toho hodně. Prázdné nábojnice z protiletadlových děl, která střežila letiště, válečné časopisy: z toho i jeden německý DER ADLER, a v jedné převrácené skříni našel i koženou leteckou bundu s bílým beránkem uvnitř.
To všechno má ještě dodnes doma a k tomu i vekou leteckou mapu západní Evropy. Jednou se mu podařilo najít i signální pistoli s rachejtlí v hlavni zapadlou v trávě u řídící věže. Tam také párkrát vylezl, protože tajně doufal, že by se mu mohlo podařit nalézt dalekohled, jakým si často muži tam nahoře prohlíželi vracející se letadla. To se mu ale nikdy nepovedlo. Pak jednoho dne tu všechno rozmontovali, zbourali a odvezli. Zůstala jen startovací a přistávací dráha z betonu a na uvolněných prostranstvích brzy vyrostla napřed tráva a pak i všelijaké stromky a keře. Slavné letiště Blue Stone zmizelo. Jen ta betonová ranvej, teď už dost popraskaná tu zůstala dodnes. A odněkud od bývalého letiště přicházel ten nevysvětlitelný neklid který panu Brownovi nedovoloval spát. Napjatě poslouchal a jeho rozjitřené vzpomínkou znova přinášely zvuky motorů zkoušených na stojánkách, vrčení nákladních aut a jiné nedefinovatelné zvuky, které sem kdysi přinášel vítr za jiných tichých nocí. Pan Brown si vzdychnul, zatáhl neprodyšně závěs v ložnici a odšoural se zpátky do postele. Zhasl malou noční lampičku a znovu se pokoušel usnout.
Kdyby místo toho vyšel ven a prošel mlhou tou starou známou cestou, dožil by se velkého překvapení. Na bývalém letišti stála opět ta stará prkenná budova Dispersalu a o kus dál se rýsovaly dvě siluety Spitfirů pokryté rosou. Kdyby pak přistoupil k těm oknům ve kterých se rýsovala malá škvíra v zatemění a nahlédl dovnitř, spatřil by dva muže v leteckých kombinézách a známých kožených bundách s beránkem. Seděli v pohodlných proutěných křeslech s nohama nataženýma k plamenům v krbu. V jednom okamžiku, když se oheň jasněji rozhořel a roj jisker ozářil místnost, mohl by spatřit i stužky vyznamenání našité na prsou, pak znak RAF na rukávech a nad tím stužku s nápisem CZECHOSLOVAKIA. Mohl by zahlédnout i jeden z obličejů po mnoha plastických operacích a mohl by spatřit i to, že druhý z pilotů má jen jedno oko a popálený, zjizvený obličej. Oba měli na sobě uniformy na několika místech prostřílené.
Jeden z nich si právě rozkošnicky protáhl nohy a přistrčil je blíže plamenům v krbu. Pak si sáhl do kapsy a vytáhl krabičku cigaret. Pečlivě si jednu vybral, předklonil se a od malého klacíku vy taženého z plamenů si ji zapálil. Labužnicky vtáhl dým, usmál se na svého kolegu jenž štítivě ohrnul nos a opět se vrátil do své pololežící polohy. Kdyby pan Brown nyní sedl do jedné ze dvou stíhaček, tak jak o tom dříve tak často snil a vzlétl nad kanál do desetitisícové výšky, uviděl by slunce, jak se pomalu vynořuje ze Severního moře. A kdyby byl vystoupal ještě výš, ocitl by se najednou v nadpozemském jasu a kdyby to vydržel slabou půlhodinku, a pak se spustil klouzavým letem směrem k Francii, spatřil by brzy jiné malé sportovní letiště, plné všelijakých hezkých a barevných letadélek. Mezi nimi by si mohl všimnout i jedné krásné Cessny. Ta nyní patřila bývalému unterofficierovi Schwarzmüllerovi, nyní velkoobchodníkovi s dámským prádlem.
Přistál tu včera odpoledne na své okružní prázdninové cestě a dnes brzy ráno se chtěl ještě před návratem domů pokochat pohledem z výšky na Lamanšský průliv. Bývalý poddůstojník netrpěl naprosto žádnými výčitkami svědomí, i když tu jeden čas létal na ukořistěném Liberátoru, který byl nucen nouzově přistát na Němci okupovaném území, a který byl pak jimi upraven, aby vypadal jako notně poškozený a vracející se z nočního operačního letu. Stávalo se, že se k němu přiblížili hlídkující stíhači Royal Air Force aby ho ochránili před nebezpečím číhajících messerschmidtů a dodali tak i morální podporu posádce v zuboženém letadle. Když se octli tak blízko, že nemohl minout, Schwarzmüller natočil kulomet a začal střílet. Když nyní nastupoval do kabiny svého letadélka, těšil se nejen na příjemný zážitek, ale těšil se i z dosud nijak nenarušeného zdraví.
Nastartoval, zkontroloval všechny ukazatele na budíkách, ohlásil se řídící věži a začal popojíždět na začátek vzletové dráhy. Na druhé straně kanálu v tu dobu povstali od hořícího krbu dva jiní letci, které pan Brown nikdy neuviděl, protože tu noc prostě nevyšel za svého domu a nevydal se tam, kam ho jeho neklid táhl. Místo toho, jako by z něj najednou něco spadlo, hluboce vzdychl, plácnul dlaní do deky, kterou byl přikrytý a konečně nerušeně usnul.
Tito dva letci nyní zamířili ke dveřím, tam na sebe krátce pohlédli a venku na chvíli zvedli hlavu k obloze. Hluboce se nadechli a pak vykročili ke svým strojům čekajícím opodál. Mohutné čtyřlisté vrtule se začaly v ten okamžik samy pomalu a bezhlučně otáčet. Oba nyní vylezli po stupačkách zapuštěných po stranách trupů do svých kabin a zasunuli jejich kryty. Pak přidali plyn. Motory se rozburácely a z postranních výfuků se vyvalil napřed tmavý kouř a pak i plameny. Hlasité řvaní motorů Rolls Royce Merlin se teď rozléhalo po okolí a zajíci a divocí králíci upalovali zděšeně do bezpečí blízkého lesíka. Pak se stíhačky pohnuly. Po trávníku dojely až na konec rozjezdové dráhy, tam se otočily a postavily téměř vedle sebe, jedna jen o malý kousek vzadu. Ještě jednou, naposled, bičoval vichr vrtulemi trávu a pak hluk trochu ustal, jak muži na chvíli ubrali plyn. Stíhačky se teď rozechvěly jakoby nedočkavostí a mlha před nimi se začala pomalu rozplývat a zvedat. Na obzoru se objevil slabý odlesk slunce. Motory se opět rozeřvaly a několikatunové stroje se stále rychleji a rychleji řítily vpřed. Za několik desítek vteřin z nich zbyly jen malé tečky na obzoru a i ty brzy zmizely. Ve světle probouzejícího se dne se začala budova Dispersalu pomalu ztrácet, až zmizela úplně. Do krajiny se vrátilo ticho, mír a klid a po chvíli i divocí králíci a zajíci. Pan Brown se spokojeně otočil na druhý bok, ale ze snu, ve kterém po mnoha letech opět uslyšel to známé burácení motorů ho nic nevyrušilo. Cessna byla teď asi patnáct kilometrů od francouzského pobřeží, vysoko nad kanálem. Letěla pomalu směrem na sever a šikmo se ta přibližovala k Anglii. Den se krásně vybarvoval a poslední zbytky lehkého oparu mizeli v paprscích slunce, které nyní začínalo hřát i skrze tenké stěny plexisklové kabiny. Bylo to s podivem, ale bývalý příslušník Luftwaffe si na nic, co se tady tehdy odehrávalo, nevzpomněl. Jeho mysl úplně zaujala ta krása a mír všude kolem. Vpravo, daleko dole svěže svítila normandská zeleň a Herr Schwarzmüller teď obrátil svůj zrak, nasycený tou krásou, směrem k Anglii. Najednou si vzpomněl. Den najednou jako by ztratil něco ze své krásy a jasu. Rozhlížel se dál. Pár kilometrů vzdáleny pluly oblohou jiné aeroplány. Pak uviděl proti vzdálenému horizontu dvě malé a nezaměnitelné siluety, které rychle rostly. Podvědomě a cvičeným okem odhadl vzdálenost k francouzskému pobřeží. Byl moc vysoko a daleko. Viděl jak jeden stíhač začíná nabírat výšku a točí se vlevo. Druhý se ale rychle blížil a pak pan Schwarzmüller uviděl zase ty známé ohníčky vyskakující z náběžné hrany křídel a daleko za Cessnou i vyhasínající trasující střelivo. Bylo mu dáno na chvíli pohlédnout i do budoucnosti a tam spatřil, že už je na všechno pozdě. Spitfire se teď ocitl těsně vedle jeho Cessny a on uviděl krátce i jeho pilota obrácenému tváří k bývalému střelci Göringovy Luftweaffe. Tak mohl znovu spatřit i ten už zapomenutý obličej rozšvihaný od střel leteckého kulometu.
Druhý stíhač se teď rychle přibližoval ze strany a velkou rychlostí minul se shora Cessnu. Neminul ji ale tak, aby přitom neusekl svým zadním ostruhovým kolečkem její výškovku se směrovkou. Sportovní letadlo se začalo okamžitě a neovladatelně řítit k hladině moře hluboko pod ním.
Pana Schwarzmüllera, ani jeho letadlo už nikdy nikdo nespatřil a nenašly se ani jakékoliv části trosek. Jedna normandská vesničanka sice později vypověděla, ve kterých místech zahlédla malé letadélko, které narazilo do vodní hladiny a zvedlo přitom malý gejzír vody, ale to k jeho nalezení nijak nepřispělo.
Dva stíhací letouny Supermarine Spitfire nespatřil nikdy nikdo. Zmizely v azurovém nekonečnu a tam, odkud přilétly, povstalo později odpoledne malé bouřkové mračno, ve kterém to párkrát zablískalo a ze kterého spadlo i pár kapek deště, právě jen tolik, aby na chvíli vytvořili barevnou duhu.
Pan Brown spal hluboce až skoro do oběda a když pak scházel krásně odpočinutý z ložnice v prvním patře, měl pocit, že si už dlouho tak krásně neodpočinul.

-----------------------------------------
5. 11. 2018 15:44

Udavač z Těšína zpívá pro Putina
Řád se mu na klopě do taktu blyská
Zpěvák je potěšen, posluchač vyděšen
Medaile, která se za zradu získá

-----------------------------------------
24. 10. 2018 11:52

Poslal je kamarádovi tento výborný článek a on mi odepsal, jako by mi mluvil z duše toto: " A tenhle chytrej pán prohrál v senátních volbách na Praze 4. Člověk, kterej všechny ostatní převyšoval o hlavu. A vyhraje tam takový smrdutý lejno Drahoš."

-----------------------------------------
22. 10. 2018 11:12

Oříšek

-----------------------------------------
8. 10. 2018 08:32

Modrý mnich

-----------------------------------------
15. 9. 2018 10:12

Parlamentní listy: Na hradě a v podhradí

-----------------------------------------
5. 9. 2018 08:40

Turnov 21. 8. 2018

-----------------------------------------
5. 9. 2018 08:39

Na hradě a v podhradí

-----------------------------------------
5. 9. 2018 08:38

Břímě bílého muže

-----------------------------------------
28. 8. 2018 11:08

Jako kdyby to Karel Čapek napsal dnes:

Halo, vy lidé! Zachovejte klid. Nemáme vůči vám nepřátelských úmyslů. Potřebujeme jenom víc vody, víc břehů, víc mělčin pro svůj život. Je nás příliš mnoho.
Vy jste nás chtěli. Vy jste nás rozšířili po celém světě. Nyní nás máte. Chceme s vámi vyjít po dobrém. Budete nám dodávat třaskaviny. Budete nám dodávat torpéda. Budete pro nás pracovat. Bez vás bychom nemohli odklidit staré pevniny. Hallo, vy lidé. Chief Salamander vám jménem všech mloků světa nabízí spolupráci. Budete s námi pracovat na odbourání vašeho světa. Děkujeme vám.“
Karel Čapek, Válka s mloky, 1935

-----------------------------------------
7. 8. 2018 13:01

NAROZENINY

-----------------------------------------
15. 7. 2018 20:28

Chvalte Pána a podávejte střelivo.

-----------------------------------------
16. 2. 2018 08:04

Opsáno z Facebooku:
Radek Schovánek: Vláďo hodně zdraví, štěstí a optimismu. Ať se ti všecko daří a všichni sou na tebe hodný. Tvoje věci patří k tomu nejkrásnějšímu co v českém písničkaření vzniklo..
Karel Šírek: Vláďo všechno nejlepší.
Zdenek Barták: Jestli smím, tak se taky připojuji. Všechno nej...
Magdalena Šebestová: Gratulace!
Eva Tomková: Kdysi jsme se potkali ve Vídni...Moc ho pozdravuji a
Ivan Prokop: Všechno nejlepší Vláďo, hodně zdraví Ivan
Jiri Sveda: malý velký muž českého folku...
Sidi Kubík: Vše nej a dobře naladěné struny
Josef Lábus: Všechno nejlepší, Vláďo. Když jsem asi v šestnácti letech slyšel ze šumícího pásku poprvé Hnědovlásku, byla to pro mě nová dimenze písničkářského folku.
Jana Šeblová:Mám ještě na kazetách nahraná alba...a měla jsem je moc ráda..Díky a hodně štěstí a zdraví!
Ivan Jandek: Vše nejlepší a díky za nádherné nadčasové písničky plné poezie
Jan Rejžek: Jéje! Vše nej!

Děkuji vám všem i ostatním: Ksichtoknihu nemám a tak jen co mi přeposlal šéf nakladatelství z jeho "profillu." Budu rád, když se mi ozvete jednotlivě na mail

-----------------------------------------

Veit - Skácel: CD Rosa coeli

-----------------------------------------
7. 9. 2017 08

Kdo není schopen mít podíl studu a spravedlnosti, má být usmrcen jako nákaza obce.
Platón

-----------------------------------------
30. 8. 2017 18:03

„Islám, tato absurdní teologie nemorálního beduína je mršinou která otravuje naše životy.“
Mustafa Kemal Atatürk (1881 – 1938) První turecký president

-----------------------------------------
24. 8. 2017 12:59

SVĚT: Vraždy jako multikulturní obohacení
Chtěl jsem se podívat, kolik lidí už muselo zemřít, aby se politici mohli natřásat, jak řeší migrační krizi, a spolu s pomatenci a gaunery z (ne)ziskovek si honit dobroserská trika svých morálních výšin. Ale zjistil jsem, že žádná taková databáze neexistuje. Alespoň já jsem na ni nikde nenarazil. To je v době internetu a při existenci desítek a stovek zpravodajských webů včetně těch veřejnoprávních věru zarážející informace. No nic. Co neudělali profesionálové, udělej si sám, řekl jsem si. A gůglil a gůglil.
Můj seznam zcela jistě není kompletní, přesto už teď je naprosto šílený a nepochybně bude dál a dál narůstat. Takže se oficiální propagandě vlastně ani nedivím, že se s ním nikde nechlubí. Nota bene, když už při prvním nahlédnutí vás doslova udeří do očí akcelerace násilných incidentů v posledních měsících. A raději ani nedomýšlejme, jak by seznam narostl, kdybychom do něj zahrnuli také všechna znásilnění a sexuální obtěžování či zničený majetek a krádeže všeho druhu.
Všechny případy mají jedno společné: islám. Ne, nezabíjela střelná zbraň, bomba, nůž, sekera či automobil. Vždy zabíjel muslim. Ty evropské případy pak navíc také spojuje nezvládnutá masová migrace, nefungující multikulturalismus a sebevražedná bohorovnost evropských politických (j)elit.
Až zase bude někdo plkat o mírumilovném náboženství, můžete mu tenhle seznam omlátit o hlavu, aby se trochu probral. A vůbec nejlepší bude gaunerům z (ne)ziskovek zavřít penězovody a neschopné, respektive všehoschopné politiky, kterým z rukou kape krev, krev vlastních spoluobčanů, nekompromisně vykopat z funkcí. Dřív než bude pozdě. Smrtící kombinace importovaného islámu a levičáckého neomarxistického šílenství totiž hrozí zničit naši civilizaci.
A jestli vám to připadá jako moc velké strašení, zamyslete se, zdali by vás ještě před pár lety vůbec napadlo, že budete číst takovýhle seznam:

11. září 2001, USA
teroristický útok na věže WTC v New Yorku a další unesená letadla
2 993 mrtvých, 8 900 zraněných

12. října 2002, Indonésie
bombový útok v turistickém resortu Kuta na ostrově Bali
202 mrtvých, přes 300 zraněných

1.– 3. září 2004, Rusko
zajmutí rukojmích ve škole v Beslanu
366 mrtvých, 747 zraněných

11. března 2004, Španělsko
bombové útoky na vlaky v Madridu, celkem 13 bomb
191 mrtvých, 2 057 zraněných

7. července 2005, Velká Británie
bombové útoky v metru a autobusu v Londýně
52 mrtvých, 700 zraněných

23. července 2005, Egypt
bombové útoky v turistickém resortu Šarm aš-Šajch
88 mrtvých (také 1 Čech), 200 zraněných (také 1 Čech)

20. září 2008, Pákistán
bombový útok na hotel Mariot v Islamabádu
53 mrtvých (také český velvyslanec)

5. listopadu 2009, USA
střelba na vojenské bázi Fort Hood
18 mrtvých a 25 těžce zraněných

29. března 2010, Rusko
bombový útok v moskevském metru
38 mrtvých, 67 zraněných

24. ledna 2011, Rusko
bombový útok na moskevském letišti Domodědovo
35 mrtvých, 180 zraněných

28. dubna 2011, Maroko
bombový útok v kavárně v Marakéši
16 mrtvých, 20 zraněných

18. července 2012, Bulharsko
výbuch autobusu s izraelskými turisty v Burgasu
7 mrtvých, 32 zraněných

15. dubna 2013, USA
bombový útok na Bostonský maraton
3 mrtví, 170 zraněných

21. – 23. září, Keňa
vraždění turistů v obchodním domě v Nairobi
19 mrtvých

21. října 2013, Rusko
sebevražedný útok v autobusu ve Volgogradu
7 mrtvých, 36 zraněných

29. a 30. prosince 2013, Rusko
sebevražedné útoky na nádraží a v trolejbusu ve Volgogradu
32 mrtvých, 72 zraněných

22. prosince 2014, Francie
útok autem na vánoční trh v Nantes
10 zraněných

22. prosince 2014, Francie
útok autem v Dijonu
13 zraněných

7. ledna 2015, Francie
útok na redakci časopisu Charlie Hebdo v Paříži
12 mrtvých, 10 zraněných

14. a 15. února 2015, Dánsko
útoky ve výstavní síni a před synagogou v Kodani
2 mrtví, 5 zraněných

2. dubna 2015, Keňa
teroristický útok ozbrojenců na univerzitu ve městě Garissa
148 mrtvých, přes 70 zraněných

20. června 2015, Rakousko
útok terénním vozem v centru Štýrského Hradce, poté napadení nožem
3 mrtví, 34 zraněných

26. června 2015, Tunisko
výbuch a střelba v letovisku Sousse
37 mrtvých, 36 zraněných

11. srpna 2015, Švédsko
útok nožem v obchodním domě IKEA ve Västeraas
2 mrtví

17. srpna 2015, Švédsko
útok nožem před knihovnou ve švédském Norrköpingu
3 zranění

17. září 2015, Německo
útok nožem na policistku v Berlíně
1 zraněná

31. října 2015, Egypt
výbuch na palubě ruského letadla letícího z Šarm aš-Šajchu
224 mrtvých

13. a 14. listopadu 2015, Francie
série teroristických útoků v Paříži
15 mrtvých, 15 zraněných, střelba před barem Le Carillon a restaurací Le Petit Cambodge
5 mrtvých, 8 zraněných, střelba v restauraci La Casa Nostra
19 mrtvých, 9 zraněných, střelba na terase restaurace Le Belle Equipe
15 zraněných, bomba na terase restaurace Camptoir Voltaire
89 mrtvých, desítky zraněných, masakr v koncertním sále Bataclan

2. prosince 2015, USA
útok manželského páru na centrum pro postižené v kalifonském San Bernardinu
14 mrtvých, 23 zraněných

5. února 2016, Německo
útok nožem na policistu na nádraží v Hannoveru
1 zraněný

17. února 2016, Turecko
bombový útok v Ankaře na kolonu vojenských autobusů
28 mrtvých, 61 zraněných

13. března 2016, Turecko
bombový útok v Ankaře
37 mrtvých, 70 zraněných

22. března 2016, Belgie
série teroristických útoků na letišti a v metru v Bruselu
35 mrtvých, 340 zraněných

7. června 2016, Turecko
bombový útok poblíž univerzity v Istanbulu
11 mrtvých, 36 zraněných

12. června 2016, USA
střelecký masakr v gay-klubu v Orlandu
50 mrtvých, 53 zraněných

25. června 2016, Německo
útok nožem v azylovém středisku poblíž Berlína
6 zraněných

28. června 2016, Turecko
bombový útok na letišti v Istanbulu
45 mrtvých, 239 zraněných

14. července 2016, Francie
útok kamionem na promenádě v Nice
87 mrtvých, více než 400 zraněných

18. července 2016, Německo
útok nožem a sekerou ve vlaku do bavorského Würzburgu
5 zraněných

19. července 2016, Francie
útok nožem v městečku Garde-Colombe
4 zranění

24. července 2016, Německo
odpálení výbušniny na vstupu na hudební festival v bavorském Ansbachu
12 zraněných

24. července 2016, Německo
útok mačetou na autobusovém nádraží v Reutlingenu
1 mrtvý, několik zraněných

26. července 2016, Francie
podříznutí faráře v kostele ve městě Saint-Etiénne-du-Rouvray
1 mrtvý

2. září 2016, Francie
útok nožem na předměstí Paříže
2 zranění

30. října 2016, Německo
útok nožem na teenagery v Hamburku
1 mrtvý, 1 zraněný

19. prosince 2016, Německo
útok kamionem na vánočním trhu v Berlíně
12 mrtvých (také 1 Češka), 48 zraněných

8. ledna 2017, Izrael
útok kamionem na pěší zóně v Jeruzalémě
4 mrtví, 15 zraněných

18. 1 2017, Francie
útok nožem poblíž Lyonu
5 zraněných

25. února 2017, Německo
útok autem v Heidelbergu
1 mrtvý, 2 zranění

9. března 2017, Německo
útok sekerou na nádraží v Düsseldorfu
7 zraněných

22. března 2017, Velká Británie
útok automobilem a nožem na Westminsterském mostě v Londýně
4 mrtví, 35 raněných

24. března 2017, Itálie
útok autem a nožem ve městě Foggia
2 zranění

3. dubna 2017, Rusko
bombový útok v petrohradském metru
14 mrtvých, více než 50 zraněných

7. dubna 2017, Švédsko
útok nákladním automobilem v centru Stockholmu
4 mrtví, 15 zraněných

19. května 2017, Itálie
útok nožem v Miláně
2 zranění

22. května 2017, Velká Británie
sebevražedný bombový útok na koncertu v Manchesteru
23 mrtvých, 119 zraněných

3. června 2017, Velká Británie
útok automobilem a noži v Londýně
11 mrtvých, 48 zraněných

6. června 2017, Franice
útok kladivem poblíž pařížské katedrály Notre-Dame
2 zranění

7. června 2017, Německo
ubodán psycholog v centru pro uprchlíky v Saarbrückenu
1 mrtvý

14. července 2017, Egypt
útok nožem v Hurghadě
3 mrtví (také jedna Češka), 3 zranění

18. července, Německo
útok nožem na festivalu v Reutlingenu
2 zranění

28. července 2017, Německo
útok nožem v Hamburku
1 mrtvý, 6 zraněných

30. července, Itálie
útok nožem na řidiče autobusu veřejné dopravy v Sieně
1 zraněný

9. srpna 2017, Německo
útok nožem v Lipsku
1 těžce zraněná

16. srpna 2017, Španělsko
útok dodávkou na promenádě La Rambla v Barceloně
14 mrtvých, přes 100 zraněných

16. srpna 2017, Španělsko
útok automobilem v Cambrilis
1 mrtvý, 6 zraněných

16. srpna 2017, Španělsko
výbuch v Alcanaru
1 mrtvý, 7 zraněných

18. srpna 2017, Finsko
útok nožem v Turku
2 mrtví, 8 zraněných

18. srpna 2017, Německo
útok nožem ve Weppertalu
1 mrtvý, 1 zraněný

19. srpna 2017, Rusko
útok nožem v Surgutu
8 zraněných

21. srpna 2017, Francie
útok automobilem na dvě autobusové zastávky v Marseille
1 mrtvý, jeden zraněný

Ještě se cítíte multikulturně obohaceni?

www.petrstepanek.cz - Petr Štěpánek

-----------------------------------------
1. 8. 2017 15:38

„Globální oteplování”
( Anonymní autor)
Před pár lety jsem slyšel vtípek o tom, že vrcholem optimismu je, když si dva teplý koupí kočárek. Smál jsem se, až jsem se za břicho popadal. A máme to tady.
Nemám rád teplouše. Je to úplně stejný, jako když někdo nepozře rajče, nebo někdo, komu se při pohledu na kližku v guláši zvedne žaludek. Prostě to neovlivníte, i kdybyste se na hlavu stavěli, i kdybyste si stokrát rozumově řekli, že kližka je zdravější než GS-Condro a rajče lepší než tableta vitamínu C. Dalším faktorem může být samozřejmě i špatná zkušenost, a tu já mám.
Do pětadvaceti jsem byl magnet pro teplouše. Balení na veřejnosti, osahávání v autobusech, chytání za ruku na hajzlech, to všechno mám za sebou. Vždycky, alespoň z mého pohledu, šlo o osoby odpudivé, lidsky odporné a husí kůže na těle mi dávala za pravdu. Nejodpornější zážitek jsem měl na svatební cestě se svou zjevně těhotnou manželkou, kdy mne v Liberci na hajzlu restaurace (a později i v restauraci) u Černého koně balil teplouš známý jako Panenka (identitu jsem se dozvěděl po letech od kolegyně – bývalé liberečanky, které jsem příběh vyprávěl a která mi o této postavičce i leccos odvyprávěla). Ta bukvice byla tak odporná, že jsme z hospody vypadli jak cukráři a dodnes si nepamatuju, jestli jsme stačili zaplatit, protože se mé ženě udělalo špatně. Těžko říct, zda na nevolnost mělo vliv těhotenství, kvalita naservírovaného jídla nebo pohled na „TO“.
Stejně jako už nevyndávám rajče z hamburgeru a snažím se nevnímat konzistenci a chuť této pro mne odporné zeleniny (přesvědčil jsem sám sebe, že ohřátý rajče můžu), snažím se nevnímat buzeranty kolem sebe, v televizi, a snažím se jejich jinakost tolerovat, neboť se nehodlám kvůli své alergii k bukvicím hádat s ostatními.
Co mi ale fakt zvedá mandle, to jsou Pride Parade a další festivaly zvrácenosti, na které hodně nedobrovolně přispívám i já ze svých daní. Sakra, co byste si pomysleli, kdybych se oblíkl do koženejch hadrů, vyskočil na korbu nějakýho náklaďáku, v rytmu techna prováděl kopulační pohyby a začal vyřvávat, že mě rajcujou baby? A ještě mi na to přispěl magistrát?
V mládí jsem byl součástí recesistické skupiny, kde hlavním heslem bylo „Dělej si co chceš, hlavně s tím nikoho neotravuj.“ Tedy jinak a lidově formulovaná definice osobní svobody. Mě je fakt úplně egál, co kdo komu kam strká, ale proč bych měl mít kvůli tomu slzu štěstí v oku a křičet Aleluja? Copak je to nějaká zásluha? Proč bych měl já, mé děti, děti pod patnáct ve zpravodajstí TV, navíc v primetime, sledovat sjetý polonahý bukvice a poslouchat ulíznutého presstituta, jak je nádherný bejt homouš? Tohle už je v rozporu s výše citovaným krédem, mě to fakt otravuje.
Takže vážené militantní buzny, dříve než mne pošlete do blázince, pamatujte, že před třiceti lety jste v blázinci končili vy. Kyvadlo tolerance má dvě úvrati a mohlo by se stát, aniž bych vám to přál, že se zhoupne na druhou stranu, když ho budete furt zvedat dál a dál.
Vy homosexuálové, kteří jste se se svou jinakostí srovnali, žijete v souladu s okolím a nehodláte adopcí ničit duševní rozvoj dítěte, mne omluvte. Já vaši jinakost chápu, ale prostě syrový rajče do huby nestrčím, ani kdyby mi platili zlatem.

-----------------------------------------
26. 7. 2017 15:15

Disidentství mladé studenky, jež vyústilo v tragédii
Na podzim 1977 napsal folkový zpěvák Jaroslav Hutka fejeton Poprava květinky o pronásledování a vyloučení Lilian Landové ze Socialistického svazu mládeže, aniž by tušil, jak ukončí život studentka, již poznal na svých koncertech. Její střet s bývalým režimem skončil ve 20 letech sebevraždou z 25. na 26. června 1979. Píše Luboš Švec.
Na gymnáziu vznikl neformální okruh studentů, kteří si půjčovali neoficiální literaturu, přepisovali knihy či chodili na koncerty alternativní hudby. Mezi ně patřila i Lilian Landová, která využila své činnosti v Socialistickém svazu mládeže (SSM), aby v lednu 1977 mohl na gymnáziu koncertovat folkový zpěvák Jaroslav Hutka.

Vzpomínka spolužačky
Landová navštěvovala Hutkovy koncerty a znala se s ním osobně, proto ho navrhla jako náhradu za původně pozvaného písničkáře Vladimíra Mertu. Nebyl to záskok na poslední chvíli, změna nastala už v prosinci 1976 a vedení SSM i školy ji schválilo. Jaroslav Hutka v té době navzdory rostoucímu tlaku režimu stále mohl veřejně koncertovat, vyšly mu dvě LP gramofonové desky a několik singlů. Dokonce dostával hlasy v anketě Zlatého slavíka.
Jeho popularitu u mládeže však režim považoval za ohrožení a po útoku na underground se Státní bezpečnost (StB) snažila zabránit v činnosti folkovému sdružení Šafrán a s ním spojeným písničkářům, a proto byl od podzimu 1976 Hutka jedním z jejích hlavních cílů. Na rozdíl od undergroundu byly koncerty folkových zpěváků legální, přístupné širší veřejnosti, a proto měli větší vliv na mládež. Hutkův koncert se pod hlavičkou SSM odehrál 23. ledna 1977 odpoledne v zaplněné jídelně gymnázia a měl skvělou atmosféru.
Na rozdíl od undergroundu byly koncerty folkových zpěváků legální, přístupné širší veřejnosti, a proto měli větší vliv na mládež. Hutkův koncert se pod hlavičkou SSM odehrál 23. ledna 1977 odpoledne v zaplněné jídelně gymnázia a měl skvělou atmosféru.
Tehdejší studentka posledního ročníku Bečková vzpomíná: „Za sebe musím říct, že skutečnost, že v naší školní jídelně vystupuje Jaroslav Hutka, pro mne byla trochu jako zjevení. Na večery Šafránu, které se konaly pravidelně, snad dokonce každý týden, nejprve v Baráčnické rychtě a později v sále v Čáslavské ulici na Vinohradech, jsem totiž pravidelně chodila přibližně od druhého ročníku, znala jsem velmi dobře repertoár Hutky, Lutky, Merty, Nose, Veita, Třešňáka a možná s nimi vystupoval ještě někdo jiný, na koho si nevzpomínám.
Byla to oáza necenzurovaného vystupování, kde zejména Hutka volně promlouval mezi písničkami s velkým množstvím narážek na současné poměry a na to všechno jsme jako publikum číhali a hltali to. O to neuvěřitelnější pro mě byla zvěst, že Hutka vystoupí ve školní jídelně naší školy. Jak přesně k tomu došlo a jak se podařilo Lilian získat svolení od vedení školy, bohužel nevím, ani netuším. Nicméně to spojení neregulovaného volnomyšlenkářství s prostředím rigidního gymnázia na mě působilo na jedné straně jako neuvěřitelný zázrak, ale na druhé jako divný omyl.
Na průběh si detailně nevzpomínám, byl to klasický Hutkův koncert, písničky propojené povídáním, na jehož obsah si bohužel taky nevzpomínám. Trochu se mi vybavuje ale pocit křeče, že jsem tam seděla v takovém jako střehu a čekala, co se bude vlastně dít, protože ty okolnosti pro mne, která jsem Hutkova vystoupení jako divačka a posluchačka velmi dobře znala, byly mimořádně nezvyklé. Koncert, pokud si vzpomínám, proběhl ale klidně a tradičně, i se zpívajícím publikem.“

Vyostření situace
Jaroslav Hutka zpíval a hovořil v jinotajích a dvojsmyslech, na což publikum reagovalo smíchem. Koncert by byl stejný jako jiné, kdyby se jej nezúčastnil prominentní student, který jej udal svému otci, tehdejšímu ministru kultury Milanu Klusákovi, jenž záležitost rozvířil. Ministerstvo školství poslalo na gymnázium inspekci, která prověřovala jeho činnost. Pedagogická rada gymnázia neměla zájem o skandál a podle zprávy nespokojené StB se snažila věc „ututlat“.
Na podzim 1977 se situace vyostřila a postup vůči neposlušné studentce Landové vstoupil do dalšího stadia kvůli její akci na podporu Jaroslava Hutky – na chmelové brigádě v září 1977 nasbírala 75 podpisů pod petici ministrovi kultury a odeslala ji – a organizace koncertu byla jejím dalším proviněním
Na podzim 1977 se situace vyostřila a postup vůči neposlušné studentce Landové vstoupil do dalšího stadia kvůli její akci na podporu Jaroslava Hutky – na chmelové brigádě v září 1977 nasbírala 75 podpisů pod petici ministrovi kultury a odeslala ji – a organizace koncertu byla jejím dalším proviněním. Souběžnou petici SSM proti neutronové bombě pak zesměšnila natolik, že skončila fiaskem, a nespokojený svazácký funkcionář udal Landovou StB, jež na ni na začátku listopadu 1977 založila svazek Studentka a začala ji vyšetřovat.
V témže měsíci zasáhla proti Landové SSM a škola – měla dostat trojku z chování a být podmínečně vyloučena, protože má špatný vliv na spolužáky. Problémem bylo, že nebyla pasivním členem SSM – na gymnáziu dokonce vydávala školní časopis.A nebylo možné jí ani vytknout neúčast na brigádách, oslavách Prvního máje ani jiných oficiálních akcích. Její převaha se pak projevila při obhajobě před tribunálem složeném z funkcionářů Okresního výboru (OV) SSM, základní organizace (ZO) SSM a vedení školy.
SSM měla s StB spolupracovat na řešení protispolečenské činnosti mládeže na základě stanov z roku 1975. V rozhovoru s příslušníkem StB vyslaným na školu těsně před Vánoci 1977 ředitelka gymnázia prohlásila: „Na schůzi, kde měla být vyloučena z SSM, se Landová dostavila velmi dobře připravena a svou argumentací a rychlými reakcemi na okamžitou situaci daleko předčila i soudruhy z OV SSM, kteří jí v některých fázích svou argumentací ,nesahali ani po kotníky‘. Tímto si na svou stranu získala mnoho přívrženců, kteří se ,správně zorientovali až po vystoupení vedení školy‘.“
Svědectví ředitelky bylo nechtěnou poctou inteligenci a argumentačním schopnostem 18leté dívky ubránit se přesile funkcionářů SSM.

Návrat padesátých let
Zanedlouho po obhajobě Landové před funkcionáři SSM hlasovala ZO SSM. „Správné“ orientace studentů se nedosahovalo přesvědčováním, ale hrozbou postihem a důsledky pro další kariéru – nedoporučení ke studiu na vysoké škole. Tato hrozba byla klíčová – každý chtěl dokončit střední školu a většina studentů na gymnáziu chtěla pokračovat vysokoškolským studiem. Neúčast ve formální organizaci SSM i z tehdejšího hlediska nemusela být trestem, ale vyloučení, zanesené v kádrových materiálech, znemožňovalo studium na vysoké škole.
Landové však hrozili vyloučením kvůli špatnému vlivu na spolužáky i ze středoškolského studia. Nezletilí studenti rozhodovali o své spolužačce, přičemž podléhali nátlaku a manipulace – oni, a nikoli vyšší orgány SSM nebo vedení školy museli podle stanov Landovou ostrakizovat. Před hlasováním, na něž dohlíželo vedení školy, se nediskutovalo, ale studenti byli postaveni před hotovou věc a proces se odehrál velmi rychle.
V případě Lilian Landové hierarchie příkazů sestoupila na nejnižší úroveň, a to mládeže, nedospělých studentů přinucených ke společenské likvidaci spolužákyně. Jako by se vracela padesátá léta s veškerou kritikou a odsuzováním.
Funkcionáři nemuseli zasahovat, vše bylo podle příkazů, a kdyby se Landovou nepodařilo vyloučit, bylo připraveno náhradní řešení – byla by převedena do jiné ZO SSM a tam vyloučena, což se nestalo. Většinu humanitní třídy tvořily apolitické studentky nebo z prorežimních rodin, pro něž nebylo hlasování problémem. Nepřemýšlely o něm a příkaz mechanicky splnily, jak se vyžadovalo. I přítelkyně Landové musely ohnout své svědomí a podřídit se.
Totalitní režim vnímáme v rovině politiky, manipulace mas, likvidace politické opozice, hierarchie příkazů a poslušnosti. V případě Lilian Landové hierarchie příkazů sestoupila na nejnižší úroveň, a to mládeže, nedospělých studentů přinucených ke společenské likvidaci spolužákyně. Jako by se vracela padesátá léta s veškerou kritikou a odsuzováním.
Rozdíl spočíval v tom, že o své pravdě nebyli přesvědčeni ani školní funkcionáři SSM, když Landové předem potají vysvětlovali, proč ji musejí vyloučit. Strůjci mrskačství byli v padesátých letech přesvědčení svazáci a straníci, nyní však studenti, kteří věděli, že „císař je nahý“ a postrádá ideovou legitimitu. Motivací byl oportunismus, nikoli ideje.

Oživené sledování
Na začátku prosince 1977 byla Landová převedena na gymnázium v Přípotoční, kde neměla přátele, stěžovala si na odcizenost od nových spolužáků a prostředí, nicméně zde v červnu 1978 maturovala. Spojení s přáteli na gymnáziu Arabská sice nebylo přerušeno, ale podstatně ztíženo.
V říjnu 1978 Landová podepsala Chartu 77, po čemž StB oživila její sledování. Několikrát ji vyslýchala a zařadila do kategorie „závadových“ osob – zaměření výslechů se změnilo z profylaktického na zpravodajské.
StB sice na konci roku 1978 zhodnotila své „preventivně rozkladné opatření jako účinné“, ale Landová nadále jezdila na akce undergroundu v severních Čechách, hrála amatérsky divadlo, udržovala vztahy s básnířkou Věrou Jirousovou a rodinou Němcových či navštěvovala bytové semináře u filozofa Julia Tomina. Těžce ji zasáhlo, když StB po několikaletém pronásledování přinutila v říjnu 1978 k emigraci jejího přítele Jaroslava Hutku.
V říjnu 1978 Landová podepsala Chartu 77, po čemž StB oživila její sledování. Několikrát ji vyslýchala a zařadila do kategorie „závadových“ osob – zaměření výslechů se změnilo z profylaktického na zpravodajské.Poslední ostrý výslech absolvovala v polovině května 1979 po udání svého šéfa Bedřicha Procházka a současně člena Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, když byla plavčicí na koupališti Džbán v Šárce.
Ten 16. května 1979 nahlásil, že stavební dělníci ji zaslechli prohlásit, že „chartisti udělají v Praze v nočních hodinách binec“ – noční jízdu na kolech Prahou z Haštalského náměstí do Šárky. Mělo jít spíše o recesistickou akci zakončenou piknikem, jejíž dopad by byl zanedbatelný. Nadnesené prohlášení, nerozvážně vyřčené před svědky a možná i jimi zkreslené, však mělo fatální důsledky.
Vyšetřování bez ohledu na zanedbatelné provinění mělo především zastrašit. Cílem nebylo zjistit nová fakta, ale ponížit a psychicky Landovou zlomit, vnutit jí, že StB ví o každém jejím kroku
Reakce StB byla okamžitá – zatkla Landovou přímo na koupališti. V Bartolomějské ulici ji pak vyslýchali, obvinili z pobuřování a umístili do cely předběžného zadržení. StB přisuzovala akci větší význam, než mohla mít. Pozatýkala a odvezla k výslechu všechny účastníky, kteří se večer sjeli na kolech na Haštalské náměstí. Akce tím nabyla komických rysů – podezřelý byl každý mladý člověk na kole v okolí Haštalského náměstí a Revoluční ulice.
Vyšetřování bez ohledu na zanedbatelné provinění mělo především zastrašit. Cílem nebylo zjistit nová fakta, ale ponížit a psychicky Landovou zlomit, vnutit jí, že StB ví o každém jejím kroku, aby zanechala protirežimní činnosti mezi mládeží. Tento zákrok již nelze hodnotit jako „profylaktický“ proti mládeži, ale jako tvrdý proti závadové osobě.

Osamělý pěšák
Po propuštění se Lilian Landová psychicky zhroutila, což umocnil nedostatek zázemí, podpory, snad i zklamání z partnerského vztahu. Pod jejím rázným vystupováním se skrývalo osamění, nezralost a hledání zakotvení. Rozdala nic netušícím přátelům a známým malé dárky a 26. června si doma pustila plyn. V raném dětství ve Žďáru nad Sázavou její otec spáchal sebevraždu a možná, že z nestabilní rodiny vyplývala i citová labilita Landové – vědomí, že dobrovolné ukončení života může být krajním řešením.
Příběh Lilian Landové vypovídá o osamělém pěšákovi disentu, jenž jde se svými ideály mládí spontánně, naivně i přímočaře proti normalizaci
Příběh Lilian Landové vypovídá o osamělém pěšákovi disentu, jenž jde se svými ideály mládí spontánně, naivně i přímočaře proti normalizaci. Střet s bezpečnostním aparátem, jenž systematicky eliminoval politickou opozici, skončil i kvůli jejím osobním problémům pro mladou, v rozhodující chvíli však osamělou rebelku Lilian Landovou tragicky.

Lilian Landová
⦁ Narodila se 17. dubna 1959 v Praze.
⦁ V letech 1974 až 1977 navštěvovala pražské gymnázium Arabská.
⦁ Na tomto gymnáziu uspořádala 23. ledna 1977 koncert folkového zpěváka Jaroslava Hutky.
⦁ Státní bezpečnost na ni 2. listopadu 1977 založila svazek Studentka.
⦁ Ze Socialistického svazu mládeže byla vyloučena 15. listopadu 1977.
⦁ Byla přinucena přestoupit na gymnázium Přípotoční v Praze, které navštěvovala od 7. prosince 1977, a v červnu 1978 zde maturovala.
⦁ Účastnila se „podzemních“ bytových seminářů.
⦁ Podepsala Chartu 77, její podpis byl zveřejněn 10. října 1978.
⦁ Dne 16. května 1979 byla zadržena na 48 hodin a obviněna z pobuřování.
⦁ Sebevraždu spáchala v noci z 25. na 26. června 1979.

-----------------------------------------
16. 6. 2017 09:19

V rozpitých barvách

-----------------------------------------
9. 6. 2017 11:32

"Zeman je ten nejhorší způsob presidentování. Problém je v tom, že zatím nikdo nevymyslel nikoho lepšího."

-----------------------------------------
13. 5. 2017 10:00

Ve své slavné knize líčí Oscar Wilde s mrazivou přesvědčivostí scény, v nichž namísto bezohledného a v zásadě démonického dandyho Doriana Graye stárne jeho zarámovaný obraz, na němž se projevují nejen prošlá léta, ale ve vší odpudivosti vykvétají také všechny jeho povahové hnusy – Dorianova fyzická tvář však zůstává půvabným obličejem dvacetiletého mladíka, rozdávajícího nevinné úsměvy na všechny strany. Zdá se, že Wildova metafora má široké uplatnění, možná širší, nežli si autor sám myslel. Je pozoruhodné, že umění a další příbuzné projevy, které jedna každá doba produkuje, vždycky tvoří jakýsi opačný doplněk k tomu, jak společnost v reálu funguje a co prožívá.

Středověk byl nepochybně éra dosti drsná a nejistá, se všemi těmi neustálými drobnými válkami, hladomory, epidemiemi, o bizarnostech ve stylu průvodů flagelantů, vykuřování jalovcem proti moru či dětské křížové výpravy ani nemluvě. Tato doba však vytvářela umění uměřené a nevrušené typu románských bazilik, fresek a miniatur či církevní hudby gregoriánským chorálem počínaje: patrné je to i v jiných regionech než v západní Evropě - Rus, tradičně plná podrazů, násilí a útisků, produkovala druhou stranou fascinující pravoslavné zpěvy.

Z hlediska životního zajištění, bezpečnosti a pohodlí žijeme, a to už dobrá dvě století, ve srovnání s tehdejší dobou ve skleníku či rajské oáze, jejíž vybavení a servis se neustále zlepšují, poslední dobou přímo exponenciálně. Úměrně tomu ubývá v uměleckých projevech harmonie, která se zčásti stěhuje do ne zcela pravé cukrkandlové utěšenosti satelitních městeček a nasládle vtíravých reklam. Je zajímavé se podívat do různých německých psychiatrických „handbuchů“ z přelomu 19.a 20.století, kde byly často reprodukovány malby duševně chorých, takříkajíc proto, aby čtenář názorněji pochopil, co se stane, když se to člověku v hlavě pošine.

Dnes by podobné malůvky mohly viset v kterékoli renomované galerii a nebudily by vůbec pozornost, představovaly by dokonce jakýsi krajský výtvarný průměr (je ostatně patrné, jak se zavedené akademické malířství během 19.věku vyčerpávalo a na jeho přelomu došlo k zhroucení tradičního kánonu). Půvabná je i fotografie z učebnice našeho psychiatra Myslivečka z roku 1959 „alpinum schizofreničky“, ukazující díla šílencova tentokrát v oblasti zahradní architektury – dnes by mohla být takováto skalka ozdobou každého městského parku.

Zdá se, že čím je společnost logicky provázanější a spoutanější všemi úředními formuláři, inženýrskými a kompjútrovými sítěmi a dalšími regulemi a čím méně je prostoru pro bizarnost v každodennosti, tím větší její ocenění v umění: veleúspěšný David Lynch je takto excesivně schizoidní a nevadí to, naopak - je třeba si občas jako formu relaxace trochu „zabláznit“. Kombinací těchto momentů a někdejší snahy „šokovat měšťáka“, která zatuhla do jakéhosi konstantního a stále se posilujícího klišé, lze v zásadě říci, že čím je co „ujetější“ a běsnější, tím je to více žádoucí.

Anglie je vždy před zbytkem světa o koňskou délku napřed: co asi signalizuje Beaumanova kniha Boxer, brouk? Nový Wilde, či spíše cosi k pozvracení? Je to pouhá neškodná kompenzace přehnané spořádanosti, nebo slyší dnešní umělci, ne méně citliví než jindy, syčení pekel v našich duších, které jednou vtrhne do světa? Nevyráží se v podobě tagů a graffiti, obvykle vydávaných za symbol svobody a protestu, na fasádách západních měst jakýsi kulturní exém? Umění totalitních ér bylo esteticky odpudivé, ale co vlastně ukazuje to naše?

Prof. Stanislav Komárek

-----------------------------------------
1. 5. 2017 10:21

„Vládnou nám noví a mrzutí páni. Lidi bez hněvu a cti, kteří by se neodvážili tasit kord. Bojují šuměním lejster a mají vodnaté, mrtvé, cizí oči. Dívají se na naše úsilí, práci a veselí, jako by smrtelně unavený člověk pozoroval mouchy.“
GK Chesterton

-----------------------------------------
8. 3. 2017 18:36

Dva odkazy na shromáždění v Mramorovém sále Lucerty u příležitosti 40 výročí Charty 77:   1. a 2.

-----------------------------------------
11. 2. 2017 09:40

Vážení přátelé a příznivci.
21. dubna tohoto roku slaví Jarda Hutka své sedmdesáté narozeniny. Naše „domácí“ nakladatelství Galén si na tento večer pronajalo divadlo Semafor, kde se tedy uskuteční jakási oslava. Jako účinkující slíbili vystoupit: Já, Jarda Hutka, Štěpán Rak starší i mladší, Vláďa Merta, Dáša Voňková a Vlasta Třešňák. Vstupenky jsou již v prodeji, a: Budeme se těšit na vaši návštěvu!
P.S. Zároveň tento den „vyjde“ nové CD Jardy, ke kterému jsem napsal muziku, a které, jako poslední věc v životě, stačil dokončit svým aranžmá Radim Hladík.

-----------------------------------------
19. 1. 2017 15:30

Při již delším sledování toho, jak si počíná soudružka ombudsmanka Šabatová mi napadá jedno staré moudré přísloví: Žádný učený ještě z nebe nespadl, ale pitomce jako kdyby shazovali.

-----------------------------------------
14. 1. 2017 08:12

Setkání Charty 77 po 40 letech

-----------------------------------------
8. 12. 2016 16:00

obrazek
Písecký deník

-----------------------------------------
8. 12. 2016 15:42

obrazek

-----------------------------------------
8. 12. 2016 14:32

obrazek

-----------------------------------------
25. 11. 2016 20:49

V hudebním pořadu Třikrát z Proglasu se budeme na Radiu Proglas věnovat následujícím tématům (zazní vždy 3 skladby + krátký komentář): středa 30. listopadu:
v 7.45: Alo Trio Band: Eponym (Galén)
ve 14.30: Vladimír Veit: A kdybych už měl umřít… (Galén)

-----------------------------------------
24. 11. 2016 10:34

Brněnský zastupitel Viktor Lošťák prorokuje pád liberální demokracii. A až se budou jednoho dne odborníci zamýšlet na tím, proč padla, měli by se prý podívat na Martina Andera ze Strany zelených. Právě politici typu pana Andera navrhují takovou „kupu sraček", jak tvrdí Lošťák, že občané v liberální demokracii přestávají věřit.
Lošťák doslova napsal:
Jednou bude historie zkoumat, proč se lidé odvrátili od liberální demokracie. Snad, věřím, bude tehdy otevřeně řečeno - protože jejím symbolem se stali pitomci, zabývající se stále kreténštějšími nesmysly. Protože neuměla občanům nabídnout víc než svatby buzerantů, přebalovací pulty na pánských záchodech, možnost přihlásit se k 71 různým pohlavím (ano, 71, nevymýšlím si). Tam, kde lidé čekali silnou vizi budoucnosti, dostali domácí kompostér. Protože se změnila v kupu sračeka přesvědčovala o tom občana každým dnem, všemi dny, které přinášely stále větší absurdity.
Nevykládejte mi nic o ubohé staré paní, co díky Martinu Anderovi dostala talíř a židli. Jestli pocítíte potřebu mi to říct, budu já mít potřebu říct vám, že jste idiot. Jen v naší městské části se koná každý měsíc alespoň jeden bazar všeho možného, pořádaný místními dobrovolníky, bez Zelených, Anderů, bez "nízkých nákladů" a "udržitelnosti". Ti dobrovolníci nevyžadují vůbec žádné náklady ze strany státu a o udržitelnosti nevědí také nic, nezajímá je. Zůstali normální. Normální, jako lidé, kteří dají staré věci na bazar, jako ti, co je nabídnou na internetu za odvoz. Bez zeleného politika, co dostane za něco, co nikdo nepotřebuje, jakousi cenu.
Feministky, kvóty, pochody teploušů, ekoteroristé, zelení pohádkáři, hyperloopisté, kompostéry a zdraví dospělí muži řešící třídění odpadu, onanující eurohodnoty, klinikáři, dalajláma a Tibet a všechny ty imbecilní žvásty, příčící se vší přirozenosti a v každém normálním, sebevědomém člověku vyvolávající jen hněv. Jestli jste tohle udělali z liberální demokracie, pak se nedivte, že lidé půjdou za tím, kdo ji i vás kopne konečně do prdele.

-----------------------------------------
26. 10. 2016 19:09

V. Veit + V. Hrabě: CD "A kdybych už měl umřít" Právě vyšlo

-----------------------------------------
12. 10. 2016 15:15

Vážení přátelé a příznivci!
Už brzy vyjde nové vydání mnou zhudebněné poesie Václava Hraběte na CD, tentokrát pod názvem: „A kdybych už měl umřít…“ podle jedné jeho básně a teď už i písničky. Nahrávky jsou upravené ve studiu, dnešními možnostmi z originálních pásků, které jsem objevil při jednom z mých mnoha stěhování. Doufám, že by jste CD mohli započítat na blížící se vánoce mezi dárky pro své blízké.
Slovo vydavatele: V dlouhé řadě básníků, zhudebněných a interpretovaných Vladimírem Veitem, nemůže chybět ani Václav Hrabě, který neodmyslitelně patří k Praze šedesátých let. Najednou se zdálo, že se svět mění k lepšímu. Padesátá léta byla pryč, hudba, literatura a kumšt vůbec a s ním i jisté politické uvolnění způsobily, že se lidé zase pořádně nadechli. Hrabětovy básně, dosud šířené jen v opisech, začaly pomalu, byť ještě jen skromně, pronikat i na oficiální scénu. Co se dělo dál, je historie: Václav Hrabě v roce 1965 tragicky zemřel, Vladimír Veit byl spolu s jinými o patnáct let později vytlačen do exilu. Veitovo hudební zpracování Hrabětových veršů se nyní vrací na albu dvanácti zhudebněných básní o jarní noci, slunci a sněhu, lásce večernici i o ku zbláznění hezké holce…CD, kterým nakladatelství Galén pokračuje ve vydávání Veitových nahrávek, vychází s podporou programu OSA partner
PhDr. L. Houdek (GALÉN)
Zároveň bych Vás chtěl upozornit na mou novou knihu JEŠTE TO NESKONČILO, která vyšla v létě, měla premiéru na mezinárodním Veletrhu knihy na pražském výstavišti, a které se dostává dost pravidelného doplnění na mých webových stránkách. Částečně jsou to odstavce které z knihy vypadly při redigování, částečně věci, které jsem si uvědomil až po vyjití, pozdě objevené fotografie, a také rozhovor, který měl být součástí knihy a který teď, spolu s jinými věcmi, průběžně aktualizujeme a vedeme vlastně znovu a nově. Z webu si to můžete stáhnout, vytisknout a vložit do knihy. Byl bych rád kdybyste i knížkou nebo cédéčkem udělali někomu radost (už jsem zmiňoval Vánoce - narozeniny atp.), případně sobě, nebo nakladatelství – ale i mně, když si ji objednáte.
CD i knihu vydává renomované pražské nakladatelství lékařské literatury GALÉN, které už mi vydalo tři CD: PÍSNIČKÁŘ – ROSA COELI – PÍSNĚ A BALADY FRANCOISE VILLONA.
Úplný přehled mé tvorby si můžete omrknout zde: http://www.vladimir-veit.cz/diskografie.html
A objednací formulář je tady: http://www.vladimir-veit.cz/objednat.php
Děkuji!
Váš Vl. Veit

-----------------------------------------
12. 10. 2016 11:46

Stará webová adresa už neplatí. Nová: www.vladimir-veit.cz

-----------------------------------------
10. 10. 2016 15:07

Text jednoho volebního lístku nalezeného ve volební urně v severních Čechách: "KDYBY MOHLY VOLBY NĚCO ZMĚNIT, UŽ BY JE DÁVNO ZAKÁZALI. ...A PROTO MI POLIBTE PRDEL!"

-----------------------------------------
6. 9. 2016 15:40

V hudebním pořadu Třikrát z Proglasu se na Radiu Proglas budeme věnovat následujícím tématům (zazní vždy 3 skladby + krátký komentář):

pondělí 12. září:
ve 14.30: Vladimír Veit: kniha Ještě to neskončilo (Galén)

-----------------------------------------
28. 6. 2016 18:44

Právě jsem obdržel zprávu, že OSA (Ochranný svaz autorský) nám (vydavatelství Galén) dala na vydání mnou zhudnělého Václava Hraběte 10.OOO,- korun. Je to lepší než dloubnutí do oka od Gymnásia V. Hraběte a nebo soukromé školy J. Škvoreckého. Nové vydání se bude jmenovat: "A kdybych už měl umřít."

-----------------------------------------
25. 6. 2016 09:36

Velice mne dojalo, jak si Britové nosili vlastní propisky k hlasivání o Brexitu. V Británii se hlasovao obyčejnými tužkami příhodně umístěnými ve volebních místnostech. Takový hlas lze lehce vymazat a nahradit. že?
Že by se občané Albionu poučili o "demokraticky" zvoleném zeleném presidentském marxistovi v Rakousku?
K takové důvěře se dopracovala EU.

-----------------------------------------
16. 6. 2016 17:32

Na stanici Vltava, zítra,tj.17.6. kolem osmé ráno:
Nejnovější přírůstek edice představuje kniha písničkáře Vladimíra Veita Ještě to neskončilo. Jde vlastně o dva svazky v jednom, a sice o výbor autorových písňových textů a také o jeho vzpomínky. Zakládající člen folkového sdružení Šafrán se narodil v roce komunistického převratu a v „nejpokrokovějším a nejspravedlivějším státním zřízení na světě“, jak ironicky píše, vydržel do roku 1981, kdy odešel do emigrace. Historickým kulisám svého života věnuje tento někdejší signatář Charty 77 značnou pozornost. „A tak jsme se snažili žít normálně v nenormálním státě, v diktatuře, kde si Státní bezpečnost vedla záznamy na 777 000 svých spoluobčanů. A křesťanské Vánoce byly jeden čas dokonce nazývány Svátkem regenerace pracovních sil.“ Písničkář vzpomíná také na šikanu, kterou jako majitel dlouhých vlasů zažíval běžně na ulici a okusil tak, „jaké to bylo kdysi být Židem“. K nucenému „totálnímu“ pracovnímu nasazení za protektorátu přirovnává zase tehdejší paragraf o příživnictví. A dodává: „Píšu to hlavně pro ty později narozené, kteří si myslí, že Osvětim byl zábavní park, kam se chodilo na kolotoče jako do Disneylandu, že Hitler byl fotbalový trenér a že fašismus a komunismus byly dva sportovní kluby.“

-----------------------------------------
4. 6. 2016 07:59

V Hořovicích je gymnázium pyšnící se názvem slavného a předčasně zemřelého básníka Václava Hraběte, který byl absolventem tamní střední školy. Před lety, když jsem dokončil zhudebnění jeho básní, aby z toho bylo CD, jsem jim napsal, zda by neměli zájem o koncert. Tehdy mi ani neodpověděli. A neodpověděli ani nyní, kdy připravujeme v nakladatelství Galén nové vydání jeho zhudebněných básní, a tak jsem zapomněl a také si vzpomněl a požádal je, zda by se neblýskli jakýmkoliv finančním příspěvkem. Myslím si, že tuto žádost, kterou jsem jim adresoval, mohli považovat za poctu. A opět jsem se žádné odezvy nedočkal. Myslím, že by bylo slušné (alespoň to tak chodí v normální společnosti) se případně omluvit, že jako ne a... Nenapsali. Asi tam neumějí číst, možná ani psát – divné gymnázium.
Před lety mne jiné pražské gymnázium, a sice gymnázium Josefa Škvoreckého požádalo, zda bych neposkytl, bez nároku na honorář, svolení k vydání písně Blues libeňského plynojemu z mého LP. Jde o píseň, kterou jsem stvořil na starý text z padesátých let od spisovatele, jehož jménem se škola pyšnila a chtěla a nakonec i zařadila na CD-ROM „Život a dílo Josefa Škvoreckého“. I tam jsem kdysi nabídl zahrát. I tam jsem se nyní obrátil s prosbou o příspěvek na CD Václava Hraběte. Neodpověděli tehdy, ani nyní. Zřejmě jsou tato obě soukromá gymnázia svázána jakýmsi partnerským svazkem, jako tomu bylo kdysi, kdy soudruzi měli družbu s tím anebo oním.
Také mě dodatečně napadá, že to neschválili žáci oné školy, protože jim jméno Hrabě nic neříká, tak jako neschválili jiní žáci v jiné škole a v jiném městě název školy po Bohumilovi Hrabalovi z podobného důvodu.

-----------------------------------------
1. 6. 2016 08:02

Winston Churchil: "Fašisté budoucnosti budou sami sebe nazývat antifašisty.

-----------------------------------------
23. 5. 2016 17:19

Jsem také rakouským občanem a tak musím bohužel konstatovat, že se zase jeden tajtrdlík stal presidentem.
Vl. Veit

-----------------------------------------
10. 5. 2016 19:02

Rádio PROGLAS
čtvrtek 12. května: 14.30: Vladimír Veit: Písně a balady F. Villona (Galén) + informace o knize Ještě to neskončilo

-----------------------------------------
8. 5. 2016 10:31

Ještě to neskončilo

-----------------------------------------
7. 4. 2016 19:52

Mezi symptomy dnešního nemocného světa patří fakt, že se v Americe presidentem nestal hrdina McCain, ale levicový floutek muslimského původu. Děti se neučí ve školách, že před Hitlerem zachránila svět Amerika, bez jejíž materiální podpory by Stalinovo Rusko bylo Hitlerem zcela zničeno. Málo mladých lidí ví, že Evropě, která se již sto let potácí bez jasného cíle a smyslu, pomohla Amerika přežít v první světové válce, v druhé světové válce a stejně tak ve studené válce.
Děti se dodnes učí po celém světě, že nějakým nedorozuměním, nebo dokonce vinou Západu, došlo ke studené válce, během níž došlo v Americe k „honu na čarodějnice“ a byli pronásledováni odpůrci mccarthismu, zatímco v Rusku došlo k Stalinově přehmatům, i když Stalin měl údajně velkou zásluhu na poražení Hitlera. Děti se neučí, že před válkou i během ní Stalin zmasakroval desítky miliónů lidí a že při osvobozování Evropy nechal pozabíjet miliony vlastních loajálních vojáků a znásilnit více než dva miliony žen na osvobozených územích (The Fall of Berlin 1945, Antony Beevor, 2003 by Penguin Books, strana 410). Děti se neučí, že Stalin po válce plánovitě vyvolal roztržku se Západem a že na Západě aktivizoval tisíce poblouzněných příznivců a špionů, pomocí nichž doufal nad Západem zvítězit, přičemž komunistická propaganda zesměšňuje dodnes Josepha McCarthyho, že v existenci oněch zrádců věřil.
A právě potomci oněch blouznivců dále úspěšně šíří ony mýty, které probleskují i v glose pana Strejčka. V ovzduší takové mytologie by se každý styděl zeptat, proč bývalá členka komunistické mládeže Angela Merkelová navrhla na šéfa NATO bývalého marxistu s kontakty na KGB.
http://www.hegaion.cz/ Tomáš Guttmann

-----------------------------------------
29. 3. 2016 09:25

Nakladatelství Galén opravuje:
Autogramiáda Vladimíra Veita
Svět knihy 2016, sobota 14. 5. 2016
Pražské výstaviště
14.00-14.30
stánek L 502

-----------------------------------------
7. 3. 2016 18:44

"Svět knihy" je 14. května.

-----------------------------------------
7. 3. 2016 18:08

Vástava "Svět knihy" v Praze.
12.00 - 12.30
L 502 - Levé křídlo
Vladimír Veit - autogramiáda
Autor podepisuje svá CD a vzpomínkovou knihu „Ještě to neskončilo“.
Galén

-----------------------------------------
13. 2. 2016 12:12

Chvalte Pána a podávejte munici je dnes úřední chorál amerického válečného námořnictva, jehož původ jest zaznamenán s datem 7. prosince 1941. Námořníci na křižníku New Orleans se právě shromažďovali na palubě ke mši, když japonský útok započal. Měli určité štěstí, křižník kotvil vedle ohromného dokového jeřábu a to zabraňovalo útoku střemhlav. Když kolem začaly padat bomby, zavolal na lodního kaplana Forgy námořník Oldřich Shindler (tedy Šindler), který mu měl ministrovat: „Co máme dělat pane ?" Kaplan skočil k palubnímu kulometu vedle připraveného oltáře a odpověděl. „Chvalte Pána a podávejte munici." Námořníci urazili zámky na bednách s municí sekyrami z protipožárního vybavení a kaplan zahájil palbu.
Mám dnes narozeniny a tak jsem si nadělil toto téma aktualizoané a přenesené do současné Evropy.

Chvalme Pána a.......

Když valí se hordy Evropou.
Přes hranice barbaři přilézají.
Když politici mlátí jen a jen hubou.
Poohlédněme se sami po zbraních.
Nějak bude, tak jak nějak už bylo:
tak chvalme Pána a shánějme střelivo.

Refr: Jsou doby kdy nestačí amulet.
Lepší je, když rachotí kulomet.

Když zas a zas blbci mají navrch,
a z Německa vane zas divný puch.
A Chamberlain z hrobu má vztyčený prst.
a málokdo ví co je stud.
A je tu zas co vždy v dějinách bylo:
tak chvalme Pána a shánějme střelivo.

Ukňouraná hlasy falešných proroků.
Kňouravý zhůry protivný hlas.
Hleďme je potomky špinavých velepatoků.
už jsou tu tak jak dříve, zas a zas.
Tak přeci to vždy v dějinách vždycky bylo:
tak chvalme Pána a shánějme střelivo.

-----------------------------------------
28. 11. 2015 08:58

„Jak hrozné je prokletí, které islám klade na své přívržence! Vedle šíleného fanatismu, jenž je pro člověka stejně nebezpečný jako vzteklina pro psa, je to ona děsivá fatalistická apatie. Výsledky jsou zjevné v mnoha zemích – lehkomyslnost (též rozhazovačnost), lajdácké zemědělství, lenivé obchodní metody a majetková nejistota existují všude, kde následovníci Proroka vládnou nebo žijí.
Pokleslá smyslnost zbavuje život jeho půvabu (grácie, milosti) a jemnosti jakož i důstojnosti a posvátnosti. Fakt že v mohamedánském právu musí každá žena patřit některému muži jako jeho absolutní (neomezený) majetek ať už jako dítě, manželka nebo konkubína, nutně zadržuje konec otrokářství (otroctví), dokud islámská víra nepřestane mít nad lidmi významnou moc.
Jednotliví muslimové mohou mít skvělé vlastnosti, ale vliv toho náboženství ochromuje společenský rozvoj (vývoj) jeho následovníků. Na světě neexistuje mocnější zpátečnická síla. Islám zdaleka nevymírá (neumdlévá), je to víra militantní a prosazuje se (dosl. obrací na víru). Už se rozšířila ve střední Africe a zanechala za sebou na každém kroku neohrožené válečníky. Nebýt ochrany, které křesťanství poskytují silné paže vědy, té vědy, s níž se marně potýkalo, civilizace moderní Evropy by mohla (u)padnout tak, jako padla civilizace antického Říma…“
Sir Winston Churchill The River War, první vydání, díl II, str. 248 – 250, London

-----------------------------------------
28. 11. 2015 08:52

„Korán je nestravitelná kniha, jejíž každá stránka otřásá zdravým lidským rozumem. Učí strachu, nenávisti a pohrdání druhými. Vražda je v něm legitimní prostředek šíření a udržování této ďábelské doktríny. Znevažuje ženy, rozděluje lidi do tříd a žádá krev a ještě víc krve.“
Voltaire

-----------------------------------------
11. 11. 2015 21:13

Ještě nikdy v dějinách lidského konfliktu si žádná země nepustila na své území barbarské hordy, jejichž neskrývaným cílem bylo obyvatelstvo na tomto území vyhladit a zotročit, a přitom tyto primitivy ještě vykrmovala a všelijak chránila, do té doby, než budou moci v plné síle začít se svou zkázonosnou činností. Pakliže bude křesťanská Evropa existovat ještě za tisíc let, lidé si řeknou: „Byla to jejich nejubožejší hodina.“

-----------------------------------------
16. 9. 2015 18:57

Blackpoint
Českého písničkáře a pařížského prominenta i kriminálníka dělí sice půl tisíciletí, ale Villonův sebeironizující úšklebek i špatně skrývaný smutek a obava z budoucnosti rezonovaly v Čechách v období začínající normalizace s bolestným porozuměním. Středověký Villon promlouvá v písních zakazovaného písničkáře o smrti, popisuje osobní mizérie, líčí lidské osudy v nelítostném soukolí „velkých“ dějin, načrtává karnevalové příběhy boje hladu s přecpanými břichy a glosuje prohry intelektu s mocí. Vladimír Veit směl nahrát svého Villona až po odchodu do exilu a písně nyní vycházejí poprvé oficiálně na CD.

-----------------------------------------
3. 9. 2015 13:15

VLADIMÍR VEIT
PÍSNĚ A BALADY FRANÇOISE VILLONA
Archivní nahrávka písničkáře, který byl v 70. letech členem sdružení Šafrán, autorsky spolupracoval s Jaroslavem Hutkou a ve stejnou dobu jako mnozí jeho kolegové emigroval, vznikla v roce 1983 právě v rakouském exilu. V oficiální podobě jako lisované CD vychází nyní poprvé.
Vladimír Veit natočil výraznější alba (zejména perlu svojí diskografie Texty na slova českých básníků), tato nahrávka však rozhodně zaujme svým konceptem. François Villon samozřejmě byl vždy jaksi podvědomě brán jako patron či "otec" autorů protestsongů, v takto koncentrované formě, tedy výhradně zpívaného, jej však jinde neslyšíme.
Mladá fronta DNES, 2. 9. 2015, s. 13

-----------------------------------------
26. 7. 2015 20:05

Vladimír Veit zhudebňoval Villonovy verše již od šedesátých let. Českého písničkáře a pařížského prominenta i kriminálníka dělí sice půl tisíciletí, ale Villonův sebeironizující úšklebek i špatně skrývaný smutek a obava z budoucnosti rezonovaly v Čechách v období začínající normalizace s bolestným porozuměním. Středověký Villon promlouvá v písních zakazovaného písničkáře o smrti, popisuje osobní mizérie, líčí lidské osudy v nelítostném soukolí „velkých“ dějin, načrtává karnevalové příběhy boje hladu s přecpanými břichy a glosuje prohry intelektu s mocí. Vladimír Veit směl nahrát svého Villona až po odchodu do exilu a písně nyní vycházejí poprvé oficiálně na CD.
L. Houdek - GALÉN

-----------------------------------------
21. 7. 2015 11:15

obrazek
Vážení přátelé,
v srpnu tohoto roku, případně začátkem září, vyjde v nakladatelství Galén nové vydání mnou zhudebněných textů F. Villona. Nahrávky jsou upraveny v digitálním studiu. Album obsahuje devatenáct písní, které jsem natočil v roce 1983 ve vídeňském exilu.
Tak jak je u Galéna zvykem, CD vyjde s bookletem textů a ve zcela nově pojatém obalu. Ta fotka je z tehdejší doby. Průvodním textem obalu zůstal text profesora Komárka z roku 1983 a pár nových slov jsem připojil i já. CD bude stát 200 Kč a objednat si ho můžete nejlépe u mne, případně v nakladatelství.

-----------------------------------------
14. 2. 2015 19:17

V berlínské základní škole Jense Nydahla mluví mezi sebou jen tři děti německy, ostatní pak arabsky nebo turecky. Škola má 313 žáků, rodiče 285 z nich pak žijí ze státní podpory.

-----------------------------------------
30. 1. 2015 09:32

…A teď si představ, jaká to bude v Česku událost, no možná že i v Německu, až zemře Gott. To bude kulturní událost tisíciletí!
Kvůli tomu se musíme udržovat zdraví, abychom se toho vůbec dožili.
Tak on zas není žádnej mladík, to je jasný… Ale takovej Viewegh, ten tady může být spoustu let.
To se musíme fakt držet, on jí ty biokuřata…
…a píše biomanželku (pozn.: román Biomanželka). Ale na rozdíl od mnohých dalších pisálků aspoň umí pracovat s jazykem, i když ty jeho příběhy jsou samozřejmě bezduchý, přiblblý a pitomý, navíc v nich odhaluje svoje úděsný mindráky, aniž by si toho byl nejspíš vědom… Nezapomínej, že Gott tady žije snad už od šestnáctýho století. To je jak Lucie Bílá, Michal David, všechny ty normalizační kreatury, duševní kreatury, to jsou prostě novodobí vampíři, ve středověku by jim prorazili srdce kůlem. A ti mladí je poslouchají, chodí dokonce i na jejich koncerty, jak jsem s hrůzou zjistil. Když neonormalizace, tak se vším všudy. Ostatně Češi nikdy neměli vkus.
Z rozhovoru s dramatikem a učitelem na JAMU Pavlem Trtílkem

-----------------------------------------
29. 11. 2014 13:14 Rosa Coeli

-----------------------------------------
29. 11. 2014 10:44

YouTube kanál: Vladimír Vei

-----------------------------------------
23. 11. 2014 18:25

Musím to všechno dohnat - Wroclaw 1989

-----------------------------------------
23. 11. 2014 16:59

SVOBODO! SVOBODĚNKO

-----------------------------------------
20. 11. 2014 19:15

Hnědovláska - Nahrávka pro polskou televizi ve Wroclavi 1989

-----------------------------------------
20. 11. 2014 18:29

článek

-----------------------------------------
31. 10. 2014 19:33

Alba Rosa Coeli a Písničkář, ke stažení za 129 Kč

-----------------------------------------
22. 10. 2014 15:49

Pro ty kteří se mne už léta ptají: Co a kdy bude konečně s tou mou knížkou, mohu tedy konečně zodpovědně odpovědět, že jsem 17 října podepsal s nakladatelstvím GALÉN smlouvu na vydání v příštím roce. JEŠTĚ TO NESKONČILO se „to“ bude jmenovat, a podle názoru nakladatele je to: Vzpomínání na svoje životní příběhy, přátele a písně. V knize také budou všechny mé písňové texty.

-----------------------------------------
20. 10. 2014 17:49
Z "tisku:"
Jede si tak člověk po autobánu kolem Drážďan do Česka a poslouchá v rádiu nejnovější elektropecku, aby ji v tunelu na druhou stranu státní hranice vystřídal na chvíli šum, a v tom… “Včera mi bylo málo, dneska je mi moc, jak se to stalo,” opakuje pořád dokola nějakej ksindl v písničce, dokud ho nepřeruší znělka: “Ráádioo Impúls, ráááádióóóóó!”
“A pokračujeme v pořadu Písničky vašeho života, kdo se nám dovolal?” “Tak já bysem chtěla pustit Nedvědy. My sme si je vždycky na trampu s děckama zpívaly a než přijel další vlak, tak sme si to nahrávaly na kazetu,” povídá padesátnice. “Tak to zní naprosto fantasticky,” nenechává se rozhodit profík na kokainu způsobujíc nám maniakální výbuch smíchu, a odpaluje nedvědí vál: “A jestli není žádnej bůh, tak po nás země vzduch a bude áámen…”
Legrace z trotlů má tu nevýhodu, že končí příliš brzy a tak přelaďujeme. Hned na další stanici odříkává chlápek za zvuku benja: “Přišel jsem do uisky báru a na báru stál Tom.” Vypadá to, že je lepší cítit se jak ošlehanej Džou než Laďa s bolavou prostatou z Litoměřic. Do Brna je to ještě 400 kiláků českýho eFeM a tak radši přehazuju na MPtrojky.
V každé zemi se logicky prosadí jenom ta muzika, která vyjadřuje duši jeho mužů a žen. Duch národa se nemění během pár desítek let, proto je logický, že muziku, která ne a ne chcípnout od normalizace, vystřídala úplně ta stejná hudba. Rozdíl je jen v tom, že už ji neinterpretují osmdesátiletý plastový figuríny, ale o půl století fyzicky mladší, ale psychicky identičtí kriplové v džísce s nafoukanýma vláskama.
Stačí ujet sto kiláků, nachytat pár celostátních rádií i těch místních, aby člověk zjistil, že současná generace českých mužů je stejně smutná a nadržená, jako byli jejich otcové za socu a českých žen latentně hysterická, jako byly jejich mámy. Ruku v ruce, nebo spíš zády k sobě a se sklínkou v ruce jsou pak obě česká pohlaví rovnocenně v prdeli.

-----------------------------------------
7. 7. 2014 22:07

Jeff Foxworthy a jeho desatero o muslimech:

Jeff Foxworthy je americký komik, televizní a rozhlasový bavič a také autor, který se pozastavuje nad tím, že (citace):

"Je to zvláštní - můžete dělat vtipy na katolíky, papeže, židy, křesťany, Irčany, Italy, Poláky a bůhví na koho ještě, ale je (prý) necitlivé, když vtipkujete o muslimech. Jsem přesvědčen, že čím dřív budeme mít všichni stejné měřítko a pravidla pro všechny, tím bude lépe". A nabízí své desatero:

1. Jestli se živíte rafinováním heroinu, přitom ale máte morální námitky vůči alkoholu, asi jste muslim.
2. Pokud máte samopal za 3 tisíce dolarů a odpalovací zařízení raket za 5 tisíc, a přitom si nemůžete dovolit koupit boty, asi jste muslim.
3. Jestli máte víc manželek než zubů, asi jste muslim.
4. Jestli si utíráte zadek holou rukou, ale vepřové považujete za nečisté, asi jste muslim.
5. Jestli si myslíte, že vesty existují jen ve dvou provedeních - neprůstřelné a sebevražedné, našlapané výbušninami s hřebíky a ložiskovými kuličkami, asi jste muslim.
6. Pokud si nemůžete vzpomenout na nikoho, komu jste ještě nevyhlásil džihád, asi jste muslim.
7. Jestli se domníváte, že televize je nebezpečná a přitom běžně v šatech nosíte výbušniny, asi jste muslim.
8. Pokud jste ohromen odhalením, že mobilní telefon může sloužit i k jinému účelu, než k odpálení bomb, asi jste muslim.
9. Jestliže nemáte nic proti ženám a myslíte si, že každý muž by měl vlastnit alespoň čtyři, asi jste muslim.
10. Jestliže shledáte, že toto vše, co tady říkám, je urážlivé či rasistické, a nepošlete to dál, asi jste muslim.

Muslimské záhady:
Každý se diví, proč jsou muslimští teroristé schopni tak rychle spáchat sebevraždu. Tady je vysvětlení:

- žádné Vánoce
- žádná televize
- žádné nahé ženy
- žádný fotbal
- žádné jídlo z vepřového masa
- žádné hot-dogy
- žádné burgry
- žádné pivo
- hadry jako šaty
- ručníky místo klobouků
- stále kvílící idiot na věži
- víc než jedna žena
- víc než jedna tchyně
- nesmíte se holit
- vaše žena se nesmí holit
- nesmíte smýt smrad osla
- vaříte na velbloudím trusu
- vaši ženu vám vybere někdo jiný
- vaše žena smrdí hůř než váš osel

Na to jim řeknou, že až zemřou, všechno se zlepší. Není to dobré a může to být i o hodně horší.

MUSLIMOVÉ NEJSOU ŠŤASTNÍ!

Nejsou šťastní v Gáze.
Nejsou šťastní v Egyptě.
Nejsou šťastní v Libyi.
Nejsou šťastní v Maroku.
Nejsou šťastní v Íránu.
Nejsou šťastní v Iráku.
Nejsou šťastní v Jemenu.
Nejsou šťastní v Afghánistánu.
Nejsou šťastní v Pákistánu.
Nejsou šťastní v Sýrii.
Nejsou šťastní v Libanonu

TAK, KDE VLASTNĚ JSOU ŠŤASTNÍ?

Jsou šťastní v USA .
Jsou šťastní v Austrálii .....
Jsou šťastní v Kanadě ...
Jsou šťastní v Anglii ....
Jsou šťastní ve Francii ...
Jsou šťastní v Itálii ....
Jsou šťastní v Německu ...
Jsou šťastní ve Švédsku ....
Jsou šťastní v Norsku .....
Jsou šťastní v Holandsku ...
Jsou šťastní v Dánsku ...
V zásadě jsou šťastní v každé zemi, která není muslimská a nešťastní v každé zemi, která muslimská je!

A KOHO Z TOHO VINÍ?
Islám ne.
Nikoho z jeho vůdců.
Ani sami sebe.
VINÍ Z TOHO ZEMĚ, KDE JSOU ŠŤASTNÍ!

Chtějí měnit ty země tak, aby byly jako. ZEMĚ, Z KTERÝCH PŘIŠLI, A KDE BYLI NEŠŤASTNÍ!

Tady nelze vyjít z údivu...
Jak, k čertu, mohou být tak pitomí? A my jim to, aby naše země přetvořili na islámské, dovolujeme.
Jsme demokrati anebo blbci?

-----------------------------------------
30. 6. 2014 15:57

Další hlubokomyslý příspěvek k níže uvedeným:
Dobrý den, napadá mne k tomu asi jediné: když Jaroslav Hutka ve své neumělé písni využil jméno Karla Kryla, kterého po jeho smrti soustavně zesměšňoval a shazoval v médiích, dostal pro mne tento případ další velkou rozpačitou dimenzi.
A snad ještě k tomu, že v zemi, kde nebyli v prvé řadě řešeni estébáci, kteří lidi ke spolupráci nutili, by si měl každý tyto věci srovnat sám v sobě se svým vědomím a svědomím. Což se týká nejen aktétů, ale i veřejnosti.
S pozdravem Vojtěch Klimt

-----------------------------------------
28. 6. 2014 15:29

Před časem jsem byl osloven panem Králíkem z Kroměříže, zda bych se účastnil koncertu na počest Karla Kryla. Karel byl můj kamarád z emigrace, a tak jsem nebyl proti. Vadila mi ovšem přítomnost, také pozvaného Nohavici, který o Karlovi na Stb do protokolu, po návratu ze „služební cesty do Vídně“ hlásil v tom smyslu, že Karel je zamindrákovaný trpaslík, léčící si své ego vysokými podpadky. Jeho výpověď o „služební cestě do Vídně“ zde: http://www.hutka.cz/new/html/nohavica2.html
Pak Králík se mne obratem dotázal, zda bych přijel, kdyby Nohavicu nepozvali. V té době se k mému neúčinkování na této akci přidal i Jarda Hutka a Vlasta Třešňák a „napozvání“ Jarka se nějak přestalo konat. Považoval jsem celou věc za vyřízenou. Po čase Nohavica sám účast uraženě odřekl, když se dozvěděl že s ním i nadále nehodláme mít nic společného.
Další následuje:
Dobré ráno všem a bohužel nemám moc dobré zprávy. Připravovaný minifestival k poctě Karla Kryla STOPTIME 2014 se bohužel letos v tradičním srpnovém termínu NEUSKUTEČNÍ. Je mi to opravdu líto, protože jsme se upřímně těšil na setkání s některými z Vás, na které jsem společně s dalšími dychtivě chodil v létech 80-tých a prožíval tak intenzivně omamnou a fascinující chuť svobody. Ale absence některých z Vás tak výrazně ovlivnila základní poslání akce, že po zralé úvaze a doporučení jsme nuceni ji ZRUŠIT.
Těšil jsem se na setkání s polskými přáteli, kterým vděčíme za mnohé - především za odvahu a úžasný nápad pro nás zorganizovat festival ve Wroclawi. Nebyl jsme tam a velmi toho lituji, ale věřil jsem, že právě letošní festivalová vzpomínka přinese alespoň kousek té úžasné atmosféry a společného úsilí o zásadní změnu poměrů.
Těšil jsem se na akci, do které jsme vkládal až příliš velkou touhu vrátit se zpět a začít znovu budovat silonou a tolik potřebnou pozici tradici českých "zpívajících básníků".
Věřil jsem v přirozenou autoritu nesmrtelného Karla Kryla, který by opět pomohl odstranit z mého pohledu už zbytečně budované barikády a bojové linie.
Potěšilo mne nadšení všech, kteří OKAMŽITĚ přijali naše pozvání. Ale překvapila mne postupem času velikost a hloubka příkopu mezi některými z Vás, kteří jste - asi naposled ve svém životě - zpívali spolu ve Wroclawi.
V příloze posílám poslední verzi programu a koncept festivalu - snad se někdo jiný pokusí něco podobného zorganizovat - za 10 let bude mít Karel Kryl další výročí.
Děkuju všem a omlouvám se za svoji naivitu i neschopnost koncert dotáhnout až do finále.
Pěkný den a příjemné prázdniny.
Jirka Králík

Vážený pane Králík, děkuji za teskný dopis, který není bez neadresných obviňování víceméně konkrétních písničkářů, jen nechápu, proč jste se v Kroměříži nezastavil, když jsem Vás pozval a měl jste to doma. Že by Vás odradilo to, že to nebylo slavné a velké představení? Hrál jsem jenom nové milostné písně, myslím, že by se Vám líbily, soudím podle toho, co píšete o svém vztahu k písním. Takhle nevím, jestli se mám Vaším dopisem dojmout...srdečně Jaroslav Hutka

Srdečně zdravím,
důvody mé neúčasti byly složité - já v Kroměříži nebydlím a ten den jsme musel řešit složité rodinné problémy. Chtěl jsme se sejít před koncertem - ale pan Korbel nevěděl, kdy přesně dojedete a já musel odjet domů kolem 18:00. Proto jsme poprosil pana Vrtala z Města, aby se s Vámi sešel a případně možnosti nemožnosti účasti na připravovaném koncertě probral. Navíc - jak jistě nevíte - už od 1.5. nejsem ředitel DK a vše (!!!) začalo řídit Město. Tedy i letošní festival STOPTIME. Výsledek mi sdělil současně i s doporučením akci zrušit ...
Pochopitelně je mi to moc líto, ale beru to jako logický odraz současné doby ...
Takže se ještě jednou omlouvám a určitě na některý z dalších vašich koncertů přijdu.
děkuju a omlouvám se
Jiří Králík

Pane Králík!
Je asi něco shnilého v království českém, když pořadatel dá přednost udavači, před: jak říkáte "zpívajícími básníky." Inu, však lid český mu aplauduje vstoje. Je to jaksi dost velký posun od doby udavače Sabiny, který se na konci svého života odvažoval vyjít ven na ulici, na procházku, jen večer a v přestrojení. Ale dám Vám radu: Uspořátedte příště koncert na počest toho Karla Sabiny, případně Karla Čurdy. Když Vám potom někdo přislíbí účast, těžko Vám ji později uraženě odřekne, jako se to stalo s tím zmrdem Nohavicou, a nebudete muset nic odříkat.

Dobrý den, možná jste přehlédl, ale já nedával nikomu přednost - oslovil jsem k účasti všechny.Někteří slíbili přijet hned, někteří odmítli, někteří váhali a podmiňovali svoji účast. Já ale věřil, že hlavní hostitel (Karel Kryl) nakonec většinu z Vás někonec přesvědčí. Nepřesvědčil .... Škoda.
Ahoj, lidi.
Jednoho krásného dne mi tehdy ještě do Brna volal Karel Kryl. "Co děláš, večer? Jedu za Tebou..."
"Ty tu hraješ?"
"Ne, jedu za Tebou, jen tak, uděláme si večůrek" To není překlep, to byl Karlův výraz. Udělali jsme si ho velkolepý, prošli řadu brněnských podniků, probrali po tisící politiku, která se nám nelíbila, přezpívali všechny budovatelské písně, které Karel ovládal do posledního písmene. Skončili jsme u Bolka Polívky v divadle, kde se k nám přidal Pavel Dobeš, který se tam někde vzal. Nad ránem se Karel sebral, odjel zpět do Mnichova a umřel. Asi se přijel rozloučit. Dvacet let jsem odmítal pozvánky na různé koncerty "ke Krylovi", dvacet let jsem odmítal diskuze se všemi "krylology", z nichž jeden každý jej znal lépe, než se znal on sám. Dvacet let mi zní v hlavě téma jednoho z posledních rozhovorů a snad jediného, ve kterém jsme se neshodovali. Jestli Jarek má nebo nemá něco říct k seznamům. Karel říkal, že by něco říct měl. Já jsem jej bránil, protože se mi zdálo, že ať by řekl cokoli, stejně by mu v té chvíli nikdo nevěřil.
Dnes si to nemyslím, asi něco říct měl. Možná jen prosté - jo, posral jsem se. Chápal bych to, protože bych se sám asi posral taky. Měl jsem víc štěstí, když na mě nějaký takový něco začal, obvykle to bylo ve chvíli, kdy jsem byl silný díky několika panákům a ve společnosti neotřesitelných jsem ho hrdě poslal do prdele. Možná jsem je až tak nezajímal, možná jim stačilo, že ze tří mých spoluhráčů podepsali dva, tak to asi všechno vykecali za mě. Nevím. Ani později to asi neměl zlehčovat, protože je dost inteligentní, aby věděl, že je bláhové si myslet, že poskytuje jen nepodstatné informace, které už mají, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Zpravodajština je mozaika zdánlivě nepodstatných střípků. Myslím si, že Jarek hlavně neumí prohrávat, než že by byl hajzl. Možná nepochopil, že tím by určitě neprohrál, spíš naopak. Možná pýcha, možná to či ono, co já vím. Mohu se mýlit. Chápu i postoje těch, kteří to tak nenechali. Které štvou takové věci, jako že je národu jedno i to, že je Zeman naprosto jednoznačný lhář, a zvolí si jej. Mě to štve taky. Vyjádřili to, ukázali názor písní - mimochodem ta se Vám teda kluci moc nepovedla :-))) a šmytec. Pořád si ale nějak myslím, že veřejné dálkové políčky nic neřeší. Jarkův postoj - pojďte se sejít a vyjasnit si nedorozumění - asi není pro některé tak docela přijatelný. Ale já jej vnímal alespoň trochu jako náznak toho, že něco chce říct. A že se nebojí jít do toho tváří v tvář. Možná to mohl udělat dávno, možná mohl napsat jednotlivě osobně každému, na jehož názoru mu trochu záleží. Možná to udělal, možná teprve chce, možná ne. Možná se mýlím. Nevím. Byl to jeden z důvodů, proč jsem tentokrát pozvání přijal, kromě toho, že jsem to nechtěl pokazit, že jsem se chtěl potkat dřív, než bude pozdě. Jednoho dne se i další z nás probudí s pocitem, že je něco tlačí do hlavy, a on to pomník.
Nakonec se já vychovaný jako neznaboh nestačím divit těm, co se hlásí k víře, kolik zášti a nenávisti jsou v sobě schopni střádat. Kde je ta víra? Kde je ta pokora? Kde je ta schopnost odpouštět? Mohl bych pokračovat, ale na to, aby se moudří, za něž Vás pokládám, chytli za nos, by to mohlo stačit. No a pro Ty, pro které se díky svému vyjádření možná stanu hromosvodem a terčem já, to jistě stačí také. Hoď kamenem, kdož jsi bez viny. Já bez viny nejsem. Podělal jsem dost jiného a leckdy mi trvalo dlouho, než jsem já sám odpustil sobě samému.
Pánové, bořit umí každý blbec. Stavět, snažit se spojovat, něco dát dohromady, hledat smysl, to je kumšt, myslím. Nikdo z nás nepíše historii a po těch šťastnějších či šikovnějších zbyde pár písní, k nimž už jen hrstka zvídavých bude hledat jména. Žijeme teď a tady. A taky spolu, byť se ke škodě své i ke škodě pro lidi, co nás mají rádi, moc nevídáme. Možná jsem naivní romantický snílek, ale i bez Boha věřím v to lepší v nás. Myslím, že kdybychom chtěli, tak ve stejně svatém nadšení jako v devětaosmdesátém zorganizujeme setkání sami několika maily či telefonáty. Sejdeme se den předem, abychom si navzájem vynadali, odpustili, pochválili se, pokamarádili... A druhý den vypálíme koncert, na jaký se nezapomíná. Co myslíte, máme na to?
Ahóóój. Petr Rímský

Ahoj Petře!
DĚKUJI ! Pěkně jsi to napsal.
Jirko, Tobě také děkuji za snahu, i když nevyšla :-(
Přiznám se, že mi moc to krylování s Karlovými výročími v mnohém nesedělo.
Na druhou stranu je fajn, že se na Karla Kryla nezapomíná.
Přeji Vám všem vše, co je pro Vás dobré!
Ota Nepilý

JIRKA KRÁLÍK SE DOPUSTIL CHYBY.
NEMĚL NAZVAT TU AKCI "KRYLOVA WROCLAV, STOPTIME, 2.8. 2014, KROMĚŘÍŽ",
ALE:
"SETKÁNÍ ZMRDŮ. VELEZMRDA VEITA, ZMRDA MERTY, ZMRDA TŘEŠŇÁKA A ZMRDA HUTKY".
TAKOVÁ AKCE BY BYLA V DNEŠNÍ DOBĚ NAPROSTÁ BOMBA!
A NIKDO BY SI JI NECHTĚL NECHAT UJÍT.
VYPRODALA BY STRAHOVSKÝ STADION.
ZMRDI JSOU DNES JEDINÍ SPOLEHLIVÍ REKLAMNÍ TAHOUNI.
Pepa Nos,v.r., volně k jakémukoli šíření jakýmkoli způsobem.

-----------------------------------------
29. 5. 2014 09:37

Už Šafrán měl svou sociální síť

V nakladatelství Academia vychází kniha Přemysla Houdy Intelektuální protest, nebo masová zábava?, která si všímá střetů předlistopadové písničkářské folkové scény s režimem. Nechybí v ní ani svědectví Jiřího Pallase, manažera volného sdružení Šafrán – tedy Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty, Dáši Voňkové, Vlasty Třešňáka a dalších.

Vzpomínáte na tu dobu ještě?
Samozřejmě, rád. Aktivity v Šafránu mi pomáhaly překonat šedou nudu normalizace v Československu. Můj odchod do Švédska souvisel více s podpisem Charty 77 a „předšafránovým okruhem přátel“ – tím myslím třeba Petra Uhla a Petrušku Šustrovou.

Kniha líčí písničkářskou scénu jako dobový pokus o svobodnou zónu, vykoupený ovšem mnoha střety s režimem. Co figuruje ve vašich vzpomínkách na léta s písničkáři víc – atmosféra represí, nebo svobody?
Represe a svoboda uvnitř komunity spolu nedílně souvisejí, když zmizela represe, začala působit odstředivá síla: to platilo nejen v Šafránu, ale i v Chartě. Je však rozdíl mezi „plastikovským“ ghettem, uzavírajícím programově pár set lidí do izolace a odmítajícím komunikaci s okolním světem, a naší aktivitou, snažící se zasáhnout co nejširší počet diváků. Myslím, že se nám povedlo oslovit desetitisíce, možná statisíce lidí.

„V dřevních dobách folku jsem měl svou první nahou holku,“ zpívá Merta. Jak vypadala tehdejší popularita „folkáčů“?
V určitých kruzích byli zcela neznámí, jinde zbožňovaní, ale určitě se nikdo nechoval jako hvězda. Zlatým slavíkem jsme opovrhovali, ale než to zfalšovali, tak byl Hutka někdy kolem roku 1976 na sedmém místě.

Jak a kdy jste se do písničkářského prostředí dostal?
Začal jsem dělat v televizi asistenta zvuku a měl přístup k profesionálnímu magnetofonu Nagra. Skupina Scarabeus chtěla něco natáčet a jejich zvukař mě k nim dovedl. Po natáčení se mě ptali, jestli jim nechci dělat manažera, a já na to kývl, aniž bych věděl, co to obnáší. K ničemu to nevedlo, ale stačil jsem pochopit, jak funguje „showbiz“. V té době jsem chodil jako jeden z mála diváků na program Tyjátr písničkářů do divadla Ateliér ve Spálené – útočiště Šafránu, které však mělo brzy končit. Večer jsme s Hutkou ve vinárně Blatnička zasedli s někým z klubu pro záchranu huculského koně. Ukázalo se, že „huculové“ mají razítko a já znalost, jak razítko využít. Slovo dalo slovo a Šafrán se brzy stěhoval na Baráčnickou rychtu.

Zatímco muzikanti hráli a posluchači si to užívali, vy jste si vzal na starost organizační zázemí. Musel jste s režimem hrát jeho hry?
Hry ani ne. Na povolovačky – povinné výčty skladeb určené národním výborům – jsme psali normální repertoár, když nás někde zakázali, sehnali jsme nové razítko – Hucul Club, hasiči, svazáci, odbory...

Co první zákaz?
Ten vůbec nebyl politický, ale stalo se, že Třešňákův opilý kamarád začal strkat do uniformovaného policajta, který se přišel na Rychtu ohřát. Jednou se na vystoupení přišel podívat kulturní inspektor pro Prahu 1, vydržel do přestávky, tak Jarda Hutka hrál jen lidovky a dával si pozor na pusu. Oficiálně zakázaný byl jen Bohdan Mikolášek za píseň Ticho o Palachovi. Bohdana jsem na povolovačky nepsal. Řekl bych, že se režim spoléhal na autocenzuru – a to bohužel u mnoha umělců fungovalo.

Jak to bylo s respektováním vaší role u muzikantů? Přece jen to jsou tvrdohlavé tvůrčí osoby...
Žádné smlouvy jsme neměli, program jsem připravoval vždy s Jardou Hutkou včetně „vtipných“ názvů koncertů, které nesouvisely s obsahem. Za koncert „Rudá nafta“ nás vyhodili z klubu v Čáslavské. Tehdy si toho názvu všiml nějaký papaláš v Pražském kulturním přehledu, kam jsem programy drze posílal a kde nám je tiskli.

Na vaší roli je zajímavé, že písničkářství, spojované s idealismem a subverzí, muselo nějak dávat smysl i ekonomicky, aby přežilo – což jste zajišťoval vy. Jaké jste měl „komerční“ taktiky?
Fíglem bylo vytvářet zdání undergroundu více, než bylo nutné. Přesunuli jsme předprodej pouze na jedno místo, do pasáže Melantrich, a stejně bylo vyprodáno už tam. Živobytí zajišťovaly smlouvy, které objevil Jirka Černý: o odměňování veřejně známých osobností.

Brali jste celou věc s ambicí jednat profesionálně, nebo spíš s vášní amatérů?
Řekl bych, že to byl zvláštní druh spontánní profesionality, který vynalezl Jarda Hutka. Hodně byl ovšem založený na tom, že si publikum přálo jakýkoli náznak vykládat jako protistátní projev. To taky někdy v 90. letech na Hutku vytáhl divadelník Petr Kratochvíl, když mu v novinách připomněl, že teď už musí říkat věty celé. Na Rychtě mohli písničkáři zpívat budovatelské písně z padesátých let – jako Petr Lutka Jde Frantík kolem zahrádky...

K té psal text Jaroslav Dietl: „Když ráno frézu roztočil, svou druhou krasavici...“
Publikum se válelo smíchy. Viděl jsem, že po stovkách vystoupení na vyprodané domácí scéně lze určitě profesionality dosáhnout.

Šafrán byl „volným sdružením“. Podílel jste se na rozhodnutí, kdo bude a kdo nebude členem?
Měli jsme jen jednou něco jako formální schůzi, to nikam nevedlo. Pokud se pamatuji, Merta a já jsme byli proti přijetí Pepy Nose, ale k hlasování ani nedošlo. Na vystoupení si zval každý, koho chtěl, Jarda nové písničkáře, Merta jazzmeny a rockery, Lutka Nose. V Šafránu vystoupil i Sváťa Karásek a Berani s Rejchrtem. Jo – a za člena jsme s Jardou přijali oficiálně Karla Kryla.

Co na to Kryl? Nebral vás jako konkurenci?
Kryl měl nelíčenou radost. Měl rád hlavně Třešňáka a Mertu, ale jeho propagaci celého Šafránu na Svobodné Evropě to neovlivnilo. Později jsem Krylovi vydal pět alb.

Měl jste vztah i k písničkám?
Samozřejmě. Z Hutkova repertoáru jsem měl rád ty s texty od Zorky Růžové, od Merty Išiel bača do dediny nebo Kurva hlad, od Vlasty Finský nůž, Madam Praha, měl jsem rád Lutkova Draka Železňáka a Honzu nebo Burianovu Až bude rok 2000. Naopak jsem byl zoufalý z Hutkovy vlastní tvorby a probíral v roce 1975 s Jirkou Černým možnost „alternativní kritiky“, nějaké neveřejné reflexe. Žili jsme totiž v nenormální situaci: v 70. letech vyšla negativní kritika, kterou na Jardu napsal hudební teoretik Leo Jehne, a všichni na něj byli naštvaní. Ne kvůli obsahu, ale opravdu se čekalo, kdy nás zakážou, a negativní kritika by se třeba bolševikovi hodila.

Očividně jste měl k Hutkovi blízko, zmiňujete ho nejčastěji...
Hutka... na tom se podepsal především Václav Havel, který Jaroslava označoval za básníka a filozofa. Jarda na koncertech autory písní neuváděl a dost často mezi písněmi papouškoval, co slyšel mezi nedostudovanými filozofy na mejdanech u Petrušky Šustrové, která bydlela ve strategické blízkosti klubu v Čáslavské.

Pane jo, vy jste na něj drsný.
Jarda má nekonečné zásluhy, patří do síní slávy folku i boje proti totáči. Bez něj by v hraní tehdy moc nepokračovali Merta, Třešňák, vytáhl na scénu Voňkovou, Homolovou, Lutku, dal prostor Burianovi a Dědečkovi, prostě táhl Šafrán. Málokdo však tehdy chápal, že ty nejkrásnější písničky byly od Zorky Růžové, spousta skvělých věcí od Hvězdoně Cígnera, hudba od Vládi Veita... To, co píše sám, mi ale přijde zoufalé. Jarda má samozřejmě morální právo odsoudit Nohavicu, ale proč to celé shodí slaboučkou častuškou? K tomu musím přičíst i vlastní vinou způsobenou nevzdělanost, ten jeden rok střední školy, který dnes už nejde schovávat za náznaky a půlky vět. Všichni, kdo odešli v sedmdesátých letech do exilu, měli možnost studovat, využít svůj potenciál.

Byli písničkáři přijatelní pro média?
Začnu Supraphonem: tam měl nekonečné zásluhy Hynek Žalčík. Dnes se už pravdu nedozvíme, ale Hynek mi tvrdil, že nápad se Sušilovou sbírkou lidovek a Hladíkem ve spojení s Hutkou byl jeho. To on prosadil sérii singlů a LP Šafránu, které bylo těsně před vydáním zničeno. Redakce Melodie nám pomáhala, jak se dalo, Jiří Černý v Šafránu pravidelně vystupoval a festival kritiků o Zlatého blbce býval jedním z vrcholů sezony.

Rozuměli jste si s jinými folkaři? Byla tu přece širší scéna, festival Porta...
S organizátory Folk & country klubu v Malostranské besedě jsem měl zvláštní vztah. Myslím, žemě neměli moc rádi, protože naše aktivity byly trochu vzdálené jejich představě reálněsocialistického folku. Kvůli nám jim také zakázali jeden ročník festivalu v Českém Krumlově. Občas mi vyčítali, že ohrožujeme „žánr“.

Co bylo impulzem, po kterém jste si řekl – dost, odjíždím do exilu?
Při výslechu jsem dostal na vybranou: blázinec, vězení, emigrace. Byl jsem čerstvě vyhozen z třetího zaměstnání za měsíc a čekali jsme druhé dítě.

Ve Švédsku jste vydal 22 alb. Na vašem labelu Šafrán 78 tak vznikl zásadní archiv hudby, která by jinak mnohdy zůstala nezachycena. Byl o ni mezi emigranty zájem? Měl jste pocit, že to děláte pro přítomnou situaci, nebo spíš jako katalog „pro věčnost“?
Určitě jsem měl před očima naše publikum. Reakce různých osobností byly různé: Škvorecký pomáhal zkušenostmi, které měl z vydávání knih, vysadil a vytiskl zadarmo nabídkové listy a ty přikládal ke všem rozesílaným knihám. Tigrid pomáhal s propagací a zaplatil vydání Krylových desek na kazetách pro pašování do ČSSR. Některé exilové osobnosti jako Pavel Kohout a Zdeněk Mlynář mě shodně požádaly o zasílání všeho, co vydám, dvakrát, s fakturou. Na druhé straně se nás zdejší komunisté František Janouch a Zdenek Hejzlar od vydávání snažili odradit. Většina emigrantů zájem neměla. Pro představu: většina z 22 elpíček vyšla v nákladu 300 kusů.

Máte každé z těch dvaadvaceti?
Kdepak, vše jsem odvezl po roce 1989 do Prahy, aby tam byly, kdyby se to náhodou otočilo zpět. Každopádně má všechna Jirka Černý. Nejvzácnější je reedice exilové desky Jiřího Voskovce, kterou jsem musel nechat na přání jeho ženy zničit.

Věděl jste předem, že chcete v zahraničí vydávat muziku?
Slíbil jsem to ve vinárně Rotisserie přátelům, kteří se přišli rozloučit: muzikanti, Václav Havel, Pavel Landovský... Ve Švédsku jsem začal s exilovými představiteli, ale ti se mě snažili odradit po špatných zkušenostech Karla Kryla a zpěváka Jiřího Poppera. Nikdo mi nevěřil – ani z exilu, ani švédští vydavatelé; jediný, koho Československo zajímalo, byli maoisté, díky společnému nepříteli. Pár měsíců po našem příjezdu odjeli na mistrovství světa v hokeji do Prahy dva novináři, v rychlosti vyškolení ve studiovém nahrávání v polních podmínkách. Opravdu se jim podařilo v Praze podle mých instrukcí nahrát Hutku, Třešňáka, Veita, Karáska, Soukupa a Kubišovou. K desátému výročí okupace už se ve Stockholmu prodávalo LP Zakázaní zpěváci druhé kultury. Mimochodem, po letech Marta Kubišová vystoupila ve Švédsku,měl jsem tedy příležitost přivést za ní jednoho ze zvukařů-novinářů, kteří v roce 1978 riskovali vězení a také si cestu a pobyt sami financovali. Představil jsem jí ho a ona odvětila: To už je tak dávno, že si to ani nepamatuju...

Pokládal jste po převratu Šafrán za odeznělý?
Snažili jsme se to dát znovu dohromady, ale odstředivá síla nás centrifugovala ohromnou rychlostí do různých směrů...

Co říkáte „folkovým“ knihám Přemysla Houdy?
Četl jsem knihu o Šafránu a nic jí nelze vytknout. Je to poctivá vědecká práce transformovaná pro veřejnost. Nicméně stejně důležitý jako autor je vydavatel, tady Lubomír Houdek z Galénu. Bez něj by ležela diplomka v univerzitním archivu.

Předpokládal jsem, že za vydavatelskou činnost vám udělil Václav Havel nedlouho po převratu řád – podobně jako ho dostali vydavatelé knih jako Josef Škvorecký. Ale nedaří se mi k vašemu ocenění najít žádné informace.
Chacha, žádný řád jsem nikdy nedostal. Ostatně Havel mi nikdy nepoděkoval za to, že jsem vydal Audienci. Havel byl po roce 1989 obklopen spoustou podivných lidí. Michael Kocáb se tehdy postaral o to, aby Audienci nemohl v Česku vydat Šafrán, ale aby ji získal Bonton. To je story, kvůli které se soudil Merta s Hutkou a Merta s Bontonemakterá udělala tečku za pokusem založit Šafrán jako firmu.

Měl tehdejší prezident nějaký důvod udržovat si od vás odstup?
Havlovi určitě vadilo už jen to, že jsem veřejně odhalil Františka Janoucha jako falešného profesora.

Co z vašich šafránských zkušeností je dnes inspirativní ?
Řekl bych, že jsem používal virální marketing a sociální sítě – byť v reálném světě – už v roce 1974. Dnes také může kultura vznikat a přežívat mimo okruh komerčních sdělovacích prostředků: lidé si kvalitu najdou samia může se šířit spoustou nezávislých kanálů. Problém je dnes stejný jako kdysi: většina české společnosti žije ve svěrací kazajce podivných hodnot vytvořených nejen za totáče, ale i nově po roce 1989. Žijí s představou demokracie jako sametového mixu prostituce, narkotik a bezpracného turboobohacování.

Pavel Klusák, Lidové noviny, 17. 5. 2014

-----------------------------------------
17. 5. 2014 09:22

Na konci dubna policie zatkla při kampani do eurovoleb předsedu strany Svoboda Velké Británie (Liberty GB), Paula Westona, za to, že si dovolil citovat výrok Winstona Churchilla o islámu. Weston citoval Churchilovu knihu The River War (Říční válka) z anlo-egyptské války v Súdánu, ve které autor autenticky, coby mladý důstojník, hovoří o islámu jako o „zavile fanatickém, sprostě senzuálním, který tak připravuje život o jeho vznešenost, paralyzuje společnost, a že není na světě zpátečničtější síly“. Na udání kolemjdoucích záhy přijela policie a Westona zabásla a obvinila z rasové (?!) nesnášenlivosti.

-----------------------------------------
12. 5. 2014 14:38

Jak hrozné jsou kletby, které mohamedánství ukládá svým přívržencům! Kromě fanatické posedlosti, která je u člověka stejně nebezpečná jako vzteklina u psa, je zde strašná fatalistická pasivita. Účinky jsou zjevné v mnoha zemích. Neuvážené zvyky, zastaralé zemědělské systémy, liknavé způsoby obchodování a nejistota majetku existují všude tam, kde vládnou či žijí následovníci Proroka. Zkažený senzualizmus zbavuje tento život jeho slušnosti a kultivovanosti, vedle jeho důstojnosti a posvátnosti. Skutečnost, že podle Mohammedova zákona musí každá žena patřit nějakému muži jako jeho absolutní vlastnictví – jako dítě, žena nebo konkubína – brání konečnému zrušení otroctví, dokud islámská víra nepřestane mít takovou moc mezi lidmi.
Jednotliví muslimové mohou mít úžasné vlastnosti – ale vliv jejich náboženství ochromuje společenský rozvoj těch, kteří jej následují. Na světě neexistuje větší zpátečnická síla vedoucí k úpadku. Mohamedánství ani v nejmenším neskomírá, je militantní a obrací na svou víru další stoupence. Již se rozšířilo ve střední Africe, na každém kroku povstávají nebojácní bojovníci; a nebýt toho, že křesťanství je chráněno silnými pažemi vědy, vědy, proti níž marně bojovalo, civilizace moderní Evropy by mohla padnout, jako padla civilizace starověkého Říma.“
Sir Winston Churchill. (The River War, first edition, Vol. II, str. 248-50, London: Longmans, Green & Co., 1899).

-----------------------------------------
6. 4. 2014 08:31

Milan Tesař
Radio Proglas (hudební redakce)
http://hudba.proglas.cz - (nové informace o hudbě každý den)
1 – Slávek Klecandr – Žalm 39 (z alba Pátý pád – Live 2013)
2 – Jablkoň – Mám dost času (z alba Sentimentální Němec)
3 – Žalman & spol. – Vojanda (z alba Živě v Telči)
4 – Robert Křesťan & Druhá tráva – Nevěřím (z alba Pojďme se napít…)
5 – Vladimír Veit – Rosa coeli (z alba Rosa coeli)
6 – Docuku – Straka (z alba Kdybych já věděl)
7 – Berušky – Víla (z alba Ladybirds II)
8 – Vojtěch Dyk + Jana Kirschner / Michal Horáček – Druhé slunce světa (z dvojalba Český kalendář)
9 – Jen tak tak – Arménská (z alba Přejem vám život…)

-----------------------------------------
12. 12. 2013 17:13

NAŠE RODINA
Do slavnostní duchovní atmosféry dobře zapadá i CD Rosa Coeli písničkáře Vladimíra Veita, který zhudebnil ve folkovém stylu nádhrné básně Jana Skácela. Na albu jich najdeme devatenáct a všechny jsou otištěny i v přiloženém bookletu.

-----------------------------------------
5. 12. 2013 15:46

Jaroslav Hutka
Bílý slon

V antice začal „do kumštu" všechna možná zvířátka více vodit Ezop, ale vedle alegorických bajek zabydlují i písničky nejenom pro děti. Svoje o tom ví Petr Skoumal i Jaroslav Hutka. Proč? „Vlezou za člověkem ještě když je malý," glosuje to v úvodním slovu volného pokračování pětileté desky Zvířátka zakládající člen sdruženi Šafrán. Texty k osmnáctí písničkám s hudbou Vladimíra Veita napsal na jihu Francie, kde si v oblasti akvitánského Larzacu s kamenitými kopci zabydlenými ovcemi našel zázemí už v době svého nizozemského exilu. Genius loci tady samozřejmě působí, ale třeba takový Sumec v sobě nezapře vliv lidových moravských balad. Bílý slon je rodinný titul, při jehož poslechu nuda nehrozí.

Pavel Víšek, Rock a pop, 2013, roč. 24, č. 12, s. 57

-----------------------------------------
3. 12. 2013 08:13

Naše první "oficielní" nahrávka na Supraphonskej Singl v roce 1967? Já tu hraju dvanáctistunnou kytaru, harmoniku a nakonec zpívám la la la. Po těch letech poslouchám, jaké to byla povedená nahrávka.

-----------------------------------------
30. 11. 2013 13:40

Wroclaw 1989 - Nepřestávejme zpívat

-----------------------------------------
30. 11. 2013 13:37

Wroclaw 1989 - Pár nápadů...

-----------------------------------------
30. 11. 2013 13:31

Wroclaw 1989 - Hnědovláska

-----------------------------------------
13. 11. 2013 12:38

Don Špagát

-----------------------------------------
11. 11. 2013 11:54

Rosa Coeli

-----------------------------------------
1. 11. 2013 15:22

25 nejhranějších písní na Radiu Proglas v týdnu do 3. listopadu 2013:


1. Jitka Šuranská: Dvě Marie (Indies Happy Trails)
2. Žalman & spol.: Vítr z hor (Folk žije!)
3. FT Prim: Cestou od vinic (vlastní náklad)
4. Vladimír Veit: Předměstské kino (Galén)
5. Žalozpěv: Opava (Folk žije!)
6. René Souček: Negativ (Sweetsen Records)
7. Pavel Helan + Petr Bende: iBůh (demonahrávka)
8. Ľubica Christophory & Martin Kyšperský: Sladkovodne (Galén)
9. Vladimír Veit: Rosa coeli (Galén)
10. Jiří Holoubek Trio: Spokojenej (P. Peroutka)
11. Rendez-fou: Chlapeče (Radio Proglas)
12. Oboroh: Getsemane (Indies Happy Trails)
13. Gamba Blues Band: Blues zavřených dveří (demonahrávka)
14. Janais: Chvíľa (Inspire)
15. Jana Bauerová: Buď vůle Tvá (Radio Proglas)
16. Eskamotër: Strženi proudem (Indies MG)
17. Druga: Ovčák a panenka (demonahrávka)
18. Do větru: Žabák (L. Moravcová)
19. Docuku + Markéta Irglová: Holubí (Indies Happy Trails)
20. BomBarďák: Fotbal (Indies Scope)
21. Jan Spálený Trio: Loudání (Parlophone)
22. Šantré: Posledním zlatem (Folk žije!)
23. Petr Kovač: Vzpomínej (demonahrávka)
24. Hana a Petr Ulrychovi: Černý zprávy (Indies Happy Trails)
25. Jaromír Nohavica: Dál se háže kamením (Parlophone)

Milan Tesař , Radio Proglas (hudební redakce), http://hudba.proglas.cz
Kolem se toč, hitparáda Radia Proglas
3. 11. 2013, 882. kolo

Pořadí písní

1 – Jaromír Nohavica – Dál se háže kamením (z alba Tenkrát)
2 – Listolet – Leť holka leť (z alba Listolet)
3 – Hana a Petr Ulrychovi & Javory Beat – Černý zprávy (z alba Bratr sestry)
4 – Gamba Blues Band – Blues zavřených dveří (z alba The CZ Blues)
5 – Vladimír Veit – Předměstské kino (z alba Rosa coeli)
6 – Jitka Šuranská – Dvě Marie (z alba Nězachoď slunečko)
7 – Žalozpěv – Opava (z alba Folk žije! 1)
8 – Jiří Holoubek Trio – Spokojenej (z alba Jiří Holoubek Trio)
9 – FT Prim – Cestou od vinic (z alba Střípky příběhů)

Nově nasazené písně

10 – Eggnoise – Něco se (z alba 4)
11 – Martina Trchová – Takhle ve mně vyjou vlci (z alba Takhle ve mně vyjou vlci)
12 – Janais – Chvíľa (z alba Eufória)

-----------------------------------------
26. 10. 2013 14:01

ROCK a POP
Vladimír Veit - ROSA COELI
15. 10. 2013 - Poezie prolíná alby Vladimíra Veita už od debutu Texty a na novince Rosa coeli došlo na Jana Skácela. Titulní z devatenácti zhudebněných básní odkazuje na génia loci zříceného kláštera v Dolních Kounicích a její pokora je pro album příznačná.
Booklet nezmiňuje konkrétní sbírky, ale tradičnější formy naznačují, že Veit vybíral z mladší tvorby, kdy Skácel opustil volný verš, který by byl muzikantským oříškem. Zastoupena je i poezie pro nejmenší a tady místy písničkářův tichý zpěv a úspornou akustickou kytaru doplňuje dětský hlas Adély Řezáčové. Převažují křehké prosté verše, ale třeba Píseň o nejbližší vině graduje do ostré pointy. Silné album je třeba jednou slyšet, ne o něm jen desetkrát číst.
Pavel Víšek

-----------------------------------------
12. 10. 2013 18:30

Divadelní noviny
24. srpna
Aktuálním titulem edičního projektu Olivovníky nakladatelství Galén je nové CD Vladimíra Veita Rosa coeli, které vyšlo u příležitosti letošních 65. narozenin autora. Album vzniklo ve studiu Ondřeje Ježka a obsahuje autorem zpívané a jen kytarou doprovázené zhudebněné básně Jana Skácela. V několika skladbách zazní navíc dětský hlas Adély Řezáčové. Veit od počátku své kariéry zhudebňoval texty našich i světových básníků. Na svém prvním LP Texty z roku 1982, které poprvé vyšlo v exilovém vydavatelství Šafrán 78 ve Švédsku, zhudebnil básně Jaroslava Vrchlického, Jaroslava Seiferta, Petra Kabeše, Milana Kundery a Václava Havla. Tímto albem pokračuje v nastoupené cestě. Ještě víc než dřív svůj projev i doprovod oklešťuje od melodických „kudrlinek“, skoro až k recitaci, aby co nejvíce vyzněla samotná Skácelova poezie. Album je dokladem umělecké vyspělosti s životem i s nevyhnutelnosti smrti vyrovnaného autora.

-----------------------------------------
12. 10. 2013 18:24

Zvonění v uších Antonína Kocábka
Týden.cz
Poezie má různé tváře a podoby, a ač jde o věc zcela nepraktickou a tak trochu se vzpírají současné době, stále má své zastánce, tvůrce a přestože nejspíš zmenšující se, stále i existující množinu příjemců. Ti jsou sice k smíchu všem technokratům i prakticky a pragmaticky uvažujícím jedincům, ale přesto by nejen hudební scéna bez nich byla výrazně chudší.
Vladimír Veit vždycky patřil k nejnenápadnějším českým písničkářům: už v době slávy Sdružení Šafrán v sedmdesátých letech byl ve stínu průbojnějších kolegů Hutky, Merty či Třešňáka. A těch kteří na něj nezapomněli po jeho emigraci, bylo ještě méně. Přesto však jeho první album Texty patří k tomu nejlepšímu, co se u nás v této kategorii objevilo, a to i v konfrontaci jak s alby písničkářů osmdesátých let (Nohavica, Plíhal, Janoušek), tak i s nahrávkami porevolučními. Jeho pozdější tvorba ovšem jako by nejen rezignovala na prosazení, ale i cíleně šla proti době a tomu, co by ji přineslo body popularity.
Novinka Vladimíra Veita vyšla na značce Galén, která se na písničkáře specializuje.Ke zhudebňování poezie měl ovšem autor, který už se s kytarou na scéně pohybuje přes 45 let, blízko vždycky. Na své letošní nahrávce sáhl k básním Jana Skácela - a byla to volba šťastná. Veit byl ve své tvorbě vždy charakteristický jednoduchým, křehkým a prostým kytarovým doprovodem, což v kombinaci s poetickými a intimními verši často vedlo k neuposlouchatelné porci patosu. Skácelovy texty jsou ale přesně takové, ale zároveň jim chybí jakékoli stopy banality, trapnosti a směšnosti. Stačí se tak naladit na stejnou vlnu, najít si chvíli klidu a poslouchat.
Nabízí se srovnání s tím, když před časem Veit zhudebňoval Shakespearovy sonety: výsledek Vladimír Veit patří k nestorům písničkářské scény.byl sice podobně křehký a až vzpurný cynické současnosti, ale přece jen působil dost zaprášeně a archaicky. Spojení se Skácelem ovšem osvěžuje jako procházka sluncem prosvíceným letním lesem: není útěkem z reality, ale otevřenými dveřmi do jedné z jejích podob, turistická značka možnou cestou, na kterou už mnozí dávno zapomněli.
Písničkářův medově-sametový témbr hladí s citlivostí maminky, sklánějící se k malému dítěti. Občas sice trochu uspává (ne nadarmo hned několik skladeb nese název začínající slovem "Uspávanka"), ale ve své jednoduchosti je silný a jasný. A spolu s vynikajícím nápadem zapojit do nahrávky křehký dětský hlas Adély Řezáčové, která hostuje v několika písních, opatřených nejspíš dětem určenými texty, dělá z celého alba ve Veitově diskografii nadprůměrnou záležitost.
Devatenáctka písní, ve kterých se často vznáší duch města Brna, je tak trošku z jiného světa. Nehodí se k uspěchanému dnešku, není bojovná, ani se nesnaží sdělovat zásadní myšlenky i otisky autorova ega. Ale všichni ti, kteří mají rádi dobrý folk, by se nenápadností, která tuhle téměř utajenou nahrávku doprovází, neměli nechat zmást.

-----------------------------------------
12. 10. 2013 10:09

Dnešní tip: Vladimír Veit: Rosa Coeli (Galén, 42:29´)
Bývalý kolega Jaroslava Hutky ze Šafránu natočil básně Jana Skácela. Devatenáct titulů zhudebněných Veitem doplňuje vedle jeho kytary v sedmi písních i dětský zpěv Adély Řezáčové. Skácelově poezii se dostalo dalšího výjimečného zhudebnění.
Právo, 30. 8. 2013, s. 8

-----------------------------------------
6. 10. 2013 22:07

Ze stránek rozhlasové stanice Vltava
Dalším pozoruhodným albem, které nakladatelství Galén vydává v roce 20. výročí svého trvání, je album Rosa coeli se zhudebněnou poesií Jana Skácela. Jeho poezii vybral, zhudebnil a ve studiu Jámor natočil otec českého folku Vladimír Veit.
Silnou Skácelovu poezii uchopil po Veitovsku, v nejpřirozenějším pojetí, jen zpěv a kytara. Na album Rosa coeli také zařadil i několik básniček určených dětem a k jejich natočení si přizval třináctiletou Adélku Řezáčovou.
Vladimír Veit začínal dráhu písničkáře ve druhé polovině 60. let. Často byl tehdy k vidění s Jaroslavem Hutkou, se kterým spolupracuje dodnes. Dosud mu zhudebnil na stovku textů. Vedle vlastní tvorby se věnuje i zhudebňování poesie našich i světových básníků.
Veit byl spoluzakladatelem volného sdružení písničkářů „Šafrán“, i když s ním vystupoval jen sporadicky, pozornosti STB neunikl, skládal hudbu na texty Václava Havla, Petra Kabeše, Milana Kundery, Pavla Kohouta a dalších signatářů Charty 77. Tento výběr vyšel na prvním Veitově albu „Texty“ v roce 1982 v exilovém vydavatelství Šafrán ve Švédsku. V té době žil Vladimír Veit už rok v emigraci, jeho druhým domovem se stala Vídeň. Vzpomíná na ni jako na laskavé město, ve kterém se dobře žije.
V emigraci Vladimír Veit vydával alba s vlastní tvorbou i zhudebněnou poezií oblíbených básníků. Také příležitostně spolupracoval se Svobodnou Evropou, Hlasem Ameriky, BBC či Deutsche Welle. Když se po revoluci vrátil do vlasti, usadil se na venkově v jižních Čechách, kde nadále skládá nové písničky, tu a tam koncertuje, píše scénáře, prózu a s láskou se stará o spoustu koček (čtyřnohých).
Na obalu alba je fotografie zachycující zřícenu kláštera premonstrátek Rosa coeli (z latiny růže nebes) v Dolních Kounicích u Brna.

-----------------------------------------
18. 9. 2013 08:13

Písničkář v Supraphonu

-----------------------------------------
17. 9. 2013 17:35

Rosa coeli v Supraphonu

-----------------------------------------
19. 8. 2013 07:36

V. Veit - V. Shakespeare - Sonet

-----------------------------------------
15. 8. 2013 21:46

Vážený pane velvyslanče,
s překvapením jsem zjistil, že jste se Vy a zastoupení Spojených států v České republice připojili k nechutné taškařici sexuálně odlišných jedinců tím, že v jejich barvách nasvěcujete budovu která patří v Praze Spojeným státům americkým.
Ameriky a její kultury jsem si vždy velice vážil, a v době nesvobody byla pro nás, kteří jsme museli vyrůstat v komunismu, velkým povzbuzením. Tato naše naděje nebyla planá, vždyť Vaše země dala nakonec světu někoho takového jako byl Ronald Reagan.
Myslím že Vaše nynější podpora nemá nic společného se slušnými homosexuály, ale podporuje bohužel nevídaným způsobem spíše sabat buzerantů.
Možná si řeknete, že hlas někoho v tak malé a nevýznamné středoevropské zemi nemá žádnou cenu. V tom případě bych si ale pomyslel, že ani Vy nejste nic moc, když jste do takové země byl jmenován.
Vadimír Veit, český písničkář

-----------------------------------------
14. 8. 2013 20:11

Zase rok se nám usadil do oka

-----------------------------------------
14. 8. 2013 20:09

Lepší už to nebude

-----------------------------------------
13. 8. 2013 07:42

Poezie se prolíná alby Vladimíra Veita už od debutu Texty a na novince Rosa coeli došlo na Jana Skácela. Titulní z devatenácti zhudebněných básní odkazuje na génia loci zříceného kláštera v Dolních Kounicích a její pokora je pro album příznačná. Booklet nezmiňuje konkrétní sbírky, ale tradičnější formy naznačují, že Veit vybíral z mladší tvorby, kdy Skácel opustil volný verš, který by byl muzikantským oříškem. Zastoupena je i poezie pro nejmenší a tady místy písničkářův tichý zpěv a úspornou akustickou kytaru doplňuje dětský hlas Adély Řezáčové. Převažují křehké prosté verše, ale například Píseň o nejbližší vině graduje do ostré pointy. Silné album je třeba jednou slyšet, ne o něm jen desetkrát číst.
Pavel Víšek, Rock a pop, 2013, roč. 24, č. 8–9, s. 60

-----------------------------------------
8. 8. 2013 15:53

Časopis JONÁŠ - klub přátel divadla Semafor
Veit zpívá Skácela
V nakladatelství Galén vydal VLADIMÍR VEIT nové album, pro které zhudebnil devatenáct básní Jana Skácela a podle té úvodní ho nazval ROSA COELI. Za vlastního kytarového doprovodu je také nazpíval, když se v sedmi titulech k němu pěvecky připojila třináctiletá Adélka Řezáčová. Podle Vladimírova vyjádření to je nadaná zpěvačka a akordeonistka s literárními ambicemi, jejíhož čistě znějícího hlasu je zde využito především u básní určených dětským čtenářům. Vladimír tu po albu Texty, poprvé vydaném exilovým Šafránem v roce 1982, opět osvědčil, že umí velmi citlivě a nápaditě zhudebňovat cizí verše. Se stejnou měrou vcítění je pak dokáže interpretovat s jednoduchým kytarovým doprovodem, který je zde ale daleko působivější než přítomnost většího tělesa vybaveného bohatě propracovaným aranžmá.
Příjemný poslech přinášejí všechny písně alba, ale rád bych upozornil především na tu úvodní a zároveň titulní. Její text je připomínkou ruiny kláštera premonstrátek v Dolních Kounicích, o němž lze získat mnoho informací na internetu. Při pohledu na snímky pozůstatků této gotické stavby je jasné, proč tomuto historickému objektu věnoval brněnský básník pozornost i proč Vladimír z rozsáhlého Skácelova díla vybral právě tuto báseň. Stejně tak nemohly uniknout jeho pozornosti dvě lehce nostalgické – Zahradnictví tety Marie (A teta Marie už také dávno není/ co všechno voda za ta léta vzala/ občas však v Brně divukrásně prší/ jako by teta šeřík zalévala) a Předměstské kino (Malinké kino na předměstí/ malinké jako lidské štěstí/ a před ním zaprášený akát/ Tam služky chodívaly plakat/ a slzy upřímné a jasné/ v takovém kině když se zhasne/ chutnají na rtech jako moře). Velmi působivá, v textu i hudbě, je Píseň o nejbližší vině, a samozřejmě čtyři Skácelovy Uspávanky, což jsou básně přímo určené ke zhudebnění, protože ukolébavku je lepší zpívat než jen recitovat. Velmi zdařile vyznívají i písně, v nichž se k Vladimírovu hlasu přidává dětský, nebo možná už dívčí hlas Adélky, jejichž texty jsou plné něžného humoru a fantaskních představ.
Nápaditě byl zvolen i závěr alba. Tvoří ho píseň Most, v níž se básník velmi poetickým způsoben vyrovnává s překonáním smutku a bolesti, ale i s odchodem na „druhý břeh“ (Po mostě který nad bolestí/ jak krásné paví oko tkví/ na druhou stranu přecházejí/ kde smutek smutné netrápí).
Obal alba ozdobený snímkem pozůstatků stěn chrámu kláštera Rosa Coeli je doplněn bookletem s portréty Vladimíra a Adélky a se všemi texty, což umožňuje poezii nejen poslouchat, ale i číst. Takže nakladatelství Galén se opět podařilo obohatit náš hudební trh o skvělou novinku.
Ivan Kott

-----------------------------------------
8. 8. 2013 08:23

Muzika z mého alba TEXTY provází dvě reportáže z Budějovické záchytky! 1. a 2.

-----------------------------------------
14. 6. 2013 11:19

CD zhudnělého Skácela je hotové, včetně obalu, a mělo by vyjít v dohledné, velice brzké době u pražského nakladatelství Galén.
Ve studiu Jamor v Praze vznikají nyní další dvě CD: Jedno moje autorské "Lístek do památníku" s podtitulem "O lásce" a CD - průřez písničkami které jsme napsali společně s Jardou Hutkou, od počátku našeho písničkaření v šedesátých létech. Až na jednu výjimku textu, který napsala jeho tehdejší žena Zorka je na této desce pravidlem že muzika je moje a texty Jardy.

-----------------------------------------
17. 1. 2013 06:21

V prosinci minulého roku jsem natočil v jednom z pražských studií nové CD, mnou zhudebnělých básní Jana Skácela. Jedná se celkem o devatenáct písniček, a k sedmi z nich, víceméně věnovaných dětem, jsem si přizval mladou talentovanou básnířku a muzikantku, dvanáctiletou Adélku. Fotografie z natáčení přikládám. Deska by měla vyjít někdy na jaře ve vydavatelství Galén. Město Brno nám na její vydání přislíbilo nějakou finanční pomoc a tak čekáme jestli dostojí svému slovu, abychom potom mohli i na obale alba na tuto skutečnost upozornit.

obrazek

Jak se staví plot v MP3: Jak se staví plot
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek

-----------------------------------------
16. 1. 2013 11:38

Podporuji Karla Schwarzenberga
Karla Schwarzenberga dobře znám a dám za něj ruku do ohně. Obdivuji jeho lidskou zralost, mravní pevnost, vzdělanost, poctivou křesťanskou víru, vědomí odpovědnosti za zemi a zejména spojení noblesy s laskavostí a skromností. Kdosi o něm výstižně řekl, že mluví se stejnou úctou a pozorností s anglickou královnou jako s jakýmkoliv člověkem na ulici.
Závidím mu jeho schopnost relaxovat při nudných jednáních a okamžitě reagovat, když to je třeba. Pokud ho někteří budou chtít podpásově špinit poukazy na pana Kalouska a Nečasovu vládu, ať si položí otázku, jak by vypadala vláda a TOP 09, kdyby její negativa nevyvažoval Karel Schwarzenberg a jaká by nastala alternativa, kdyby tato vláda padla. Byl jsem svědkem toho, jak se v mladé generaci, zejména mezi studenty, kolem úmrtí Václava Havla probudila touha pokračovat v tom nejlepším, co si spojujeme s Havlovým jménem – nyní se tato naděje přicházející generace obrací ke Karlu Schwarzenbergovi a k lidem v jeho blízkosti a určitě by neměla být zklamána: je zde veliký mravní potenciál pro budoucnost naší země.
Miloš Zeman převyšuje Václava Klause snad jen smyslem pro humor a vstřícnějším vztahem k Evropě, podobá se mu však svým egomanstvím a "nastandardním" vztahem k Rusku. Byl spolupachatelem opoziční smlouvy, která namísto demokratické soutěže nastolila mocenský kartel kmotrů, dodnes ovládajících politiku.
Mají-li oba rádi bonmoty, jeden bych přidal: jméno Miloš jsme už ve vrcholné politice měli, bylo spojeno s komunistickou stranou, jejímž členem býval i Zeman; jméno Karel rovněž – bylo spojeno s univerzitou a rozkvětem a evropskou vážností naší země. Karla Schwarzenberga podporuji i proto, že v něm vidím pokračování té lepší tradice. Podporuji ho, protože tato společnost potřebuje jako sůl gentlemany v politice; křupanství bylo dost.
Klaus řekl, že mezi kandidáty je Zeman jediný politik. Politici byli však všichni s výjimkou Franze. Ale Schwarzenberg byl mezi nimi jediný státník.
Tomáš Halík, profesor Univerzity Karlovy a farář Akademické farnosti Praha

-----------------------------------------
20. 9. 2012 18:46

Dva muži čekají na vykonání trestu smrti. Všechny rituály jsou vykonány, ředitel věznice se ptá na poslední přání.
"Celý život jsem miloval Helenu Vondráčkovou," svěřuje se první, "tak ještě jednu písničku od Helenky."
"A ty," obrátí se ředitel věznice k druhému odsouzenci, "jaké bude tvoje poslední přání?"
Druhý vězeň pozorně naslouchal a naléhá: "V takovém případě mě prosím vezměte prvního!"

-----------------------------------------
2. 9. 2012 14:27

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Kde po volbách se octneme?
Bude - li libo, nebo nebude libo - li...
ocitnem se zase... tam kde jsme před tím byli.

-----------------------------------------
13. 6. 2012 17:20

29. 6. v pátek, od 20 do 22 hod. je na stanici Vltava konečně zařazen už dlouho inzerovaný pořad o Šrámkovi, při příležitosti šedesátého výročí od jeho smrti. Měly by tam zaznít dvě jeho básně, mnou zhudebněné a nazpívané a i něco mých řečí.

-----------------------------------------
30. 3. 2012 21:19

Písničkář v Supraphonu

-----------------------------------------
3. 3. 2012 09:26

Přišla mi petice, abych podpisem podpořil nápad přejmenovat pražské letiště na letiště Václava Havla. Radši bych ovšem kdyby se nějaká iniciativa ujala nápadu přejmenovat např. jeden z pražských tunelů na tunel Václava Klause. Pro ostatní tunely v republice by se také hravě našlo dostatek vhodných jmen. Takže děkuji předem těm co se toho ujmou a prosím potom o poslání podpisového archu.
Vl. Veit

-----------------------------------------
24. 2. 2012 17:00

Někdy v dubnu (včas zde oznámím a nebo pak uveřejním odkaz na internetový archiv ČR po odvysílání) bude stanice Vltava uvádět, pravděpodobně dva padesátiminutové pořady o F. Šrámkovi. Zazní tam i jeho mnou zhudebněné věci: „Splav“ a „Jarní poutník,“ pravděpodobně také jeho nejznámější a nejzdařilejší? básně a: překvapivý a zemitý důvod vzniku Splavu, jak se je ho podařilo vystopovat přímo v Sobotce redaktorovi českého rozhlasu M. Doležalovi a T. Mazalovi, mimo jiné životopisci a sekretáři B. Hrabala. Také já tam řeknu hezkou příhodu která se pojí s touto básní.

-----------------------------------------
24. 11. 2011 08:09

Něco "z historie."

-----------------------------------------
14. 11. 2011 08:47

24 listopadu si mě můžete prohlédnout a poslechnout na ČT 2 v pořadu "Třistatřicettři." 21,30 hod. Řeknu tam pár moudrých slov k národu a zahraji jednu písničku (Ne, ještě to neskončilo) z alba "Písničkář."

-----------------------------------------
8. 11. 2011 13:39

17 listopadu od 14 do 15 hod. "Vladimír Veit - písničkář" na ČR České budějovice: 106,4 MHz nebo 88,2 MHz a na www.budejovice.rozhlas.cz.

-----------------------------------------
1. 11. 2011 12:57

Vážení přátelé, devátého prosince plánuje vydavatelství Galén takové trochu oficiální a slavnostní představení mého nového CD "Písničkář" v Praze, a tak bych vás, kteří jste z Prahy a nebo blízkého okolí chtěl tímto srdečně pozvat. Začátek bude v 19 hodin "u Kaštanu" na Bělohorské ulici. Zájemci o lístky (vstupné bude jistě křesťanské) prosím, aby se hlásili u mne, na mé majlové adrese a já potom, podle přání vydavatelství jejich reservace přepošlu a pak už se vám ozve Velký šéf Phdr. Houdek (jeho jméno budiž pochváleno) s podrobnostmi. Účast zatím pevně přislíbil Vláďa Merta, který celé album aranžoval, Olin Nejezchleba, který na CD hraje překrásně na violončelo a Vlasta Třešňák. Když jsme posledně u Kaštanu vystupovali, byla tam nádherná atmosféra a přeplněný sál, a tak doufám, že nám to podaří zopakovat, a bar bude jistě také otevřen. Opravdu bych se na vás na všechny těšil. Vl. Veit

-----------------------------------------
20. 10. 2011 10:55

Je mi velice líto, ale pro nemoc odpadá moje dnešní hraní v budějovicé literární kavárně HORKÁ VANA.

-----------------------------------------
19. 10. 2011 10:42

Rád bych se na tomto místě vyjádřil k níže zmiňovanému nedorozumění, o vyprodanosti mé poslední desky PÍSNIČKÁŘ. To, že je na webu Bontonlandu vyprodaná, jsem přeposlal Vláďovi Mertovi (velice se na vzniku CD podílel) a Jardovi Hutkovi (má tam jeden text) také z těchto zmiňovaných důvodů, tak jako jim přeposílávám všechny (zatím kladné) recenze o desce, ale také z toho důvodu, aby „čuměli na kolegu“.
Když jsem se brzy po oznámeních oboum dozvěděl, že je to s tou vyprodaností trochu jinak, velice jsem litoval toho, že mi najednou nejdou posílat majly na některé adresy, a nemohu jim tedy sdělit, že je to vyprodaný trochu jinačejš. Opravu jsem ale sdělil nakladateli PhDR. Houdkovi (aby ho Pánbůh ještě dlouho zachovati ráčil) s tím, že pravou míru věcí nemohu výše zmiňovaným, bohužel, sdělit. Ten dobrý muž (aby ho Pánbůh ještě dlouho zachovati ráčil) mi odepsal, abych je v tom nechal, že alespoň budou mít vztek. Shledávám tedy na konec, že není nic krásnějšího než takové vzácné souznění interpreta a jeho nakladatele.
Vladimír Veit

-----------------------------------------
19. 10. 2011 10:10

Odkaz na první ze série pořadů, na kterých jsem se domluvil s českobudějovickou redakcí ČR. Písnička z nového alba PÍSNIČKÁŘ na webu není, je vystřižena kvůli autorskoprávním věcem (ale v pořadu zazněla a moje písničky tam budou i nadále zaznívat). Další vysílání: 17 listopadu

-----------------------------------------
19. 10. 2011 07:04

Nevídaná zpráva od kamaráda, promptně uvedená na pravou míru nakladatelem PhDr. Houdkem (Pánbůh aby nám ho dlouho zachovati ráčil!)
Ne, oni si ho ještě nevyzvedli, a co nemají – ať ještě nebo už – berou jako vyprodáno :-)
L

-----Original Message-----
Tue, 18 Oct 2011 21:07:07 +0200
Od: Tomáš Bílek
Tak právě koukám na Bontonlandu – Písničkář momentálně vyprodaný!

Bontonland

-----------------------------------------
9. 10. 2011 14:52

PhDr. Houdek, tj. nakladatelství Galén uvádí na pravější míru mé upozornění na cenu vydražovaných starých L.P.
Ahoj,
mluvil jsem s chlapíkem, co vydražil LP VE LVÍ STOPĚ, tak to bylo nakonec za 2.040 Kč (ale je šťastnej jako ta blecha, že to má), tak jen opravuji, abys nezpychl.... :-)
Ten singl vím přesně, to CD Merty také, tam byl malér v tom, že kamarád, co to vydražil, koupit musel za jakoukoli cenu, páč to měl od kohosi půjčené a
jejich čokl se k tomu dostal... a přehrál si Vláďu po svém.
Mertovy Ballades de Prague se vydražily loni za 5.200 Kč, taky slušná cena, co? Merta byl docela nešťastnej a litoval toho chudáka.

-----------------------------------------
9. 10. 2011 10:08

Následující věty visí na mé stránce informující o koncertech:
jaro 2012 - Hájenka u Českého Krumlova - duchovní soustředění s písničkami, malováním ap.... pořádá Vl. Merta. Kdo se chcete zúčastnit, napište!
Více o tom kopíruji ze stránek Vládi Merty, z doby kdy bylo setkání plánované ještě „asi“ tento podzim. To ale nic nemění na obsahu toho co se na hájence děje, a co tu Vláďa podává mnohem obsažněji než já. Tedy:
Plánovaný kurz asi nebude!
Zatím se přihlásilo jen pár zájemců. Protože jde o termín, kdy sa na mě obracejí pořadatelé (Slovenské Národní divadlo, koncert 17.11 s Etc), potřebujeme vaše závazné objednávky. Pokud bude málo zájemců, přesuneme kurz na příští léto či podzim.
Vážení příznivci naší kytaro-zpěvo-malířské dílny: hlaste se prosím u Jana Maryšky, majitele hájenky a duše místa. Buď na t. 606692955, nebo na hajenka.ck@email.cz. Hájenka má velkou otevřenou kuchyni i kryté prostory, kde se polehává, jí, spí i pracuje.
Zkusíme podruhé propojit svět zvuku a obraznosti. S výtvarníkem, který také zpívá (a se mnou, který také amatérsky kreslí a maluje) si během zpěvu i v tichu zaznamenáváme vnitřní krajiny hudby.: Stačí, když si do dílny připravíte dvě tři libovolné písně a budete mít chuť je dál společně obrábět, modulovat, zobrazit. Přenášet vaši představu o světě slov, o vaší představě krajiny, kde se děj balad odehrává, vašem místě v cizím příběhu.
Ducha dílny tvoříte vy – a to, co do dílny přinesete. Zpívá se nenásilně, dechem i s důrazem, nasloucháme slovům, snažíme se jimi vymalovat akustickou krajinu písně. A naopak – z obrázků čerpáme inspiraci pro zpěv a dech. Hodiny plynou, naše práce jsou společné i intimní, srandovní i tklivé. Buďte připraveni na změnu, každou chvíli jste sólisty, dirigenty i sboristy. Dílna nekončí žádnou besídkou, prostě vplyneme do obyčejného života. Nepracujeme příliš s notami, neočekáváme dokonalost, ale snažíme se k ní přiblížit. Součástí dílny jsou i zpěvy v přírodě, malý výlet, noční cesta k potoku či zpívání u ohně. Můžete si vzít svou kytaru (někdy stačí pár úprav, a bude se vám hrát líp), ale můžete si půjčit mou. Můžete si vzít skicák i své barvy či tuše, ale také můžete využít místní zdroje (balicí papír, uhel z ohně, trávu či bláto). Doporučuji pohodlné oblečení, ve kterém se budete cítit dobře, uvolněně a zamazatelně. Pod hájenkou je rybníček s úžasně studenou vodou, která nás vždy nabije energií. Pro jemné duše a dámy je k dispozici koupelna. Hájenka je silně zelená, sluneční panely, vaření v otevřená peci, výhledy do okolí, ekozáchod v lese a všudypřítomné dřevo jí dodávají nádech lesního živlu. Žádný new age, mystika ani přesvědčování! Hledáme, neutvrzujeme se.
Pokud pojedete z Prahy, můžu vás přivézt. Ozvěte se na můj mail: vladimir.merta@gmail.com. A pokud chcete, napište mi pár slov o sobě, svém očekávání a svých písních. Váš Vláďa Merta.

-----------------------------------------
7. 10. 2011 15:26

Budějovické studio českého rozhlasu se mnou dnes natočilo první ze série pořadů o mých písničkách a dění kolem nich. První z nich se bude vysílat (později bude přístupný z internetového archivu) 16. října v 9,30 hod. a opakovat se bude 18. října v 8,30 hod. Tento pořad bude vysílán v rámci cyklu Literární matiné.
Další vysílání je plánováno na 17. listopadu. Tento a všechny další pořady budu zde včas inzerovat.
Mimo to spolupracuji na pořadu o F. Šrámkovi, který bude vysílat ČR3 Vltava někdy v listopadu. V něm zazní mnou zhudebněný Splav a Jarní poutník a něco mých řečí.

-----------------------------------------
7. 10. 2011 15:25

Jak mně sdělil náš nakladatel Dr. Houdek (Aby ho Pánbůh dlouho zachovati ráčil) - jeden z mých největších a zároveň nejblbějších hříchů, kdysi vydaný singl u Supraphonu, byl na internetové burze vydražen na 521 korun - z původní nabídky 49 korun. CD Vladimíra Merty z roku 1992 se tam prodalo za 1650 a mé LP "Ve lví stopě", vydané v exilu, si nakonec koupil někdo za 2500 Kč!
Mám nápad pro ty, kteří chtějí zajistit fiančně svou budoucnoust, i budoucnost svých dětí. Kupujte si "za pakatel" moje CD. V současnosti je jich vydaných třináct.

-----------------------------------------
7. 10. 2011 15:25

Začnu zde "špatnou" zprávou. Na cestě z koncertu ve Frýdku Mýstku jsem dostal pokutu za rychlou jízdu. Po vesnici jsem si to "mastil" sedmdesátkou. Policajt "s lidskou tváří" nevyužil možnosti mně napálit tisícovku, ale potrestal mne jen polovinou této částky.