Nůžky mezi tím, co si představuje jako zajímavou hudbu mladá a starší generace, se povážlivě rozevírají. Zatímco pro ty mladší je slovo trend diktátem, pro ty starší je to naopak často jen zdroj opovržení a znak pózy a autorské impotence. Vzniká zbytečná bariéra. I proto budou dnešní dvě novinky mezi nahrávkami domácí scény spíš pro ty starší.
úryvek článku:
Vladimír Veit je dnes bezesporu už klasikem mezi českými písničkáři. Dlouho se mi ale jevilo nespravedlivé a zůstávalo mi záhadou, proč je jeho popularita o tolik menší než pozice bývalých kolegů ze sdružení Šafrán: Hutky, Třešňáka či Merty i těch mladších, jako je Karel Plíhal. Pak mi to jednou "docvaklo": je prostě příliš romantický, důvěřivý, nepraktický a něžně poetický pro svět, kde jsou uctívaní ti, kteří vědí "jak na to". Pro svět, kde být "nepřizpůsobivý" znamená nadávku a kde schopnost dělat si něco po svém je na obtíž.
To vše je samozřejmě cítit z jeho nového, už bůhvíkolikátého alba. Nechybí tu ani pro jeho písničky charakteristický sentiment, ani bohužel i občasný patos za hranou. Ale Veitovi-autorovi se tentokrát podařilo seskupit takovou porci písniček, ve které došlo k vzácné vyváženosti všech jeho podob, se kterou lze novinku bez přehánění přiřadit k tomu nejlepšímu, co kdy vytvořil.
Ze začátku tomu ještě nic nenasvědčuje: úvodní titulní skladba dýchá sice sympatickou, ale přesto naivitou, v následné, sociálně-společensko-kritické Lepší už to nebude dokonce zaznívá mravokárně povýšená poloha jednoduchých řešení a zjevná prvoplánovitost. Ale už s následující, Hutkovým textem opatřenou Velbloudi dochází k reflexi nadčasových témat a přirozené, nekřečovité poetice. A poprvé a zdaleka ne naposledy se tady objevuje výrazný vklad Vladimíra Merty, v jehož studiu se nahrávalo a který nejenže zastal producentský dohled, ale i pohostinskou účastí se Veitovi stal nečekaně silnou pomocí.
Slovo písničkář zní tak obyčejně...Merta totiž na albu zastává stejnou roli, jakou kdysi výborně Veitovi posloužil Emil Pospíšil. Hudebně nepříliš složité a někdy až jednovrstevné melodie zpestřuje, doplňuje i důmyslně koloruje a úspěšně "rozbíjí" už v zárodku vkrádající se jednotvárnost. A právě pestrost je to, čím Veitova novinka nechává za sebou hned několik svých předchůdců. Ruku v ruce s ní jde totiž neurputnost říkat jen ty "velké" pravdy a také uvolněnost - a pak vznikají i tak výtečné skladby, jako je Dvacátá pátá hodina, ale i milé legrácky typu Zvrhlická. I díky nim se novinka Vladimíru Veitovi nadmíru povedla. A bylo by fajn, kdyby to ocenila i současná generace nepamětníků.
Antonín Kocábek, 18. 9. 2011, Týden.cz