Jakpak jste se cítil znovu před obecenstvem?
Byl jsem nervózní jako pes, po dlopuhé době jsem zase vlezl na pódium. Zkusil jsem zahrát nové písničky, ale to publikum se mi zdálo nějak nepřipravené, někdy se netrefíte... Potom jsem poslouchal nahrávku a slyšel, že to nebylo tak strašný, jak jsem si myslel. Začal jsem si teď nahrávat tyhle věci, kdybych si chtěl něco náhodou ověřit, tak abych si to mohl poslechnout. Zjistil jsem, že pro sebezdokonalování je to dobrá věc.

Ovlivňovaly vás snad reakce posluchačů, měnil jste někdy něco, když byly ohlasy špatné?
Ne, nikdy ne, reagoval jsem na jiné podněty, ale nejsem si vědom, že bych třeba kvůli reakcím publika něco přepisoval... Možná to podvědomě člověka ovlivní při psaní další věci.

Hrál jste málo známých starších písniček. Měl jste problémy s jejich oživováním v paměti?
Hrál jsem z nich asi jen jednu nebo dvě. Já si do dneška ty texty nepamatuju, musím se to naučit, protože když potřebujete čučet do papíru, troškku šidíte to, co jste schopen zahrát a zazpívat. Vždycky jsem záviděl Krylovi - to snad byla jediná věc, kterou jsem kdy někomu v životě záviděl -, že měl úžasnoou paměť, všechno si pamatoval. Já si nezapamatuju ani svoje telefonní číslo. A on uměl i svoje dlouhé texty.

Chystáte se zase pravidelně vystupovat?
Už jsem se rozhýbával několikrát, že začnu hrát, ale vždycky jsem měl nějaké starosti... Tentokrát začnu a nepřestanu, mám už věk na to, abych konečně realizoval, co chi... Koubek má chalupu kousek ode mě, v JIžních Čechách, jel kolem, dozvěděl se, že tam žiju, tak se zastavil, jestli bych nechtěl zase začít hrát. Přišlo mi to vellice vhod, že si to trošičku vyzkouším.

Sám od sebe byste nevystoupil?
Jo, ale čekal jsem asi, až někdo takhle přijde za mnou do chalupy, do lesa - a on přišel. Žiju v malé vesničce, kde je z třinácti čísel asi jen pět obydlených, uprostřed lesů, luk a polí.

Žijete tam úplně sám?
Mám šest koček a tři psy a jednu Ivu. Na zahradě jsem vybagroval rybník, takže ještě tam mám žáby a ryby, bělice a takovou havěť. Občas i jinou společnost... Když chcete něco udělat, musíte se trochu zavřít před světem. Já se vvyloženě nezavírám, ale potřebuju několik hodin denně v klidu psát a cvičit. Tohle je ideální.

Co jste dělal celé ty roky?
Vrátil jsem se hned, asi dva měsíce po revoluci. Hraní jsem trápil jenom trošku, Písničky jsem ale dělal, sem tam jsem něco napsal pro Jardu Hutku - pro toho jsem, jenom hudbu, psal vlastně celá léta. Vždycky jsem chtěl do jižních Čech, vyrůstal a žil jsem třicet let před emigrací v Praze. Jednou, když to jinak ještě nebylo možné, jsme se sešli s Pavlem Dobešem v Maďarsku a domluvili se - tehdy to znělo nesmyslně -, že až se vátím, vezme mě na nějakou šňůru. Skutečně se to pak stalo, jezdili jsme spolu měsíc a taky jsme přijeli do jižních Čech, kde jsem náhodou večer v hospodě řekl, že sháním chalupu. Druhý den jsem se na ni jel podívat a za týden ji koupil, půjčil jsem si peníze ve Vídni. Šlo jen o ruinu, bez záchodu a elektřiny. Asi rok jsem tam napřed musel dát dělat ty nejzákladnější věci.

Vídeň jste tedy definitivně opustil?
Vlastně jsem už zase znova v Čechách, ale ve Vídni ještě bydlím vždycky pár měsíců v roce. Letos už tam, doufám, jedu naposled. Chtěl jsem začít s hraním dřív, rád bych však zůstal nezávislý finančně na koncertování a tak. Mám tu možnost, tak se věnuju pár měsíců pohodlnému vydělávání peněz v Rakousku, kde jsem žil přes deset let. Teď zakládáme s Ivou tady doma takovou malou firmičku, jenom na uživení, snad mě uživí aspoň z poloviny tak slušně, abych už do Rakouska nemusel. Na část turistické sezony tam tedy letos ještě odjíždím - prodávám suvenýry -, ale v srpnu začínám s hraním a už mám víkendy obsazené, jsem rád, že se to takhle rozjíždí. Začínám v podstatě s úplně novými věcmi, říkal jsem si, že by možná bylo škoda nezačít s nimi, když mám materiálu už asi na tři nová elpíčka.

Říkáte, že začnete a nechcete už přestat. Jak asi bude váš návrat vypadat?
Pár let mě taky trvalo, než jsem si vydělal na všechno, co k tomu budu teď potřebovat, protože to už není jenom samotný nástroj, musel jsem si koupit celou aparaturu, i mikrobus, abych ji mohl vozit. V něm chci i bydlet na zájezdech, protože považuju za lepší spát někde na čistým vzduchu u rybníka se vším pohodlím, jako šnek, který si vlastní svůj domeček, než v nějakém špinavém nebo hlučném hotelu. To všechno stálo hrozně moc peněz. Teď, když ty věci mám, se jim konečně můžu věnovat. Sehnal jsem zvukaže, já sám tomu nerozumím, který bude jezdit - a pro zvukaře musím ještě pořídit campingový přívěs, aby mi nelezl do mé místnosti... (smích)

Nač potřebuje písničkář drahou aparaturu?
Koupil jsem si syntezátor, ono to má v sobě nahrané pravé nástroje, tak chci psát sám aranže a doprovázet se ještě takhle. Mně se splnil jeden z mých životních snů, že mám kdykoliv k dispozici symfonický orchestr. Dělám písničky a cvičím, protože neumím hrát na klavír, a když chci na tom nástrooji nahrávat celá aranžmá - má to v sobě i 24-stopý magnetofon -, musím se naučit aspoň základy na klavír. Takže dvě hodiny denně do toho hrabu podle bayerovky a podle toho, co si vymyslím.

Kdy jste přišel k takovému nápadu?
To byl celý život můj sen, mít k dispozici nástroje, psát aranže, nebo aspoň do aranžmá svému aranžérovi trošku zasahovat. Vždycky to bylo drahé a neuskutečnitelnné: no, kdo si může dovolit zapplatit třeba ten celý symfonický orchestr, že jo? Teď je to najednou možné! V tom je pokrok vynikající věc, podle mě.

Překvapilo mne už jenomo to, když jsem vás viděl s mobilním telefonem...
Na chalupu potřebujete telefon a šest let prostě nebylo možné ho vydolovat, aby mi ho zavedlil. Najednou přišla tahle vymoženost sem do republiky, tak jsem si říkal, že telfon nějaký mít musím. A tohle má výhhodu, že jsem k zastižení i ve Vídni, v celé Evropě. Tak jsem si ho koupil a za dva měsíce mi oni zazvonili: My vám zítra přijde udělat telefon. Teď mám dva...

Stažení ze scény, to byl úmysl, nebo vás k němu přivedly okolnosti?
Když jsem se vrátil, začal jsem přemýšlet o tom dělat to úplně jinak než všichni ostatní písničkáři, včetně velkých orchestrů, nebo spíš nástrojů, na které si vzpomenu, aby mě doprovázely. Teď skutečně můžu mít těch šedesát a víc muzikantů v kapse a kdykoli je vytáhnout. Potom je to psaní textů, cítím, že mi už jde, ale taky ne dlouho, teprv asi tři čtyři roky. Prostě uzrál čas. Začal jsem ale psát i ještě větší útvary než písničky. Mám hotový první muzikál a rozepsané další dva...

Muzikály? O čem?
První je trochu zamilovaná záležitost, napůl pohádka, napůl skutečnost, prolíná se to tak, že dooufám nepůjde poznat, co je realita a co fantazie. Nápady na to nosím v hlavě od dvaceti let. Odehrává se to v jižních Čechách a je tam asi šestnáct písniček, které nikdo nikdy neslyšel. Ani já ne, některou muziku jsem si ani ještě nepřehrál, slyším ji však samozřejmě velice dobře v sobě. Pak mám rozepsané další dva, jednu tragédii, a ten třetí, poslední kdyby se mně ppovedl, tím bych se cítil docela realizovanej. Ten píšu totiž i pro sebe, abych v něm mohl hrát.

Znamená to únik z ryze písničkářského světa?
Ne, je to to samé, jde jen o rozšíření trochu na jinoou formu - na jedné straně jsem snil o těch muzikantech, a tady to prostě zasazuju do dějů, které si zase tak moc nevymýšlím.

Máte představu, jak své muzikály realizovat?
To přijde samo, a jestli nepřijde... Samozřejmě se sám budu snažit, ale ono nejde ani tak o muzikály pro divadlo, i když by to možná šlo. Já je spíš myslím jako filmy, vymýšlím si tam některé triky, na divadle dost těžko realilzovatelné. Než já však dojdu k realizaci takovýchhle věcí, třeba mně to někdo udělá ne za padesát nebo kolik milionů, ale všechno jen na počítači, včetně kreslených figurek. Možná je to dneska už možné, ale asi zase ještě drahé.

Jakou hudbu běžně posloucháte? Například právě muzikály tu teď hodně frčí...
Před lety jsem poslouchal velice rád Weberovy věci. Teď už asi pět let neposlouchám vůbec nic.Mě potkala v životě taková velliká tragédie a asi čtyři dni nato jsem zjistil, že nemůžu poslouchat žádnou muziku. A to už mi vydrželo až do dneška. Já jsem schopen zabývat se akorát svojí muzikou, poslouchat ji a pilovat, ale nemůžu už poslouchat cizí, ani ty muzikály, nic... Na jednu stranu je možná dobré, že mě od jisté doby nic neovlivňuje... Občas ale přece jen člověk něco vyposlechnout musí, nebo se něčemu neubrání. Chystám se teďko doplnit si vzdělání a vyposlechnout si, co za poslední léta udělal Jarek Nohavica, kterého od poslechu první písničky miluju. Tak toho NOhavicu si vypolsechnu určitě, dřív nebo později.

I Nohavica obohacuje svou hudbu, přibírá si další hudebníky. Taky Koubek, Plíhal...
Jenže to je všechno pár lidí. Já mám teďko k dispozici čtyřiadvacet ženských, mužských a dětských sborů, mimo jiný... Dokonce by mě mohli doprovázet takoví strašliví blbci, z těch, co tam nahráli ty své hlasy, že o tom ani nebudu mluvit... (smích)

Vy se zřejmě víc považujete za hudebníka než za textaře...
Už mi jdou, zaplaťpánbu, texty stejně dobře jako muzika. Ta mi šla celý život bez problémů. Teď mi jdoou i texty.

Dřív šly s problémy?
S velikými. Ale psal jsem i velký blbosti, jako každej v životě dělá blbosti, tak já jsem je dokonce psal... (smích) Já jsem dřív spíš inklinoval k takovému halabala skládání, v čem je mistr třeba Merta. Považoval jsem to za přednost, u Merty je to sice možná síla, ale u mě to byla určitě slabost. Teď už se snažím všechno dělat tak, jak to má být. Zjistil jsem, že je to řemeslo jako každé jiné, a když ho člověk zvládne, tak to potom jde... Trvá to někdy dýl, ale jde o radostnouo práci.

Mnozí písničkáři spisují. Nikdy vás to nelákalo?
Lákalo, teď ty muzikály píšu... Literatura? Ale jo, jenže pak zjistíte, že je vám padesát a že už všechno zřejmě nestačíte... Ačkoli kdo ví, někdy člověk udělá za rok víc než za třicet let dohromady. Jednou se mi stala věc, do dneška jí těžko můžu uvěřit. Za půl hodiny jsem napsal dva texty, a pak jsem zjistil, že jenom přepisování těch textů načisto (rukou) mně trvá půl hodiny. To bylo jako když jsem psal ten první muzikál, těch šestnáct písniček jsem napsal asi za týden. Je to už asi dva roky uložené, a doposud jsem nevyměnil ani čárku. Někdy se to povede, no. Ty texty četlo pár lidí a několika jsem vyprávěl děj, každý z nich byl nadšený... Byli to ale lidi, o nichž jsem věděl, že nadšení budou... (smích) Nechtěl jsem si kazit náladu.

Hodně jste zhhudebňoval literaturu, básničky. Pokračujete v tom?
Už na to nemám myšlenky. Dřív mi vždycky někdo něco přinesl, říkal: Hele, udělej tohle, napiš muziku tadyhlenc k Nerudovi ze Zpěvů pátečních, ten text je hrozně hezkej. Taky to bylo trošku východisko, když jsme žili pod bolševikem, myslel jsem si, že aspoň tyhle věci by šly zpívat. Ale oni brzo pochopili, odkaď vítr vane, a zakázali to. Bylo tehdy komické, když mně estébáci říkali, že když to zpívám já, tak jde o provokaci, a že kdyby to dělala Švorcová, bylo by to něco jiinýho... (smích) Takže i doba mě přivedla k tomu, že jsem se věnoval zhudebňování obrozenců.

Říkáte, že vás na tyhle věci upozorňovalli jiní, ale nakonec jste se ve zhudebňování poesie stal vůbec nejsystematičtějším...
Možná to bylo tím, že ze všech těch písničkářů mi bylo dáno do vínku, že se mi nejlehčím způsobem dělala muzika. Asi ano, protože jsem neměl nikdy problémy zhudebnit za pár minut cokoli, co mě oslovilo.

Zhudebňování poesie mi připadá ještě intimnější než psát vlastní texty, jako by šlo o přiznání, že dotyčná básnička vlastně vystihuje váš určitý pocit přesněji, než byste to svedl sám. Ostatně, deska Ve lví stopě působí dojmem, že jste si látku vyhledával sám, že má určitou koncepci...
To jistě taky. Když mně přinesli a upozornili na dvě nebo tři věci, tak už jsem začal záměrně vyhledávat další, donutil jsem se po mnoha letech školní docházky - kam jsem, mimochodem, moc nechodil - znova přečíst Nerudovy sbírky a poesii našich obrozenců... A napsat tyhle písničky. Snad jsem tím taky vyplňoval čas, uchýlil se k tomu jako k částečně náhradnímu řešení, ale snad dobrému... Tehdy mně psaní mých vlastních textů nešlo.

Ve lví stopě je souborem básniček zabývajících se českou situací, dějiinami, českou povahou. Kdybyste Podobnouo desku měl dělat dnes, vybral byste něco jiného? Je tam dost pochmurnosti, pesimismu...
Ne. Myslím si, že se to na Čechy pořád hodí a pořád hodit bude. Oni Češi jsou pškný, furt stejný potvory... (smích) I dobráci, samozřejmě... V mnoha směrech máme ale velice nešťastnou povahu, Češi jsou velký - svině a bestie... Asi je každý národ v určitých situacích takový, když si vezmete, co tak veliký kulturní "volk" jako Němci byl schopen dokázat za druhé světové války. Obávám se, že to dříme v každém národě, to svinstvo, v každém člověku - že kdyby Čechů bylo dejme tomu šedesát milionů a začali dobývat svět, našly by se desítky tisíc lidí, kteří by se chovalli stejně. Podívejte se třeba na koncentrační tábory u nás v padesátých letech... Jinak ale nejsem s Čechy nespokojen, sám jsem poznal nejvíc dobrých lidí mezi Čechy... Ty texty ze Lví stopy, myslím ale, platí do dneška.

Z vašich desek tu vyšla pouze jediná. Můžete shrnout svou diskografii?
Vydal jsem pět věcí. První byly Texty, ty vyjdou teď na podzim v reedici u Bontonu. (Jde o zhudebněnou převážně soudobou poesii - Seifert, Gruša, Landovský, Kabeš, Havel... - pozn. aut.)
Jako druhá věc vyšlo Qou vadis, což jsou moje písničky, které pak vydal znova Panton. Tyhle první dvě desky jsem nahrál ještě tady, asi v roce 1980. Mimochodem na obou hrál taky dnes už zemřelý Emil Pospíšil.

Kdy jste opustil republiku?
Jednaosmdesát. To už nešlo. Osm let jsem předtím dělal nočního hlídače a i živořil, to byla hrůza. Živil jsem v té době rodinu. V Rakousku jsem poprvé ppoznal, co to je žít slušně a normálně, hmotně zabezpečený, nemuset shánět peníze na byt a jídlo, a samozřejmě je mít, když si je člověk vydělá.

Následovaly tedy nahrávky v exilu...
Všecko vyšlo jenom v emigraci, tady zatím znovu jen Quo vadis... Třetí bylo Ve lví stopě, zhudebněné texty českých obrozenců. Pak Šla Nanynka do zelí, zhudebněné parodie, jak by napsal text písničky Šla Nanynka do zelí třeba Majakovskij, Majerová, Villon... Na tohle mě upozornil Pavel Tigrid, on ty věci uveřejnil ve Svědectví. Mně se tak zalíbily, že jsem na ně začal psát muziku a rozeslal jsem to jako péefky. Škvorecký mi pak z Kanady napsal, jestli to budu vydávat jako desku, což mě do té doby nenapadlo. Vydal jsem tedy potom kazetu. A poslední byly zhudebněné básně Françoise Villona, celkem asi osmdesát minut, ale dělal jsem na tom průběžně pětadvacet let, vybíral jsem jenom obecně platné věci. Nejen balady. Třeba ve Velké závěti jsou vpodstatě vsunuté hotové písničky, tři sloky a to je ucelený útvar. Když někdo nebude znát Villona, ani nepozná, že se jedná o věc starou několik století. Všechno chci vydat taky tady v reedici, i když třeba jen v malých nákladech. Kromě toho mám teď ujž meteriál nejmíň na tři další elpíčka, vlastní, jako Quo vadis.

Kdo to bude vydávat?
Teď vyšli poprvé ti Zakázaní zpěváci, jako první titul. Šlo o iniciativu Jirky Pallase, který nám vydával desky ve Švédsku, tak je chce teď znova všechny vydat v Čechách a pak pokračovat dál, s novými věcmi. Bonton vše převzal pod svoje ochranná křídla a dal k dispozici svou distribuční síť. Asi měsíc po vyjití Zakázaných zpěváků se prodaly dva tisíce kusů, což je myslím velice slušné, na takovýhle žánr. Řekl bych, že je potřeba, aby to vyšlo jednou i tady u nás v republice.

Už jde nicméně spíš o archivní záležitost. Nemyslíte, že leccost z těch nahrávek už je pasé?
Určitě jo, ale... (smích) Nemyslím si to o svých věcech... I když něco bych už dneska taky nenahrával. Tomu se člověk neubrání, že udělá věc, která zestárne, anebo už je blbá v době svého vzniku a neměl by ji býval udělat. Takhle třeba Kryl neměl napsat většinu svých věcí a měl psát ty krásné, jako je Plaváček. Měl se zabývat tímhle a možná že by ho neklepl infarkt, mohl do dneška žít a tvořit krásné věci, jichž byl schopen. On se snad oddělal nervově z politiky, jak já to vidím. Rozčiloval se, hodiny denně diskutoval...

Stýkali jste se po osmdesátém devátém? Změnil se hodně?
Vídali jsme se. On mi kupoval například v Německu speciální mejdlo, na které jsem si zvykl právě v Mnichově, vozil mně ho dokonce na chalupu, do jižních Čech, vždycky když jel kolem. My jsme se stýkali dost, potom jsem mu taky udělal jednu muziku, chtěl, abych mu ji napsal k jednomu jeho žalmu, což bylo takové unikum, on nikdy po nikom nic nechtěl. Já jsem tu písničku pak dal na Lví stopou; a on to taky zpíval, ale jelikož to neuměl zahrát na kytaru, tak nikdo, ani já jsem tu svou muziku přes to nepoznal.

I z jeho písniček byla cítit větší zapšklost, nazlobenost...
Vždycky jsem se divil, že se ho ta politika až tak dotýká, že se nad ní tak rozčiluje... On, aby mohl bejt šťastnej, tak snad potřeboval bejt nešťastnej, měl takovou povahu.

Vy na sobě pozorujete nějaké změny? Uvedl vás návrat a otevření nových možností do zásadně jiné situace?
Jo, určitě jo, ale hlavně pozoruju, jak utíkají léta, to asi člověka mění. Léta vyzdvihávají jiné hodnoty, potlačujoou to, co dřív považoval za podstatné. To je snad u každého... Vlastně u každého ne, jsou mladí mudrci a můžou být staří blbci... (smích) Nedávno jsem poslouchal takhle omylem lamentace jednoho staříka na venkově, kolem stolu vyprávěl, jaký jsou to tu Američani svině, čeho všeho bylli schopní a pak jsem s hrůzou zjistil, že vypráví děj nějakého třetiřadého filmu jako skutečnost, která se stala. Hollywood chrlí stovky těchhle srágor, co si vymyslí podřadní pisálci, a on si chudák myslel, že se dívá na zprávy nebo na dokument. Uvědomil jsem si, jaká je to hrůza, když média krmí takovéhle llidi na celém světě takovým podřadným póvlem a oni jsou schopni tomu uvěřit...

Nebezpečnost médií asi spočívá hlavně v překročení hranic, kdy divák přestává jasně rozlišovat, co je ještě skutečnost a co užu fikce...
Nevím, jestli zrovna tenhle člověk byl někdy v životě schopen něco rozlišit. Konkrétně se jednalo o to, že Američani potápěli své vlastní lodě s vojáky, kteří se vraceli po druhé světové válce z Evropy, aby nemohli v Americe vyprávět o tom, že Hitler měl - a jaké - koncentrační tábory, protože tam byl ve hře nějaký velkokapitál... Prostě ta nejhorší srágora. Blbost by někdy měla být trestná.

Sledujete na té samotě televizi? Už máte zavedenou elektřinu...
Počasí. Občas se podívám na nějaký film, občas na něco na videu. Hodně studuju druhou světovou válku, námořnictvo a letectvo, mám to vpodstatě jako koníčka. Čtu i romány z té doby a kupuju si i odbornou lilteraturu, to mě velice zajímá. Jinak beletrii čtu už málo...

Současnou politiku nesledujete?
Trošku. Mám jeden text, který jsem napsal, snad můj jediný vyloženě politický text.

Vás politika neštve?
Štve mě, strašlivým způsobem, právě proto se na to moc nedívám, nervově mě to vyčerpává. Já si nemůžu dovolit, aby mě zprávy rozčílily a potom jsem tři čtyři hodiny nebyl schopen nic dělat. Mě rozptylujou i jiné věci, mnohem méně závažné... Musím mít v celém dni svůj řád, a pak jsem schopen něco psát, cvičit si a tak. A psaní a cvičení střídám tím, že se věnuju lidem, kteří jsou mi blízcí, a starám se o zaběhlé psy a kočky, které mi přicházejí na zahradu. A starám se o zahradu. A o Ivu.

Věděl jste v emigraci, že se chcete vrátit?
Takhle jsem neuvažoval, to bych býval považoval za lluxux. Tehdy jsme všichni měli bolševika za něco, co tady bude ještě za dvacet za třicetlet, a netušili, že by to mohlo jít tošičku rychleji...

Kdysi proběhla mezi exulanty anketa s otázkou, zda pro vás byla emigrace spíš amputací, anebo pocitem úlevy. Jak pro vás?
Byl jsem rád, že jsem venku a můžu se svobodně rozhlížet... Hodně jsem se rozhlížel. Hodně jsem dělal pro Svobodnou Evropu s Karlem Krylem a jeden čas to vypadalo, že přesídlím do Mnichhova, apotom týden před tím, než jsem měl jet, vyměnili ředitele. Takže jsem tam nešel a dneska jsem rád, že k tomu nedošlo. Našel jsem venku svobodu i omezení, jenže to najdete všude. Emigrace je zajímavá zkušenost, ale nemělo by to být navěky. Člověk by neměl emigrovat, jen jezdit do světa na zkušenou.

Před sedmi lety se v Čechách opět zabydlel písničkář Vladimír Veit. Dlouho se rozhlížel. Nyní ho čeká ještě jeden návrat.

Připravil Petr Komers
Foto Vít Klusák