O knize Lubomíra Houdka Šafrán (Galén 2009) jsem psal v rubrice Hudební knihovnička vloni. Galén ale vydal k tomuto projektu i DVD. To obsahuje dva tituly. Půlhodinový dokument o Šafránu a 109 minut dlouhý sestřih z koncertu tohoto sdružení, který se konal 5. 11. 2008 v divadle Na Prádle v Praze při křtu Houdkovy knihy. Začněme oním dokumentem nazvaným prostě O Šafránu. Hovoří v něm písničkáři a písničkářky ze Šafránu Dagmar Andrtová-Voňková, Zuzana Homolová, Zuzana Michnová, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Jan Burian, Bohdan Mikolášek, Vladimír Veit a Petr Lutka, dále Jiří Pallas, který byl hybnou duší celého Šafránu a publicista Jiří Černý.
Režisér Václav Kučera zvolil formát mozaiky, kde se v proměnlivém tempu střídají jednotlivé osobnosti, a pokoušejí se nějak naformulovat, co to vlastně ten Šafrán byl. K mluvícím hlavám je občas přimíchán kousek muziky, občas archivní fotografie či jiné dokumenty. Někdy padají bonmoty, někdy střípky příběhů, někdy hluboké a zajímavé úvahy, někdy citová vyznání. Výsledek je velmi zdařilý a ukazuje, kromě jiného, jak musel být Šafrán neuchopitelný pro tehdejší Stb. Koncert pak je natočen zvukově velmi čistě s dostatkem kamer (vzhledem k tomu, že většinou jsou na pódiu osamělí písničkáři obzvlášť), a kromě vlastních písniček přináší občas krátkou promluvu účinkujících, hezké je třeba Mertovo absurdní líčení pohovoru před jakousi komisí, kde je jedním s členů stále titulován “pane Hutka”. Asi nejvíc se mi ale líbí úsporný a promyšlený způsob, jak Bohdan Mikolášek uvede svou píseň Ticho, věnovanou kdysi oběti Jana Palacha.
Atmosféra koncertu působí velmi komorně. Lidí tam asi moc nebylo. Když si to srovnám třeba se záznamem koncertu Janouška (taky člen Šafránu) s Vondrákem z roku 1986, který vyšel na 2CD nedávno, je to až smutné. A ještě smutnější je, že sál prostě nezpívá. My pamětníci bychom mohli vyprávět, jak se tehdy společně notovalo. Kdyby se takovýto koncert konal v roce 1976, byl by narván každý sál v Praze.
Jednotliví členové Šafránu hrají každý dvě až tři písničky, a volba byla na nich. Někdo zvolil jednu z doby totáče, jednu současnou, někdo jenom pamětnické, někdo jenom současné. Vše přitom má svou logiku. Z hvězdného tria Šafránu těch dávných dob chybí Vlasta Třešňák, naopak Merta i Hutka hrají právě ty staré a slavné. Koncert začíná křtem Houdkovy knihy, pak vystoupí postupně Jan Burian (Autostop, Nanečisto), Jiří Dědeček (Za trochu lásky, Posaď se, doktore), Oskar Petr (a s ním první zaručený “nešafránista” Jiří Vopava) (Jing Jang, Fabrica Atomica). Krásně a křehce působí Vladimír Veit (Čím dál víc, E 55) stejně jako Zuzana Homolová (Stála Andulka, Tenejže se, Terka, Terka) a Bohdan Mikolášek (Dům, kde bydlí láska, Ticho, Znovu). Vladimír Merta zahrál dvě staré písně Pomazánka a la humor a asi nejkrásnější ze svých písní - Praha magická. Po něm vystupující Dagmar Andrtová-Voňková ve skvělé formě naopak zahrála písně novější až nové: Háje, Ester a Géza a Touha. Asi největším posunem prošel Petr Lutka, který s Markétou Lutkovou u klavíru vystřihne slavnou Zychovu rockůvku – protestsong Líza a pak v triu (Petr Lutka, Markéta Lutková a Jiří Smrž) křehkou křesťanskou Panna Marie ze Strašína (od Ondřeje Fibicha). Z tohoto tria byl v Šafránu pochopitelně jen Petr.
Závěr pak patří Jaroslavu Hutkovi a znovu pamětnickým písním Pravděpodobné vzdálenosti, Böhmen und Mähren a Tango o Praze. Tím koncert končí. Žádné závěrečné společné klanění, žádné ovace. Koncert to byl nesporně krásný, natočen je zvukově čistě (Petr Neubauer, mix Dušan Vozáry), obrazově hezky, ale působí trochu studeně (střih Vilém Šrail, režie Václav Kučera). K takové trochu smutné, nostalgické náladě asi u mne přispělo i srovnání vkomponovaných fotografií a současných tváří členu Šafránu. Ale to setkání písničkářů, kteří zde s námi byli celou dobu od likvidace Šafránu po Chartě, těch, kteří odešli nebo byli nuceni odejít a vrátili se v devadesátých letech, i těch, kteří z větší části zůstali ve světě, je jímavé. A je víc, než jen abiturientský večírek po pětatřiceti letech.
Jiří moravský Brabec, Folk 4/2010