Klukovské vzpomínky 760
Přečetl jsem si článek od jednoho klimatologa. Ne, nebyla to paní Honsová. Byl to hydrolog, nebo co. A opět jsem zjistil, že vlastně žádné počasí nikdy nebylo. Teprve globální oteplování nám ukázalo, zač je toho loket. Nikdy nebyly povodně, nikdy nebyla vedra a nebyly zimy bez sněhu, nebo naopak se sněhovou kalamitou.

Je mi přes sedmdesát a ledacos pamatuji. Pamatuji, jak bylo v Praze tolik sněhu, že ho nakládali na náklaďáky a házeli ho do Vltavy. Nebo naopak sníh nebyl a v prosinci pršelo a bylo šmourno až pošmourno. Když jsem ještě jezdil týden před Štědrým dnem do Srbska se speleology na svařování vína a opékání buřtů, většinou sníh nebyl a nebo ho bylo jen málo.
Když měla v roce 2010 výstavu fotografií Eva Pilarová, šel jsem do galerie v Rámové ulici ve sněhu a byly i závěje.

Chodili jsme se Šubánem a se Zorou přes Petřín na Malou stranu. Cestou jsme blbli ve sněhu. A nebo v blátě… V grilu u kina Na hradbách jsme potom na světle koukali, jaké škody utrpělo naše oblečení. V té době ještě hitmaker „Biene Maia“ ještě nevlastnil restaurant U jezírka, který později zakoupil a nechal spadnout, ostatně jako další nemovitosti v Zahradě Kinských. U jezírka jsme si dali klobásu, rum a pivo. Mám dojem, že Zora rum vynechávala, ale nechci jí sahat do svědomí. Ohřáli jsme se a pokračovali směr Malá strana. Dnes bych to neušel! V zimě, když opadalo listí, byl z parku krásný výhled na Prahu. To je jediné, co existuje dodnes. To hitmaker nedokázal koupit a zničit.
Když jsem pracoval v Bangkoku, zjistil jsem, že tamní klima není „mým šálkem čaje“. Od září do května tam bylo celkem příjemně, koncem května začali topit a v červnu se přidaly monzuny. Když začalo prvně pršet, mylně jsem se domníval, že to bude jako u nás. Po lijáku se vzduch ochladí a osvěží. Opak je pravdou. Když skončila průtrž, vyšel jsem z hotelu. Byla to prádelna. Horký a vlhký vzduch, osvěžení žádné. Jedině v bazénu. Tam jsem trávil většinu léta. Když jsem přijel do Prahy na dovolenou, všichni houfně nadávali, jaké je to hrozné léto, že horko a bouřky. Bylo celých dvacet osm stupňů a po bouřce bylo nádherně.
„Ty jsi magor, tobě se to líbí?“
„Nevíš o čem mluvíš. Než dojdu z haly k letadlu jsem durch. A je jedno jestli prší, nebo ne. Vlhkost je osmdesát procent. Sice jsem si už trochu zvykl, ale tady je líp!“
„Co bych za to dal být v Thajsku! Taková nádherná země!“
„To je, ale z fotek není vidět ta strašná vlhkost a vedro přes čtyřicet stupňů! U moře se to dá snést, ale na letišti je to trochu moc.“
A tak jsem zažil tropy a už bych tam nemusel. V Rize jsem zažil zase zimu. Ale ta mi vyhovovala víc. Prostě střed Evropy je pro mne ideální.

Učili jsme se ve fyzice zákon o zachování hmoty. Nevím už v které třídě. Ale jasné je, že po vedrech, kdy se voda vypařuje, musí nutně přijít deště, aby se voda zase dostala dolů.
Říkali jsme za komunistů, že pět největších nepřátel našich zemědělců jsou: jaro, léto, podzim, zima a imperialismus. Imperialismus odpadl. Na jaře velkozemědělci pláčou, že je moc zima, teplo, vlhko, či sucho a žádají dotace. Neustále pláčou, jak jsou na tom špatně a místo polních prací si najmou mladé kluky, aby s traktory za miliony jeli dělat do Prahy bordel. Nějak ty prachy z vlády vymáčkneme! Když byl u vesla miliardář Bureš, jeho poskok Schillerová rozhazovala plnými hrstmi Burešovým kámošům. A hle - kasa je prázdná. Smradlavou řepkou Bureš zasvinil naší krásnou zem. Jak začala vláda krátit dotace na řepku, začala se pole měnit na fotovoltaiku. Hlavně nepracovat.

Je babí léto, kabriolet jsem uskladnil v domnění, že už bude jen pršet. Ale to je jedno. Když si člověk ještě může vzít kafe ven, je krásně.

9. 10. 2024