Druhé a třetí z pěti neznámých alb V. V.

I v nových encyklopediích byste pražského písničkáře Vladimíra Veita hledali marně. Že během svého rakouského exilu vydal pět alb s vlastní hudbou se ví stejně málo jako to, že je autorem melodie k proslulým Pravděpodobným vzdálenostem a k řadě dalších Hutkových písniček. Jenomže Veitova schopnost se prosadit vždycky značně zaostávala za jeho talentem. Jaké štěstí ostatně mohl po sudičkách chtít ten, jemuž stály nad kolíbkou v pátek třináctého? Však taky dvanáct dní nato propukl Gottwaldův Vítězný Únor. Ale počátek tuzemské folkové éry, květinové léto 1967, zastihl devatenáctiletého kytaristu natolik připraveného, že mohl ve dvojici s Jaroslavem Hutkou interpretovat i první pokusy o české verze Dylanových a Donovanových písniček. Párkrát si zahrál i ve společnosti zpívající „Charlotty”, své budoucí první manželky a matky tří jeho dětí. Potom se už pouštěl do střetů s mikrofónem, publikem a vlastními rozpaky sám a sám. Mezi vyhraněnými členy písničkářského sdružení Šafrán, dynamickými interprety Hutkou, Mertou, Lutkou nebo Třešňákem, si křehčí, vpodstatě lyrický a sebezkoumavý Veit hledal své místo krůček po krůčku. Naštěstí nezpanikařil a nemučil se touhou po slávě. Vytušil spřízněnou duši v introvertním kytaristovi a virtuózovi na sitár Emilu Pospíšilovi a s jeho pomocí podomácku natočil svá dvě první alba, která ovšem doma - v Husákově Československu - už vyjít nemohla.
V exilu Veit postupně vydal Texty, Quo vadis se svými a Slavíkovými texty, obojí u Šafránu ´78, dále zhudebněné básně českých klasiků Ve lví stopě, parodie na Šla Nanynka do zelí, které se mu zalíbily v Tigridově Svědectví, a konečně balady i jiné básně Francoise Villona. „Když někdo nebude znát Villona, ani nepozná, že se jedná o věc starou několik století. Všechno chci vydat taky tady, v reedici, i když třeba jen v malých nákladech."

Jiří Černý (kráceno se svolením autora)

QUO VADIS
Nahráno v roce 1980 v Praze
Vladimír Veit: kytara, zpěv, foukací harmonika
Emil Pospíšil: kytara, elektrická kytara, sitár
Pavel Hryzák: housle
Nahráno v roce 1980 v Praze
Zvuková režíe: Pavel Dudek
 
1. vydání Šafrán, 1984
2. vydání Panton, 1990
3. vydání Indies Records, 2002
remastering: Bronislav Šmíd, Studio Střelice, 2002
obal a gr. zpracování: Přemysl Štěpánek, 2002
 
VE LVÍ STOPĚ
Nahráno v roce 1985 ve Vídni
Vladimír Veit: kytara a zpěv
 
1. vydání Společnost pro vědy a umění 1985
2. vydání Indies Records, 2002
remastering: Bronislav Šmíd, Studio Střelice, 2002
obal a gr. zpracování: Přemysl Štěpánek, 2002

Někdy na začátku sedmdesátých let minulého století jsem v jednom pražském antikvariátu hrabal v regále označeném jako "Poesie". Vybíral jsem si tam české obrozenecké básníky a předběžně v nich listoval a hledal něco, z čeho by šly udělat písničky. Byla to doba skutečného temna. Ne toho, co bylo kdysi v Jiráskově hlavě. To husákismus zalehl českou zemi i v "kulturní politice" takovou nesnesitelností, že podle pamětníků bylo i za Hitlerova Protektorátu v této oblasti nesrovnatelně lépe.
Nemyslel jsem si, že alespoň tato "klasika" půjde po zhudebnění uveřejnit, ale chtěl jsem z toho udělat písničky, které se podaří čas od času někde zahrát. Nevzdělanost a tupost tehdejších "kulturtrégrů" skutečně nezklamala. A tak se dodnes dají číst ve spisech StB věty, kde jsou Nerudovy Písně kosmické a Zpěvy páteční označovány jako věci "závadové". Do toho zvesela krákal na rozhlasových vlnách Karel Gott, tento "kníže idiotismu", jak o něm píše v jedné ze svých knih Milan Kundera.
Co se změnilo od té doby? Máme svobodu! Při jejím sledování se však někdy neubráním hříšné myšlence o občasném zapráskání bičem.
Když jsem po dvaceti letech dostal nabídku na domácí vydání alba "Ve lví stopě", vytáhl jsem si to exilové, které vyšlo kdysi ve Vídni péčí americké pobočky Společnosti pro vědu a umění a znova se zaposlouchal do již zapomenutých básní. Nebyl jsem totiž příliš nakloněn novému vydání. A ejhle: S chutí, která mne neskromně překvapila, jsem se zaposlouchal do textů, které tedy mají nyní znovu přijít na trh. Doufám dál, že takových posluchačů bude i více v tomto "věku hluku a zuřivosti", jak dnešní dobu nazývá Josef Škvorecký.
Co se týče "Quo vadis": Jsou to písničky, které ve své převážné většině vznikaly v té papírové boudě, vyfotografované na obalu, a kde jsem až do roku 1981 dělal nočního hlídače na stavbě Jižního města v Praze. Uhlídat jsem tam mohl leda tak starou belu. Dokonce si ke mně tamější zaměstnanci přicházeli občas schovat nakradené. Někdy totiž v pátek odpoledne "obšancovali" příslušníci VB staveniště a kontrolovali kufry aut těch, co v tuto dobu odjížděli z práce. Hledali přitom takto sehnaný a jinak nesehnatelný stavební materiál na chaty a podobně.
"Hele, schovej nám to tady. My si to vyzvedneme až čerti zmizí, a my pojedeme večer kolem," slýchával jsem potom kouzelnou větu. A tak tedy moji milí: Píšeme teď desátá léta nového tisíciletí a máme svobodu. Co se změnilo? Klidně a bez obav mi můžete napsat a pošta mi váš dopis doručí a já vám mohu odepsat co všechno jsem ještě vydal. A když si něco z toho objednáte, určitě vám to "fízlové" při domovní prohlídce nezabaví a nikdo vás pak pro to nebude vyhazovat ze školy nebo z práce. Svoboda je velká věc! Člověk si v ní může poslouchat co chce, a když si chce zazpívat, nemusí přitom utíkat za hranice jako ten švícko ve slavném filmu o Pyšné princezně.

15.07.2002 ROCK & POP: Petr Korál

Záslužný počin. Nic jiného než tohle okřídlené klišé mne v souvislosti s reedicí dvou elpíček Vladimíra Veita, obohacených o spoustu bonusových skladeb, nenapadá. Omlouvám se, ale o člověku, jehož tvorba mne kdysi poměrně hluboce zasáhla díky dvacet let starému albu Texty (reedice na CD Koncept/Bonton, 1997), se mi nepíše snadno. Vážím si jej. A mrzí mne, jak nedoceněným písničkářem zůstává. Ve svých čtyřiapadesáti...! Doufám však, že je pořád ještě dost těch, jimž není potřeba vysvětlovat, kdo je Vladimír Veit. Že kdysi vytvořil duo s Jaroslavem Hutkou, že společně i 'zopár' písniček napsali, že i on patřil k oporám sdružení Šafrán, ale že jeho věhlas nikdy ani zdaleka nedosáhl věhlasu Merty, Třešňáka či zmíněného Hutky... Možná je důvodem to, co velmi trefně vystihl Jiří Černý ve sleevenotu: v jejich konkurenci si "křehčí, v podstatě lyrický a sebezkoumavý Veit hledal své místo krůček po krůčku." Přesto se nijak nelišil v 'extrémním důrazu na sdělení', leckdy až na úkor hudebního vyjádření (to ale neznamená, že by nebyl schopen zkomponovat jiskřivou a jímavou - byť jednoduchou - melodii). V důležitosti, jakou přikládal váze slova, jeho významu (či spíše významům) a přirozené eleganci, s níž sedá zacházet s češtinou. Což se týkalo i výběru děl jiných autorů, jež si rozsahem nevýjimečný, leč výrazem poměrně osobitý interpret vybíral ke zhudebnění. Pár nutných faktografických poznámek: Quo Vadis původně vyšlo v roce 1984 u exilového Šafránu (o šest let později pak u Pantonu), ale Veit ho natočil - za vydatné pomoci Emila Pospíšila - už v osmdesátém v Praze. Mezi ještě staršími bonusy dozajista překvapí Veitova (pravda, nepříliš silná) verze slavné Hutkovy Náměšti. Ve Lví Stopě vzniklo již v písničkářově vídeňském vyhnanství v roce 1985 a tehdy bylo i vydáno. Jde o kolekci zhudebněných básní Borovského, Čecha, Nerudy, Erbena, Vrchlického, Seiferta, Sládka... ale také Karla Kryla (Žalm 130). 'Nádavkem' jsou další živé nahrávky z poloviny 70. let.

V roce 1967 stál tehdy devatenáctiletý Vladimír Veit s kytarou po boku Jaroslava Hutky. Společně hráli české verze Dylana a Donovana, případně své vlastní skladby. Ještě před tuhnoucí normalizací stihnul u Supraphonu vydat dva singly, Ježíšek (s Jaroslavem Hutkou, 1968) a Barvy/Sen (1969). Těžko se v konkurenci svých průbojnějších kolegů hledal a prosazoval. Místo boje o místo na výsluní zvolil cestu, která ho spojila s kytaristou a sitáristou Emilem Pospíšilem. Duchovní spojení mělo sice materiální výstupy v podobě dvou podomácku natočených alb, jejich existence v tehdejším Československu však byla téměř surrealistická. Ještě v 80. letech držel stráž jako noční hlídač při budování zástavby na Jižním městě, poté odchází do exilu.
Za hranicemi socialistického tábora se vydávání věnuje mnohem intenzivněji. Na LP Zakázaní autoři druhé kultury (CD: Koncept - Sony Bonton, 1996) se zatím účastnil pouze jedním příspěvkem, zhudebněným a dokončeným sonetem W. Shakespeara. První album vychází u edice Šafrán ve Švédsku v roce 1982. Na LP Texty (CD: Koncept - Sony Bonton, 1997) Vladimír Veit zhudebnil texty předních autorů disentu i exilu, Gruši, Kundery, Landovského, Kohouta, Havla, Škvoreckého, Seiferta. Deska vznikala ještě v prostředí Charty 77 a demonstrativním příkladem Veitova konfrontačního diskursu je fakt, že si nedokázal vydupat původně slíbené příspěvky Vlasty Chramostové, Jiřího Voskovce a Ludvíka Vaculíka. V roce 1984 u Šafránu vychází Quo Vadis (první reedice Panton, 1990), původně natočená s Pospíšilem v Praze v roce 1980. V roce 1985 vychází v Rakousku Ve Lví stopě a pak následuje dlouhá odmlka. Až v roce 2000 prezentuje alba Vladimír Veit hraje & zpívá písně & balady Françoise Villona, na kterém průběžně pracoval dvacet let, a Ještě to neskončilo (obě vydala Austro Mechana). Rok na to vychází Kde domov můj a Šla Nanynka do zelí (obě Samopal).
I letos si Vladimír Veit vynahradí hubená léta minimálně dvěma alby. Reedice Quo Vadis a Ve Lví stopě u vydavatelství Indies Records se neomezila pouze na remaster zvuku a obsahu původních alb. Každé cd obsahuje ještě na deset bonusů, čímž se celkový počet písní na dvojalbu obsažených vyšplhal téměř k půl stovce, přesněji na čtyřiačtyřicet. Album Quo Vadis je ryze autorské, bonusy nahrané v roce 1975 v Klubu Tesla v Praze a poslední Valčík na rozloučenou z Liberce, 1978, pak dílem otextoval Jaroslav Hutka a Francois Villon (ten pravděpodobně mimo svůj původní záměr). Nejpřekvapivější a nejznámější bude patrně legendární Hutkova Náměšť, kterou Veit přednesl svým typickým způsobem - na první poslech nevýrazně, ale zato krystalicky křehce a citlivě. Ve Lví stopě je kolekcí zhudebněných básní českých velikánů, Borovského, Nerudy, Erbena, Vrchlického, Seiferta, Sládka a návdavkem i Karla Kryla, kterému Veit opět velice zvláštním způsobem přezpíval Žalm 130. Bonusy jsou nahrávky z Klubu Tesla, 1976, a Českého Krumlova, 1975.
Veit je opravdu velice zvláštním interpretem. Jakoby útočil gándhíovským pasivním odporem, potichu a šeptem poutá pozornost, která musí být velice napjatá. Polevit i třeba na chvíli znamená přestat Veita úplně poslouchat. Staví tím do problému, zda se vzepnout a plně se naladit na kolébavou vlnu sveřepě něžných a opravdu křehkých melodií či vypnout a nechávat kolem sebe proplouvat jádro citů a pocitů písní a jenom přijímat lehké nárazy hudby. Ve všech polohách je Veit vzdálen bouřlivému rebelství. Není schopen melodií provokovat a udeřit. Rozbor skladeb je vzdáleně podoben výlovu rybníka. Tichá hladina s milým oparem neskýtá možnost nebezpečí ani nehrozí. Ale místo milých, po vzduchu lapajících kapříků se stane, že síť se bude trhat nebezpečnou masou dravých štik. V tom je Veitova největší síla. Nevědomky se schovává za svoji muzikální bezbrannost a nevinnost, aby pak zaútočil na odkryté, otevřené vnímání nuancemi svých i cizích sdělení, které považuje za nejniternější a nejdůležitější. Na Veitovu obranu je třeba říct, že tak rozhodně nečiní ze zlým úmyslem a jeho zásahy jsou sice nezbytně burcující, ale milosrdné. I když nemíjejí cíle. A to by ještě do Vánoc mělo vyjít album Slova. Zaplať pánbůh, že tento zájem nepropukl až in memoriam.

Pavel Košek - 19. 09. 2002

MF DNES 29. dubna 2002

Do své folkové minulosti se zahleděl Vladimír Veit, někdejší spoluhráč Jaroslava Hutky a člen písničkářského sdružení Šafrán. Veitovy nejznámější exilové desky Quo Vadis a Ve lví stopě vycházejí u Indies jako dvojalbum doplněné mnoha koncertními bonusy. Zatímco Quo Vadis přináší Veitovu vlastní tvorbu, na druhém albu jsou zhudebněné verše českých básníků. „Písně jsme natáčeli za totality na utajených místech, například v jednom kostele na MOravě. Do světa se pak nahrávky dostaly díky švédským hokejistům, kteří u nás tenkrát hráli a propašovali je za železnou oponu,” vzpomíná Veit. „Víte, já jsem nikdy neměl rád hokejisty - po téhle příhodě jsem na ně změnil názor.” Album Quo Vadis vyšlo u švédského exilového vydavatelství Šafrán v roce 1984, titul Ve lví stopě vydala o rok později víděňská Společnost pro vědy a umění. Tehdy už byl Veit v emigraci. V exilu vydal pět alb, v devadesátých letech se vrátil do Česka. Teď nahrává novou muziku a koncertuje. „MOje situace se zlepšila. Poslední rok jsem se uživil muzikou,” pochvaloval si veterán českého folku. Firma Indies bude v bilancování českého folku pokračovat - například na chystaném trojalbu sdružení Šafrán.

TÝDENÍK ROZHLAS, Milan Šefl

Jedním z prvních komunisty vyhnaných českých písničkářů, kteří se po listopadu 1989 vrátili domů, byl dnes čtyřiapadesátiletý Vladimír Veit. Začínal koncem šedesátých let ve dvojici s Jaroslavem Hutkou, posléze se osamostatnil a stal se členem sdružení Šafrán. Ještě před emigrací natočil v Praze a ve Valašském Meziříčí dvě alba, která však v socialistickém Československu nikdy nevyšla. Z dnešního pohledu je unikátní zvláště to první, vydané v Čechách až v roce 1997 - obsahuje totiž zhudebněné texty Václava Havla, Pavla, Landovského, Jiřího Gruši, ale i Josefa Škvoreckého či Milana Kundery. Až donedávna byly Texty jediným Veitovým albem, které jsme si (dvanáct let po revoluci!) mohli poslechnout na kompaktním disku: Veit však není autorem jediného projektu, ve Vídni v osmdesátých letech natočil hned pět desek. V reedici, nyní vycházejí dvě: Quo vadil a Ve Iví stopě.
Quo vadis je asi nejznámější Veitovou nahrávkou. Prvního vydání se dočkala v roce 1984, natočena však byla už o čtyři roky dřív a reedována na, dnes už nesehnatelmém vinylu firmy Panton z roku 1990. Ve Veitově diskografii zaujímá zvláštní místo: jde totiž o téměř zcela autorské album (osm ppísní z deseti Veit napsal i otextoval, u dvou byl spoluautorem textu Bohumír Slavík).
Třebaže se písničkář vždy považoval spíš za zhudebňovatele, na. Quo vadis prokázal značnou schopnost básnické imaginace, jeho texty nejsou cenné jen pro věrné vystižení dusné atmosféry let těsně po Chartě. Za pozornost stojí spoluúčast vynikajícího, dnes již zesnulého hráče na sitár Emila Pospíšila a také houslisty Pavla Hryzáka. To na kolekci Ve lví stopě, o rok mladší se už VeitVeit doprovázel sám, i když úplně osamocen tu není - společnost mu dělá plejádía českých klasiků (Erben, Neruda, Sládek, Vrchlický), jejichž básně s obdivuhodným citem probudil k životu. V tomto ohledu je Veít dodnes pojmem a nejlepším důkazem může být i poslech dosud nezveřejněných bonusů obou čédéček: mezi koncertními nahrádkami z poloviny sedmdesátých let je i pověstný „Veitův" Villon, pro písňový tvar přímo stvořené básně středověkého rebela.
Záslužným a neobyčejně důkladným je vydavatelský počin brněnských Indies - cédéčka jsou naplněna více než sto padesáti minutami hudby. Snad tu velkorysost pamětníci, ale i mladší posluchači ocení.

RADIO PROGLAS, Milan Tesař, 20. 6. 2002

Album Quo vadis natočil Vladimír Veit v roce 1980 ještě v Praze. Vyšlo však až roku 1984 v exilu. O další rok později nahrával Veit ve Vídni desku Ve lví stopě. První CD verze obou kolekcí vychází na společném dvojalbu, přičemž bonusů je téměř stejně jako původních písní.
Vladimír Veit patřil vždycky k méně nápadným písničkářům. Pamětníci jej znají jako spoluhráče Jaroslava Hutky (a nikoli Hutku jako spoluhráče V. Veita), z mladé generace fanoušků folku ví málokdo, že jistý Vladimír Veit, který s oblibou zhudebňuje poezii, žije už několik let v jihočeské Soběslavi a natáčí nové písničky. Recenzované dvojalbum snad konečně alespoň trochu zacelí mezeru v neinformovanosti (a zapomnětlivosti) publika.
Album Quo vadis obsahuje především Veitovu autorskou tvorbu, Ve lví stopě přináší zejména zhudebněnou poezii (Seifert, Neruda, Sládek apod.). A bonusy představují směs nahrávek nejrůznějšího charakteru – od zhudebněného Villona přes Hutkovu Náměšť až po morbidní Mrtvoly nebo naprostý úlet, festivalovou Českokrumlovskou bílou paní.
Autorské texty Vladimíra Veita nám připomínají, že písničkář v době totality byl především člověk s jasným názorem. Nezáleží mu na tom, jestli jsou úplně v pořádku rýmy a rytmus, důležitější je samotné sdělení. A tak „povzdechy a hlasy snílků hradby nezboří / Lidé musejí žít holt tak šťastně jak to jde“ a „těžko hledat v bezvětří kudy jít proti větru / Písničky zapadnou ve shluku dalších let / My, co jsme zatím nepoznali žádnou válku / musíme se, musíme se, musíme se dívat zpět“ (Quo vadis). Veit však není žádný bouřlivák, který by na vás chrlil jeden protestsong za druhým. Dokáže být velmi poetický (Doteky), a to i v milostné sféře (Hnědovláska). Textově silná (až zamrazí) je například píseň Neřeknu zlého slova.
Druhou Veitovou polohou je zhudebňování cizích textů. Písničkářův málo znělý hlas působí paradoxně při zpěvu převzatých slov jakoby naléhavěji. Zajímalo by mě, kolik lidí se díky Veitovi dostalo k Janu Nerudovi, Jaroslavu Vrchlickému a dalším klasikům, které předtím znali pouze z hodin literatury. Veit má smysl pro výběr básní krásných a přitom „neprofláknutých“ – a tak si z Erbena zvolil část Věštkyně (Věštba č. 5), z Nerudy Ve lví stopě a od Svatopluka Čecha Pánu našemu.
Na opačném pólu písničkářova repertoáru jsou skladby, které vznikly ve spolupráci s Jaroslavem Hutkou. Jejich texty jsou nejvíce vzdáleny představě o dokonalé poezii (gramatické rýmy v Abychom náhodou, přeházené přízvuky v Koňských dostizích). V dnešní době by některé z těchto skladeb (teď samozřejmě nemyslím legendární Náměšť) nikdo na (nereediční) oficiální desce nevydal, zde však mají nespornou dokumentární hodnotu.
I když v písničkářském folku jde více o slova než o hudbu, sluší se dodat, že kromě akustické kytary (líbí se mi především v Dotecích) zazní v několika skladbách také harmonika (Neřeknu zlého slova, Kolík), což celek posouvá do jakési bluesové polohy. Nálada dvojalba klidná a přitom bouřlivá, s občasnými špetkami křečovitého humoru, který nám připomíná doby poměrně nedávno minulé. Přesto že jde více o dokument než o kompaktní umělecké dílo, i posluchač-nepamětník si má z čeho vybrat. Ze 44 skladeb jich dobrá polovina svou aktuálnost neztratila a zhudebněné verše klasiků stojí za poslech v každé době. A to je pozitivní zpráva – i když Vladimír Veit ani dnes nepatří k největším hvězdám žánru, vězte, že žije, že tvoří a že má co nabízet.

Jonáš klub divadla Semafor 9/2002, Ivan Kott

Za skutečně záslužný počin lze označit vydání starých nahrávek Vladimíra Veita na dvou kompaktních discích pod souhrnným názvem Quo Vadis & Ve Lví Stopě. Disk prvý obsahuje 10 písniček nahraných v Praze v r. 1980 a vydaných o čtyři roky později ve Švédsku v Šafránu Jiřím Pallasem, (zajímavostí je, že nahrávku z Prahy odvezli ve svých zavazadlech hokejisté švédského národního týmu) a v r. 1990 reeditovaných také v Praze Pantonem - v obou případech ještě na LP. Album bylo podle prvé písně nazváno Quo Vadis a vedle Vladimíra, který zpívá a hraje na kytaru a foukací harmoniku, tu ještě účinkuje Emil Pospíšil s kytarami a sitárem a Pavel Hryzák s houslemi. K tomuto obsahově i zvukově výtečnému albu je na CD přidáno dalších 10 písní, nahraných při Vladimírově vystoupení v Praze (1975) a Liberci (1978). Většina hudby je od něj, texty jsou od Francoise Villona a Jaroslava Hutky, ke skotskému tradicionálu, známému u nás jako Valčík na rozloučenou, si Vláďa napsal slova sám.
Základem disku druhého je 13 písní, které v r. 1985 Vladimír nahrál ve Vídni, když zhudebnil verše několika českých básníků. Hned ta prvá s textem od Karla Havlíčka Borovského je velmi povzbudivá:

Poctivému hrozí hlad,
zloději zas jenom šibenice,
český literát
má trampot více,
jemu hrozí hlad
i šibenice

Titulní píseň Ve lví stopě je zhudebněná báseň Jana Nerudy, který je tu přítomen (společně s několika dalšími klasiky 19. století) celkem třikrát. Je tu ale zastoupeno i století 20., např. Jaroslavem Seifertem (Svatební píseň) či Žalmem 130 od Karla Kryla. I zde jsou bonusy, celkem 11 písní, nahraných při koncertech v Českém Krumlově (1975) a v Praze (1976). Autorem hudby je až na pár výjimek opět Vladimír, nejvíc textů je od Jardy Hutky.
Pěkně vypravený booklet obsahuje vedle faktografických údajů i všechny texty písní základních alb a přispívá tak k výbornému dojmu, který tento dvojkompakt v posluchači zanechá. Konečně jsou všechny Vladimírovy nahrávky z minulých let dosažitelné na dobrém nosiči - tím myslím včetně těch, které si vydal sám, i alba Texty, vydaného v reedici na CD Bontonem v r. 1997.

Vydavatelství INDIES RECORD vydalo 2CD Vladimíra Veita. Jde o reedice první desky "Quo Vadis", která byla natočena ještě v Praze a LP "Ve lví stopě", na které najdete i text Karla Kryla Žalm 120. Zde ovšem opět mylně přezván na Žalm 130. jako na prvním vydání desky v roce 1985. Navíc v textové příloze bookletu právě u této písně je chyba, která tvrdí, že Ačkoli v pokoji volaly rety mé namísto správného Ačkoli k pokoji volaly rety mé. Text tedy v bookletu poněkud utrpěl.
Jinak ale nemohu než desku doporučit. Především na "Quo Vadis" najdete řadu velice dobrých skladeb, které pozvedla i hudební spolupráce Emila Pospíšila. Obě CD jsou doplněny o bonusy z živých vystoupení V. Veita v sedmdesátých letech. Hudebně se mi z nich nejvíce líbí Villonova Balada o tlusté Margot. CD "Ve lví stopě" i bonusy přinášejí totiž v převážné většině Veitem zhudebněné texty jiných autorů. Raritou je Hutkova Náměšť ve Veitově podání, která ovšem patří mezi několik zde zařazených výjimek, ke kterým hudbu Vladimír Veit nesložil. Jinak bude pro řadu lidí určitě překvapením Veitovo autorství hudby k mnoha Hutkovým písním. Patří mezi ně i jedny z nejznámějších Halelujá tramvaje (na CD nefigurují) a Pravděpodobné vzdálenosti. (21.7.2002)

Ukázka v MP3 - Hnědovláska (Vladimír Veit)

Ukázka - Ve lví stopě (Jan Neruda)