Vyšla kniha vzpomínek osmašedesátiletého hudebníka Vladimíra Veita. Tento introvertní hudebník nebyl vybaven k odboji vůči komunistickému režimu. Přesto se stal neopomenutelnou postavou československého disentu.

Vladimír Veit je na první pohled nenápadný písničkář, jeho nová kniha Ještě to neskončilo však působí velmi atraktivně. Vedle vzpomínek osmašedesátiletého hudebníka obsahuje také písňové texty, řadu fotografií i příspěvky přátel. V tom vyprávění je mnoho dramatických situací, zábavných příhod i paradoxních událostí. Introvertní hudebník rozhodně nebyl vybaven k odboji vůči vládnoucímu komunistickému režimu, přesto se stal nepominutelnou postavou československého disentu.
V silné folkové generaci, která se objevila ve druhé polovině šedesátých let, se Veit za Karlem Krylem, Vladimírem Mertou, Jaroslavem Hutkou či Vlastou Třešňákem trochu ztrácel: chyběla mu jejich průbojnost, suverenita na pódiu, schopnost rychle si získat publikum. Nikdy proto nemíval dost příležitostí ke koncertování. Publikum ho zpočátku vídalo hlavně ve dvojici s Hutkou. Moc se přitom ani nevědělo, že Veit složil hudbu k několika písničkám, které Hutka proslavil: Pravděpodobné vzdálenosti nebo Halelujá tramvaje. Veitových skladatelských služeb ostatně Hutka využívá i dnes.
V roce 1970 vydal Veit v Supraphonu singl, ale spokojený s ním nebyl. Dál koncertoval s přáteli z folkového sdružení Šafrán, ale nějaké další desky už nepřipadaly v úvahu - tím spíš, že zpěvák podepsal Chartu 77. Další jeho píseň se na gramodesce objevila v roce 1978: bylo to na albu Zakázaní zpěváci druhé kultury, vydaném ve Švédsku. Veit přispěl zhudebněním 66. sonetu Williama Shakespeara.
V téže době se zrodila koncepce Veitovy nejznámější desky nazvané Texty. Na jednom chartistickém setkání u spisovatele Pavla Kohouta požádal několik disidentských autorů o básně, které by pak zhudebnil. Byl to dobrý nápad: Kohout, Jiří Gruša, Václav Havel či Petr Kabeš napsali působivé texty, Veit k nim přidal několik básní českých klasiků.
Havel si přál, aby písně nazpívala Marta Kubišová, ale nakonec z toho sešlo: v repertoáru s pouhým kytarovým doprovodem se necítila dobře. Veit tedy Texty natočil sám, album vyšlo u exilového vydavatelství Šafrán 78.
To už o písničkáře projevovala značný zájem Státní bezpečnost, které se nelíbila jeho aktivita při rozšiřování samizdatů. Rozjela akci Asanace, zaměřenou na kriminalizaci a vyhánění nepohodlných osob z republiky.
Veit tedy roku 1981 opustil zaměstnání nočního hlídače a vystěhoval se s manželkou a třemi dětmi do Rakouska. Pokračoval tam svým zarputilým způsobem v tvorbě. Uznalé poznámky na obaly desek mu psali Josef Škvorecký, Karel Kryl nebo Vladimír Škutina. Pořád však Veit zůstával ve stínu slavnějších kolegů, na tom nic nezměnil ani návrat domů po listopadu 1989.
Vladimír Veit dnes žije na chalupě v jižních Čechách, dál vydává nové nahrávky, zpívá je lyrickým, pěkně zabarveným hlasem a leckdo může být při listování knihou překvapen, co všechno zažil a jak pozoruhodná jeho tvorba je.

Jaroslav Riedel, 8. února 2017, Hospodářské noviny