Letošního prvního července uplyne šedesát let od úmrtí Fráni Šrámka (19. 1. 1877 - 1. 7. 1952). Mnohostrannou tvorbu kdysi tak všeobecně známého a oblíbeného básníka, anarchistického buřiče i lyrického autora snad nejznámější básnické sbírky Splav, dnes už jen sporadicky připomíná filmová adaptace divadelní hry Měsíc nad řekou či román Stříbrný vítr, v roce 1954 rovněž zfilmmovaný.
Literární historie připomíná Fráňu Šrámka na samém počátku dvacátého století v situaci významného přechodu od symbolistické a dekadentní moderny k nové umělecké tvorbě, vyznávající krásu a sílu bezprostředního přirozeného života. Oceňuje prostotu Šrámkova básnického jazyka, jeho osobitý lyrismus, který oživil nejenom poezii, ale i prózu a dramata. A tím Šránka jako by pohltil čas.
V šrámkovsky laděném monotematickém Pátečním večeru se vydáme s mikrofonem redaktora Miloše Doležala a s autorem těchto řádků do básníkovy rodné Sobotky, "města básníků, ševců a kantorů", jak ji ve svém fejetonu v roce 1937 nazval Karel Čapek. Sobotku a celý líbezný mírně rozvlněný kraj se zdviženým prstem Humprechtu a romantickým údolím Plakánku si Šrámek zamiloval. Pravidelně vracel se sem Šrámek (až do roku 1938, kdy mu v Sobotce zemřela matka) o prázdninách, s mladou generací ochotníků inscenoval své hry. Podivadelních zkouškách a představeních se často podnikaly společné euforické noční, ba leckdy i časně ranní vycházky za město. Pravidelné Šrámkovy pěší tůry (denně 20 až 30 km) byly pověstné. Vždy však Šrámek směřoval své výlety tak, aby je mohl ukončit na soboteckém hřbitově. Bylo mu při tom "jako po srdci by dlouze smyčcem táh". A tak i my navštívíme při rozhlasovém putování básníkovým krajem sobotecký hřbitov, kde je nejen hrob Šrámkův, ale i hrob bohémského básníka Václava Šolce.
Ještě než vejdeme do místa bezpočtukrát Šrámkem frekventovaného, údolí Plakánku, spočineme u studánky zvané Roubenka, místa častého básníkova zastavení. Šrámka si tu připomeneme několika lyrickými verši a pak si spolu s ním povzdechneme: "Je to moc veliká krása, ale zároveň je to k vytí, srdce na tom uplouvá do nesmírné tesknoty...".
Na soboteckém náměstí Míru, hned vedle rodného romu Šrámka (na kterém je dnes umístěna Šrámkova busta) se v domě čp. 3 nachází Muzeum a archív Fráni Šrámka. Pozoruhodnou expozici vytváří pracovna a obývací pokoj básníkova pražského bytu, přestěhovaný po jeho smrti. Časem a užíváním omšelý, prostý interiér bytu má své neopakovatelné kouzlo. Dalo by se říci, že Šrámek je někde poblíž. Ve skříni klobouk, hůl, vázanka - jen vydat se na cestu. V těchto prostorách velmi zasvěceně a s láskou o Šrámkovi do rozhlasového mikrofonu hovoří bývalá pracovnice muzea i středoškolský profesor a publicista Aleš Fetters. Ve svém vývoji se již od poloviny třicátých let minulého století Šrámek odklání od politické vřavy světa, stahuje se do ústraní, nenápadnosti, k lidové prostotě venkova. Básník sám poznává, co je pro něj důležité: "Někdy jdeme pod praporem, někdy jenom za snem." F. X. Šalda v roce 1928 ve stati Fráňa Šrámek čili jak konzervovati meruňky tvrdě dotýká se básníkova díla oněch let, ale nakonec uznává: "Šrámek jako osobnost literární je jistě zjev hodný úcty i lásky, básník opravdový a čestný, který vykonal svým dílem, čeho od něj žádala doba." Šrámkova Jarního poutníka ze sbírky Splav nám připomene písničkář Vladimír Veit. Tuto křehkou báseň citlivě zhudebnil a již několik let má ve svém repertoáru.
V době nacistické okupace nevycházel Šrámek ze svého bytu na Smíchově, aby neviděl v ulilcích milované Prahy německé uniformy. Zesláblý, v roce 1946 jmenován národním umělcem, po dloouhé nemoci umírá v roce 1952 stranou všeho společenského dění.
Vltavským Pátečním večerem se pokoušíme přiblížit Šrámka poněkud jiným způsobem, než jen rozšířením čítankového hesla. Pro poznání básníka nutno z kočičí dlažby náměstí odečítat poztrácená slova, z halasu soboteckého hostince rozpoznávat barvité hlasy, vstoupit do protaženého stínu rázovitého chodce, napít se chladivé vody lesní studánky. Z toho všeho básník je utkán.

Tomáš Mazal
ČR3 - Vltava 29. 6 20:00-22:00 hod